UKÁZKA Z KNIHY

6. den (3. 7. 2007)
Naprostá krize – zabalíme to a vrátíme se domů?

První den volna během naší cesty. Dopoledne jsme pokračovali ve vysoušení spacáků, bot a oblečení a pak jsme se šli v krátké chvilce, kdy déšť ustal, projít do města. Během procházky jsme si dali oběd, hlavně Barča byla nadšená, že má svojí oblíbenou housku se sekanou „Leberkäsesemmel“ a já jsem si koupil mast na záda, přičemž mě překvapila nízká cena 3,80 €, srovnatelná s cenami v Česku. Lékárnice mě pobavila, když říkala, že nejlepší by byl 14denní odpočinek. No, tak to tedy asi opravdu nepůjde. Ještě ve městě jsme zjistili, že je Anička ještě víc horká, než včera večer, a tak jsme jí ihned po návratu na pokoj změřili teplotu. Na teploměru bylo 40,3 °C a to nám už značně zatrnulo. Udělali jsme hned zábal a dali jí Nurofen, díky čemuž se po hodině podařilo teplotu srazit alespoň na přijatelných 38,5 °C.

Aby toho nebylo málo, začíná být blbě i Peťce. Už od rána ji bolela hlava, ale teď přišly i problémy s břichem. Celé dopoledne ležela jako lazar, do toho se Barča s Kačkou ustavičně hádaly o hračky a navíc se Anička pokadila takovým způsobem, že jsem jí musel oblečení přeprat. Moje záda bolela jako čert a díky Peťčinýmu stavu jsem musel Aničku zvedat sám. Nálada značně houstla, chvilkami jsem začínal současně propadat panice a vzteku z nepříznivých okolností a stále častěji jsem zvedal hlas. Po chvilce, když jsem se díval na ten lazaret, binec a mokré prádlo kolem sebe, počal jsem vztekle nadávat, že se na celou cestu vy…. V šest hodin večer byla situace nejkritičtější. Venku lilo jako z konve a my jsme měli druhý den jet dál, Anička nechtěla jíst kupovanou kaši, kterou jsem pracně 20 minut ohříval nad výpary z rychlovarné konvice, u které jsem sundal víčko, dal na ní misku s kaší a takto ji asi tak 6× nechal přivést vodu k varu. Nebylo tedy divu, že jsem byl bez sebe, když ji po takto komplikovaném vaření nechtěla jíst. Ke všemu nechtěla jíst ani Kačka a neustále kvůli něčemu fňukala, no a za chvilku Peťka pozvracela celý záchod, který jsem musel mít. Do toho všeho se všude pořád válelo polosuché prádlo, alespoň že Barča tento večer vynechala své oblíbené doplňující otázky, kterými se nás ptá za každou větou, kterou s Peťkou vyslovíme.

Když všechny čtyři moje princezny spaly, uvařil jsem si kafe a přemýšlel, co bude dál. Podvečerní kritický stav byl však ještě málo oproti depresi, skepsi a bezmocnosti, které mě přepadaly nyní, když jsem viděl všechnu tu spoušť okolo sebe. Musel jsem zabalit věci na zítra a přitom jsme v žádném případě nebyli ve stavu, že bychom mohli jet dál. Jenže ubytování jsme měli domluvené jen na dvě noci. Po hodině balení ve tmě, kdy jsem nerozsvítil, abych neprobudil holky, jsem zjistil, že to prostě nedokážu takhle naslepo sám zabalit. Celou výpravu jsem začal vidět černě. Říkal jsem si, že to mám za to, že si vymýšlím takovéhle nesmyslné cesty na kole přes hory a doly a bláhově si myslím, že takto strávených pět týdnů bude naprosto bezproblémových a že všechno poběží jak po másle. No tak dobře, holt máte pravdu všichni vy, kteří jste nám nevěřili, kteří jste nám dávali maximálně dva týdny. Nevydrželi jsme ani jeden týden, po šesti dnech jsme v koncích. Nadosmrti si holt budeme válet zadky u moře, kde budeme celý den čumět do nebe a číst si knížku. Nikdy nezažijeme opravdové dobrodružství, nikdy nedokážeme překonat sami sebe. Jako ostatní si na jaře dojdeme pro nádherné barevné katalogy do cestovky a vybereme si „báječnou dovolenou“. Už fakt nevím co dál. Všechno se spojilo proti nám. Venku vytrvalý déšť, jedno dítě v horečkách, druhé polozdravé, Peťka neustále s hlavou v hajzlu a hned první týden nabraná velká ztráta. Do postele, tedy vlastně do spacáku na zemi, jsem se dostal až po půlnoci a budíka jsem měl nařízeného na 6:00, abych měl ráno dost času na balení. Na poslední balení?