O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

PĚŠÁKEM V ZEMI MILIARDY CYKLISTŮ
(dokončení z minulého čísla)
Zpět na první část

text a foto: Josef Kozák

Mapa

Motto: "Odvážnému štěstí přeje."

Po přejetí celého Mongolska a po 10 tisících kilometrech na bicyklu jsem se 106. den cesty dostal do Číny. Moje trasa začínala v Olomouci a vedla přes Slovensko, Ukrajinu, Rusko a Kazachstán znovu do Ruska. Za dramatických okolností jsem překročil rusko-mongolskou hranici a pobyl v Mongolsku 44 dní. Najel jsem tam 2 900 km, z toho asi 2 400 terénem. I když to bylo mnohdy velice těžké, rád na tuto zemi vzpomínám. Ale cíl mého putování ležel dál na východě, tak znovu do sedla a jede se dál.

S ASIATY NEJSOU ŽERTY

Čínská krajina je stejná jako v Mongolsku, ale vše ostatní je jinak. Plno lidí, všude obchody a stánky, na trhu zelenina a ovoce, až se stoly prohýbají. Měním peníze, kupuju jídlo a ptám se na cestu na Peking. Jsou tady sice cedule a směrovky, ale čínské znaky jsou mi k ničemu. Fouká silný vítr, blíží se večer, začíná pršet a jsem asi 30 kilometrů za Erehotem.

Peking - Zakázané město

Kousek od hlavní silnice je nějaká vesnice. Zastavuju na křižovatce a čekám, až ke mně dojde muž se ženou blížící se z polí. Minuli mě, ale po dvaceti metrech se vrací. Muž nejdřív mluví a potom ukazuje, že tam mohu přespat, tak jdu s nimi. Dovedli mě do kasáren. Sedím na bráně, domluva veškerá žádná, všichni se usmívají. Zavedli mě na ubytovnu. Odpočívám, jdeme do jídelny, do kantýny a na televizi. Jsem tu asi dvě hodiny a přišli dva důstojníci a že pojedeme někam, kde budu spát. Naložili mě do dodávky a jedeme zpět do Erehotu. Přestává se mi to líbit. Auto zastavilo ve dvoře asi kasáren nebo policie. V osvětlené místnosti sedí několik mužů v uniformách, stále mluví a telefonují. Já sedím v autě s řidičem a jedním důstojníkem, který se stále usmívá. Možná za hodinu vystupujeme, jdeme do místnosti, kde je muž a žena v uniformě, a ti se už neusmívají. Domluva žádná, chtějí pas a dávají mi číst anglický text, kterému nerozumím, ale tuším nějaké nepříjemnosti. Pas si nechali a odvedli mě do hotelu a pokračovat že budeme zítra v osm.

Už kamarád Igor říkal:

„Nemám rád asiaty. Slovan, co na srdci, to na jazyku. Asiat bude s tebou kamarád, bude tě objímat, a když se otočíš, tak ti vrazí nůž do zad.“

Tak tohle považuju od usmívajících se vojáků za takový malý nožík pod lopatku. Zase na druhou stranu, jak jsem se později dověděl, ono jim asi nic jiného nezbývalo.

NA KOLE DÁLE NELZE

Ráno přišli před devátou a jdeme zpět na policejní stanici. Je tu i mongolská učitelka jako tlumočnice. Tak nyní se dovídám, že se nacházím v uzavřené oblasti, porušil jsem zdejší zákony o pohybu cizinců a budu obviněn. Dvě hodiny mě vyslýchají, sepisují se protokoly, které podepisuji a něž přidávám otisk pravého ukazováčku v rudém provedení.

Odešli s protokoly za velitelem a čekám na rozhodnutí. Jelikož mě chytli kousek od hranic a zjistili, že asi nebudu špion, jak si představovali včera vojáci, nedostal jsem ani pokutu, ale dál musím cestovat vlakem a pas mi dají až na nádraží.

