UKÁZKA Z KNIHY

Vyrážím na velký výlet
Moc by mě teda zajímalo, co se to tu děje: věcí na hromadě v pokoji je stále víc, kupí se to na mým nejoblíbenějším pelíšku na válendě. To se mi vůbec nelíbí, protože kvůli tomu musím už několik dnů a nocí spát na tom menším, co mám pod oknem. Jestli ty krámy brzo z válendy nezmizí, tak si vám do toho všeho lehnu a to budete koukat. Zase se budete šklebit: „Erneste, dolů, bude to vod chlupů...“. Už vás mám prokouknutý. Ještě bych chtěl prokouknout, co se to tu přesně chystá.
Jednou ráno jdeme normálně ven do Hvězdy, přijdeme domů, jako vždycky dostanu svou snídani, jako vždycky zhltnu svou snídani a jako vždycky si jdu lehnout a odpočinout. Koukám ale, že miska putuje taky na hromadu. Haf! To je nějaký divný. Ze spánku moc nebude – musím dělat zlýho za plotem a pak i šílet radostí, protože k nám postupně přicházejí – dva noví pánové a jedna paní – všichni maj ty srandovní, tvrdý čepice a taky mají všichni svý kmitající nevrčouny, zrovna takový jako moji Páníčkové.
Vono se tu fakticky něco chystá, cejtim to. Zvláštní pach necítím jen z Páníčků, ale i z těch dalších postav. Všichni jsou neustále v pohybu, něco stále dělají. Já tedy jsem v klidu, většinou štěkám u plotu na kolemjdoucí a tohohle rozruchu si nakonec ani moc nevšímám. Frmol se stupňuje, všichni jsou najednou venku na zahradě a já koukám, že před domem stojí pět nevrčounů. Můj vozík! Je tu taky! Všichni vycházejí na chodník, já taky, najednou cítím piškot. Haf, piškot, ten já rád! Ňam! Vrrr-zip! Uáááá, kde to jsem? Už jsem zase v boudě! Zase jsem naletěl, ale dnes začínám prvně cítit, že to tak má být.

Dobrodružství je přede mnou
Hníkám a štěkám. Musím! Všichni musí vědět, že jedu! Já jedu. Ale ne moc dlouho, skoro hned mě pouští ven. Běžim lesem, všichni jedou na nevrčounech, moje bouda jede taky. Neznám to tu, jsem tu prvně, tak si musim tu moji velkou smečku hlídat, ale nečiní mi to potíže, protože všichni jedou pomalu, já v poklidu stíhám očichávat novou cestu a ještě k tomu mám i dost času, abych mohl značkovat stromy, keře a sloupy. A taky stíhám odbíhat dál od cesty, abych prohnal nějakého toho zvířecího kolegu.
„Erneste, ke mně! Chceš ňamíčko?!“ křičí Panička na kraji lesa, kde všichni zastavili. Haf! Haf! Jasně! Piškot já moc rád! Vrrr-zip! Zase jsem uvnitř, zase jsem naletěl. Příště si musím dát pozor, protože venku v lese to je daleko lepší. Nerad bych jel pořád v boudě, snad se ven dostanu často. Nejradši bych totiž pořád jenom lítal kolem smečky a značkoval a čuchal a lovil... i když pravda je, že jsem zatím nikdy nic neulovil, Dvounozí zobani vždycky rychle vzlétnou a eště u toho občas hlasitě nadávaj, Vysoký tenkonozí mi utečou vždycky a Ušáci jakbysmet.