To už jsme vypadli z policie a v restauraci na obědě se učitelka rozpovídala. Mongolové totiž nemají Číňany v lásce. Je to policejní stát a povolení k jízdě na kole tady určitě nedostaneš, možná v Pekingu. Ještě k výslechu. Měl jsem se při něm vyjádřit ke svému přestupku. Věděl jsem, co asi chtějí slyšet, ale mlčel jsem. Učitelka mlčení přeložila, jako že svého činu lituji, omlouvám se a vícekrát to neudělám. Byla to spřízněná duše a možná bylo dobře, že tam byla, mně by taková slova asi přes pysky nikdy nepřelezla.

Čínský cykloservis

KOUZLO ČÍNSKÉHO VLAKU

Po obědě jdeme na nádraží, pomáhá mi koupit lístek a podat kolo jako spoluzavazadlo. U toho byl i policajt a pas mi dal, až když jsem seděl ve vagonu.

Tak doma jsem si plánoval, jak pojedu jenom na kole, a je to v čudu. Moje cesta na východ málem zašla na nedostatek informací.

Ale i cesta vlakem má své kouzlo. Ve vlaku se kouří, plive na zem (někdy) a odpadky se hází taky na podlahu. Je tam plno personálu, kontrolují lístky, jezdí s vozíčky s pitím a jídlem a pravidelně se celý vlak zametá. Na konci vagonu hrne průvodčí rýžovou metličkou obrovskou hromadu odpadků, která končí v igelitovém pytli. Po několika zametáních se vagon stírá mokrým hadrem. Ve vlaku se pořád něco děje. Mají tu ještě další rozdíly. Lístek lze koupit jen na jeden vlak. Při přestupu se musí koupit další. Na peron vás pustí až po příjezdu vlaku a lístky kontrolují při vstupu na nástupiště, nástupu do vlaku a mnohokrát ve vlaku. V noci v Jiningu jsem přestup i s podáním kola celkem zvládl a ráno jsem byl v Pekingu.

PĚT DNÍ V PEKINGU BOHATĚ STAČILO

„Peking s předměstím, to je 12 milionů lidí, tady se musím zákonitě ztratit,“ říkám si. Na hlavním nádraží hodinu chodím a sháním kolo. Jsem imobilní a připadám si jako debil. Kolo se muselo do vlaku odstrojit. Bagáž má víc než třicet kilo. Mít kletr, tak to nic není, jenže takhle mám na zádech malý batůžek, přes prsa křížem dvě brašny, v jedné ruce zadní dvojbrašnu a v druhé přední trojbrašnu. Nedá se s tím chodit. Nakonec jsem zjistil, že kolo je na jiném nádraží a dostávám adresu pro taxi. Vypotácím se před nádraží a ukazuju papír prvnímu taxikáři.

Peking - na zelném trhu

„O.K., za 100 juanů tě tam zavezu.“

Namítám, že je to moc.

„Ne, to je běžná cena,“ říká taxikář. Stejně nemám na výběr, tak jedu.

Nákladní nádraží je ještě zavřeno, tak čekám a přemýšlím, co dál. Na naši ambasádu mám pouze telefonní číslo. Na nádraží kolo nebylo, snad odpoledne. Volám na ambasádu a nechávám si spojit tlumočníka. Vysvětlil jsem problém česky, chytám prnvího Číňana, strkám mu sluchátko, papír a tužku a nechávám si napsat adresu velvyslanectví. Taxi za padesát mě místo k ambasádě zavezlo k diplomatickému centru a konečně třetí za 15 juanů na naši ambasádu. První dva taxikáři mě samozřejmě okradli. Chybí mi aklimatizace na novou zemi a taxikáři jak vidno, nekradou jen v Praze.

Pohovořil jsem s panem Jílkem na velvyslanectví a informace, které jsem získal, nebyly nikterak povzbudivé. V Číně je stále mnoho oblastí uzavřeno (já jsem se mylně domníval, že poslední zavřenou oblastí byl Tibet). Individuální pohyb cizinců v Číně je zakázán. Můžete cestovat vlakem, letadlem autobusem, ale jen čínským. Navíc neexistuje žádná mapa, kde se nacházejí uzavřené oblasti. Po otevřených oblastech úřady do jisté míry pohyb cizinců tolerují, ovšem já jsem už jednou byl načapán a v protokolu je napsáno, že jsem zákony porušil z neznalosti, a kdyby mě chytli znovu, tak to tak hladce neprojde a mohl bych skončit v base. Pan Jílek ještě nechává na místních úřadech zjistit možnost cestovat do Harbinu alespoň část cesty na kole, ale odpověď je samozřejmě záporná. Jsem rozladěn a nemám kolo. Jednu noc spím na velvyslanectví za 45 dolarů (tohle byla nejdražší noc v mém životě).

Nádraží, kam se chodím ptát na kolo, je 6 km daleko. Dvakrát denně tam chodím pěšky, takže tím zabiju skoro celý den. Třetí den jsem se naučil jezdit autobusem. Koupil jsem si mapu Pekingu. Čínská je lepší než anglická. Je tam lépe vyznačena městská doprava a jezdím po městě jak domorodec.

Peking - odpočívající rikšisté

Další dvě noci spím v hotelu za 30 dolarů. V pondělí stále bez kola jdu na ambasádu pro radu. Pan Jílek mě posílá za paní Jindřiškou. Jindřiška je velmi příjemná paní překladatelka, Číňanka a to jméno k ní podle mě vůbec nepasuje. Obvolává kde co a zjistila, že kolo je na nádraží, kam jsem přijel. Tři dny jsem se ptal na špatném nádraží. Konečně mám kolo, vypadl jsem z hotelu, na velvyslanectví v dílně u pana Kučery provádím údržbu a jedu do hotelu, který vytelefonovala Jindřiška za 15 dolarů, což je asi minimum, co se tu dá sehnat.

Prohlídce Zakázaného města a letnímu sídlu císařů jsem věnoval další den. Je to architektura zajímavá, možná krásná, ale mrtvá. Pro mě je mnohem zajímavější procházka uličkami města. V Pekingu se žije na ulici. Na ulici se prodává, vaří, jí, pere, stříhají vlasy, opravují kola, nebo máte-li telefon, položíte ho na stůl před dům a máte živnost.

Pět dní v tomhle městě stačilo. Poslední den se projíždím po centru na kole, večer končím na nádraží a vlakem pojedu na Harbin.

S ČÍNOU JSEM SI PĚKNĚ ZAVAŘIL

Po 13 hodinách jízdy jsem na konečné v Harbinu. Na hodinu dávám bagáž do úschovny. Kolo tu samozřejmě není. V mé mapě mám zakreslenou železnici z Harbinu do Ussurijsku v Rusku, může to být tak 500 km, tedy kousek. Na nádraží nikdo neumí rusky ani anglicky, a když ukazuju v mapě, kam chci lístek, tak nic. Juánky docházejí, nemám kolo, nemám lístek, setmělo se, naproti přes křižovatku se rozsvítil nápis Logmen hotel, jenže to nebude pro mě. Hodina uplynula, vyzvedl jsem bagáž a sedím na schodech před nádražím nešťastný jak šafářův dvoreček, rozhodnutý strávit noc před nádražím. A nyní se potvrdila jedna z mých, možná pochybných, ale mých teorií. Zní:

„Chtějí-li se lidé dohodnout, není třeba znát jazyk, a naopak, nechtějí-li se dohodnout, můžeš znát řečí, kolik chceš, a nedomluvíš se.“

Peking - pojízdné květinářstí

Kouřím na schodech a pozoruju večerní šrumec před nádražím. Zastavuje u mě chlapík a začíná mimoverbální komunikace. Ukazuju, že nemám prachy na drahý hotel a nemám kde spát. Chlapík odchytil holku v černé uniformě, bereme bagáž a hned vedle nádraží je ubytovna. Za dvacet juanů se tu dá vyspat. Je nás pět na pokoji, přede dveřmi plivátka, společné záchody, ale mám postel a je tu i jídelna.

Ráno jdu řešit problém, jak z Číny ven. Na nádraží jsem opět neuspěl. Napadlo mě zajít do hotelu. Mám štěstí, holka v recepci umí rusky. Píše adresu dalšího hotelu, kde je turistické centrum. Tam mi vysvětlili, že žádný osobní vlak na Ussurijsk nejede a jediné vlakové spojení s Ruskem je z Pekingu přes Mongolsko. V mapě mám ještě silniční přechod pod Vladivostokem. Po letošních povodních tam nejsou mosty, tak tudy taky ne. Nabízí mi letecky Chabarovsk za 120 dolarů. Vypadá to, že jsem si s Čínou pěkně zavařil. V zemi, kde se nemohu svobodně pohybovat, se necítím dobře a navíc, jak z ní ven? Jdu zpět za rusky mluvící recepční svěřit se s problémy a postěžovat si na nepřízeň osudu. Bylo to bystré děvče a k mé spáse si vzpomněla na přechod v Chejche. V mapě nemám přechod ani koleje, ale údajně tam všechno je. Je-li Chejche otevřené město a přechod mezinárodní, sice neví, ale rozhoduju se, že to risknu. Kolo přišlo, hned ho posílám dál a kupuju lístek na další den ráno. Jestli tohle nevyjde, tak to bude pěkný průšvih.

Po čtrnácti hodinách jízdy vlakem přijíždím do Chejche. Dříve to byla větší vesnice, říkal Voloďa, se kterým jsem se skamarádil ve vlaku. Za posledních sedm let, co sem jezdí, jde stejně jako celá Čína neuvěřitelně kupředu. Z vesnice je dnes krásné dvousettisícové městečko, které se připravuje na nějaký vojenský svátek. Je tu plno policajtů a chuligáni moc nevykukují, ale bývá jich tu dost.

Ráno jdu zjistit, je-li zdejší přechod mezinárodní. Hranici tu tvoří řeka Amur a musí se lodí přes vodu. Voloďa mi včera ukázal celnici a dnes tam nikdo není. Obcházím budovu ze všech stran, přístav tu je, ale jinak nic. Konečně jsem sehnal rusky mluvícího Číňana a ten říká, že týden je otevřena nová celnice za městem.

Na pasovém jsem strávil skoro hodinu, ale pustili mě dál. Na celním jen procházím a na konci celník s váhou váží kolo a hned vypisuje kvitanci na 90 juanů. Ráno jsem nabral 5 litrů vody, koupil za poslední peníze potraviny, a i když kolo na váze nadlehčuju, má 45 kg. Dva juany za kilo mého kola. Dupu nožičkama, rozčiluju se, volají náčelníka, nic platno. Platím 10 dolarů a 10 juanů a můžu jít.

RUSKO POČTVRTÉ - OPĚT MEZI SVÝMI

Vypadnu z celnice a u mola se Rusa ptám na loď na druhou stranu.

„Chceš naši nebo čínskou?“

„To je jedno, nemám peníze.“

„Pojď s námi, už odplouváme.“

Zdarma jedu přes Amur.

Řeka Ussuri

Blagověščensk. Než vynesu k celnici kolo po schodech, jsem poslední. Velká skupina Číňanů se nahrnula k přepážkám. Stavím kolo vzadu ve vestibulu, tady to bude asi na dýl. Nebylo. Přichází pohraničník, bere mě s sebou, rozhání Číňany, aby mohl pan Kozák projít. Dej mi pas, tady si sedni a chvíli počkej. Za pět minut přichází, vypisujeme nezbytné formuláře a jdeme si povídat a kouřit před celnici.

Projíždím městem nakoupit na trh, popovídat s trhovci a vyrážím na východ. Cítím se skvěle. Jsem ve svobodné zemi, můžu jet kam chci, spát kde chci, můžu si zpívat, co více potřebuje tulák ke štěstí?

Listnatá tajga se na podzim krásně vybarvuje, je chladněji a ubylo komárů.

KRAJEM TYGŘÍKA VASKY

Projel jsem Amurský a Chabarovský kraj a dnes za deště přijíždím do Primorského kraje. V tomto kraji žije největší kočkovitá šelma tygr ussurijský. Vždy se snažím vidět co nejvíc, ale po setkání s ním zrovna dvakrát netoužím.

Město Lesozavodsk je 15 km od trasy a musí se odbočit ve vesničce Lesnoj. Zde hotel není, venku se mi spát nechce a 15 km tam a zpět taky ne. Nenápadně se ptám v „kafi“ a nic. Venku u cesty jsou babky, co prodávají, tak to zkouším tam. Jedna se zvedla a říká - pojď se mnou. Přijdem k první chalupě. Volá jméno a čeká až někdo vyleze a pak spustí.

„Tady člověk až z Československa k nám přijel a nemá kde spát, vem ho na noc.“

Obešli jsem pět domů a nic. Jedni měli v komoře brambory, jiní tetičku z Ukrajiny. U pátého domu říká, počkej tady, a šla shánět dál. Čekám na ulici a přichází děda z domu, kde mají tetu, chvíli se bavíme a na

Vladivostok

konec děda říká „zachadi“. Zatímco na ulici je nezajímáte, po vyřčení tohoto slova se stáváte jejich hostem. Kolo zamknout do kůlny, tady se umyj, pojď, budem jíst. Přípitek samohonem na večeři jako u milionářů, no kaviár to nebyl, ale nasolené jikry s chlebem. Jikry jsou na východě běžné jídlo a litrová sklenice je minimální balení, jaké jsem viděl. Po večeři s Olgou popíjíme samohon a povídáme. Olga je zdravotní sestra a u nich v nemocnici umírají pacienti, protože nejsou peníze na operace a léky. Jo, a v novinách psali, že letos už ve zdejším kraji tygr zabil tři lidi. Z jednoho našli jen prsty a podle otisků poznali, kdo to byl.

Další den je pěkně. Jedu přes řeku Ussuri, krásnou, barevnou, sluncem zalitou podzimní tajgou, jenže proti větru vichřicovitého typu. Je to strašná dřina.

VLADIVOSTOK - KONEČNÁ

12. října v pondělí přijíždím po 132 dnech a 11 700 kilometrech na kole do Vladivostoku. Celou cestu jsem odpovídal na cíl cesty takto:

„Teoretický - Vladivostok, praktický - neznám.“

Podařilo se a teoretický cíl se kryje s praktickým.

Přijel jsem večer a na předměstí sháním hotel. To už není vesnice, a tak mám hotel za 200 rublů. V Charkově jsem dostal průvodní dopis a telefonní číslo na sestřenici pana Konstantina Viktorii. Odpoledne jsem ji sehnal a můžu zde přespat.

Vladivostok má 700 tisíc obyvatel, před 138 lety tu byl zbudován vojenský přístav a to je datum založení. Město se nachází na prudkých kopcích na poloostrově připomínajícím nos vystrčený do Japonského moře. Z jedné strany ho omývá Amurský a z druhé Ussurijský záliv. Přímo v centru je buchta (buchta = malý záliv) Zlatý roh a celý záliv je vlastně přístav. Vladivostok je lázeňské město a na pobřeží je plno sanatorií. Co jsem se vrátil do Ruska, v noci často mrzlo a všude mi říkali:

I toto je Vladivostok

„Ve Vladivostoku se budeš ještě koupat v moři.“

Tak na koupání to moc není, ale v noci nemrzne a přes den lezou teploty ke dvaceti stupňům. Posledních 800 km jsem jel na jih a Vladivostok leží na 43 stupni severní šířky a stejná rovnoběžka protíná třeba Itálii.

Vladivostok je konečná a je třeba zjistit spojení domů. Z Olomouce do Vladivostoku stojí vlak 6 000 Kč a jízda z Moskvy na dálný východ trvá 7 dní. To jsem si zjišťoval už před cestou. Uvažuju, že zpáteční cena bude přibližně stejná a týden ve vlaku může být zajímavý zážitek. Na nádraží jsem ale zažil nepříjemné překvapení. Lístek na vlak do Moskvy stojí domorodce 1 100 rublů. Po mně, jako po cizinci, chtějí 6 500, a tolik ani nemám. Letenka je za 1 800 rublů, a tak honem běžím ještě ověřit, jestli pro cizince je cena stejná. Je, a letadlo letí ve středu, v neděli a v pondělí. Dnes je úterý, tak zítra ne, neděle se mi nelíbí, tak po domluvě s Viktorií kupuju lístek na pondělí.

Ponorka S_56, která v roce 1942 jako první proplula Severním ledovým oceánem.

První dva dny je zataženo nízkou oblačností, fouká, prší a tady říkají, že přechází tajfun. Další dny je slunečno, ale už to není vnitrokontinentální klima jako v Mongolsku, kde byla viditelnost sto i více kilometrů, a pobřeží na druhé straně Amurského zálivu, vzdálené pár kilometrů, je neustále v mlžném oparu.

Vladivostok je mladé město a historické památky tu nemají. V přístavu je muzeum a stojí tu ponorka S-56, která v roce 1942 jako první proplula Severním ledovým oceánem a obeplula svět. Zajímavostí je doprava, lístek na městský autobus nebo loď přes Zlatý roh stojí dva ruble. Jezdí tu i několik linek tramvají a trolejbusů a ty jsou zadarmo.

Ve středu Viktorie domluvila reportáž a ve čtvrtek jsem se viděl v televizi.

Viktorie a její muž Semjon jsou vědečtí pracovníci, a protože publikují, ponechali si každý své příjmení. Viktorie přednášela na vysoké škole. Nyní z finančních důvodů pracuje na údržbě silnic a přednáší jen ve svém volnu. Semjon se 15 let plavil po mořích, byl v Americe, Austrálii, Africe a nevím kde všude. Přednáší na vojenské škole a svou profesi uplatňuje i doma. Neustále rozdává úkoly a komanduje, ale klidně a s humorem, a oponenty v rodině odzbrojuje svým oblíbeným rčením „mjenše slov“.

V okolí velkých měst v Rusku jsou chatové oblasti se zahrádkami. Počty jsou pro nás opět jen těžko představitelné. V okolí Vladivostoku se nacházejí chaty, jejichž množství jde do stovek tisíc. „Dača“ patří ke zdejšímu stylu života.

Rybaření ve Vladivostoku je také zdrojem obživy.

Týden uplynul a blíží se okamžik, kdy poprvé v životě poletím letadlem. Mám štěstí. Viktorie i Semjon pocházejí z Ukrajiny a letí stejným letadlem na návštěvu. Letiště je 50 km za městem. Viktorie sehnala autobus a všichni - i s kolem - jedeme na letiště.

BOEING 757, SLOVENSKÝ KAMION A VLAK

Letadlo startuje ve 13 hodin 45 minut. Sedm tisíc kilometrů do Moskvy poletíme 9 hodin a přistaneme v 15 hodin 45 minut. Letíme ve směru otáčení Země a časový rozdíl od Moskvy je 7 hodin. Letadlo letí 2 tisíce kilometrů na sever někam k polárnímu kruhu, potom na západ a před Moskvou otáčíme a letíme pár set kilometrů na jih. Je zataženo, ale chvílemi se mraky roztrhnou a je vidět dolů. Zasněžená zamrzlá pustina, sem tam řeka, to je pohled na severovýchodní Sibiř z výšky deseti kilometrů. Pohled na řeku Ob je impozantní. Tři hlavní ramena ještě nezamrzla, desítky vedlejších ramen už pokryl led a sníh. Nemám z výšky odhad, ale šířka říční nivy půjde, předpokládám, do desítek kilometrů.

Po přistání dostávám od přátel ještě několik rad a loučíme se. Šeremetěvo je 50 km od centra Moskvy. Lezu s kolem do autobusu a vystupuju u prvního metra. Sednu na kolo a rup. Opět praskla v pořadí druhá osa v zadním kole. Chvíli bezradně postávám a sháním klíč 24. Děda donesl a radami pomáhá při opravě. Je už tma a pokračuju do centra. Po 500 metrech defekt. Nemám už náhradní duše, tak lepím pod světlem před fabrikou. V hotelu Aeroflot jsem ukecal mladou recepční až na 317 rublů. Chvíli to trvalo, ale snažení stejně přišlo vniveč.

Moskva na zpáteční cestě. Posezení na Rudém náměstí.

„V pasu nemáš registraci a bez té tě nemohu ubytovat,“ zničila mé naděje recepční.

V dalším hotelu mě zaregistrují, když tam za 250 dolarů přespím. Kde bych je vzal. Nakonec jsem spal v soukromí za 300 rublů.

Ráno jedu za panem Višňovským na ambasádu, ale ten už tady skončil. Od paní u okýnka, která si pamatuje moje problémy na hranici s Mongolskem, jsem získal adresu parkoviště kamionů na předměstí. Podíval jsem se na Rudé náměstí, obešel jsem Kreml a více se nezdržoval.

Jedu 30 km na terminál kamionů. Je jich tu plno, ale český tu prý nebyl půl roku. Zpátky se mi nechce, tak směřuji na Minsk. Večer prší, lezu do malého bistra u cesty. Paní říká, že má otevřeno celou noc, ať tu počkám na ráno. V noci se tu stavují její známí a berou mě vyspat domů. Kolo zůstalo v bistru a já jedu žigulíkem k Voloďovi.

S kolem jsem se ráno potkal a pokračuji dál. Už včera mě předjeli tři naše náklaďáky, ale když jim vidím zadek, není to nic platné. V jednom bistru jsem vysomroval krabici a dělám poutač „CZ - DOMŮ“. Ani ne za hodinu jízdy mi zastavili kluci Jozef a Miro ze Slovenska, a tak nakládáme kolo do prázdné liazky. Vždy jezdí prázdní až domů, ale tentokrát berou na Ukrajině náklad. O tisíc kilometrů dál na parkovišti před Brestem spíme, a ještě než se rozloučíme, dostávám od Jozefa sponzorský dar - zloté. Mám už jen rubly, a ty jsou na nic. Už včera na večeři v Bělorusku kluci platili i za mě.

V Brestu přicházejí známé problémy na hranici. Pouští jen auta. Lezu do dodávky ještě s holkou, co pašuje cigarety. Chlapíkům to vyhovuje, ve free schopu kupujou na nás vodku. Hned za přechodem holka sundá volnou bundu a kolem těla má uvázáno 6 punčoch naplněných cigaretama. Jedna cesta přes hranice a vydělá 5 dolarů.

Spím v hotelu v Bialych Podlaskach. Ráno nasazuju krabici s poutačem a buď chytím stopa, nebo jedu vlakem domů. Po deseti kilometrech je rozhodnuto. Ložiskový střed se dnes, po pěti měsících, rozpadl.

Za Moskvou stopuji s toto cedulí (úspěšně)

Chvíli stopuju, potom jako na koloběžce jedu do vesnice Porosiuky, pokračuji vlakem do Varšavy a večer Silesií domů.

24.10.1998, po 144 dnech, 12 000 km na kole, ve tři v noci Olomouc hl.n.

A to je konec mé cesty na východ.

A NA ÚPLNÝ KONEC

Možná jsem dítě štěstěny, možná jsou povídačky o nebezpečí na východě jen kecy. Za celou cestu, pokud se vyskytla nedorozumění, tak pouze s úředníky na hranicích, kteří jsou na Ukrajině a v Rusku byrokratičtí a většinou nepříjemní, v Kazachstánu bodří, v Mongolsku vynalézaví a v Číně jsem mentalitu úředníka nepochopil. Na druhou stranu snad každý den jsem dostával otázky, nemám-li problémy. Děda v Čudnivu se ptal:

„Banditů se nebojíš? Kolo vezmou, peníze vezmou, co potom budeš dělat?“

Konstantin zase říkal:

„Josefe, musíš být velmi opatrný. V Rusku se hodně pije. Pro opilého člověka je všechno jasné a jednoduché. Když vidí cizince, představuje si milion dolarů a může se stát cokoli.“

Nebo paní kdesi na snídani nevěděla, jak se zeptat, tak naznačovala, jestli jsem pěstí do huby nedostal. Nedostal a setkání s lidmi byla vždy přátelská. A bylo jedno, byl-li to asistent na vysoké škole, doktor, pastevec, obyčejný člověk nebo tulák. Dokonce i mafiáni jsou tam fajn kluci.

Životní úroveň na západ od našich hranic je neporovnatelně vyšší, ale naopak v pohostinnosti a nezištnosti se může západ ještě mnoho naučit, jenže to asi v tržní ekonomice není možné.

A tak nejlepší zážitky a vzpomínky jsou na setkání s lidmi. To jsem říkal i ve Vladivostoku v televizi. Na západě je všechno možné, ale jen za peníze. Na východě může člověk dostat mnohé, i když peníze nemá.

A ještě jeden poznatek. Dálný východ, Mongolsko, Čína, Ural to byl pro mě vždy velký svět a vzdálenost těchto míst nepředstavitelná a nepřekonatelná. Není to pravda. Zjistil jsem, že svět není vůbec velký a vlastní silou se dostanu kamkoli, stačí jen chtít a mít trochu štěstí. A to prý přeje odvážným.