O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

PO TŘECH KANÁRSKÝCH OSTROVECH
EL HIERRO, GOMERA, TENERIFE

text a foto: Ivan Vančata

Mapa


Při představě Kanárských ostrovů si většina Evropanů vybaví pláže plné opalujících se turistů, vystavujících svá těla slunečním paprskům, pobřeží lemující stovky hotelů a těm zasvěcenějším řeknou něco i sopečné kužele. Ovšem kromě čtyř velkých ostrovů, patřících hlavně turistům, se na západě ještě skrývají další tři menší ostrovy: Gomera, El Hierro a La Palma. Zůstávají stranou masové turistiky a mají v sobě neopakovatelné kouzlo klidu i zapomnění. Stále na nich ještě převládá životní styl domácích obyvatel. Bohužel ale turistický průmysl začíná pomalu pronikat i sem, a tak se původní charakter začíná vytrácet. Pokud však kterýkoliv z těchto tří ostrovů projedete na kole, získáte úplně jiný pohled, než běžný dovolenkový plážový turista.

ČEKÁNÍ NA LOĎ

Píše se polovina prosince a v sedlech našich kol se vydáváme vstříc novým zážitkům a poznáním. Panuje krásně teplé, i když trochu větrné počasí. Severovýchodní pasáty patrně dovolenou nikdy nemají, narozdíl od nás.

První kilometry, a to nás trochu šokuje, musíme absolvovat po dálnici. Stejně jako na Gran Canarii, tak i nAa Tenerife se z letiště cyklista nedostane jinak než po ní. Asi projektanty nenapadlo, že by někdo vyrážel na kole přímo ze vzdušného přístavu. Po čtyřech kilometrech začíná rovnoběžná vedlejší silnička, na kterou s úlevou sjíždíme. Máme vítr v zádech a než se nadějeme, sjíždíme do měst hotelů Los Cristianos a Playa de las Americas. My míříme ale rovnou do přístavu, neboť se chystáme odplout na nejzápadnější ostrov Hierro.

Jako suchozemci nevydržíme a čekání trávíme na nedaleké pláži. Koupat se nám nechce. Pozorujeme desítky surfařů trpělivě po krk ve vodě vyčkávajících na svou vlnu. Je to srandovní pohled na to vodní hemžení. Nejprve plavou od břehu a pak ve správný okamžik naskakují na vlnu a nechají se ve stoje na prkně unášet směrem ke břehu, aby včas seskočili, než vlnu rozbije mělčina. Tak to provozují ti, co to umí. Často se ovšem stává, že ani nestačí nastoupit na surf a pokud, tak z něho hned padají. Všichni pak musí plavat zpět a zase čekat na tu správnou vlnu....

OSTROV
EL HIERRO
ZAPOMENUTÝ KONEC SVĚTA

Krátce po půlnoci, po čtyřech a půl hodinách plavby, kotvíme v přístavu ostrova Hierro.

Na břehu oceánu, za uklidňujícího šumění vln, spíme jako zabití. K životu se probíráme až před polednem. Vydáváme se do hlavního města Valverde vzdáleného jen deset kilometrů. Tam musíme být za chvíli, říkáme si. Šlapeme do pedálů, ale naše nohy ztuhlé ze středoevropské zimy, trochu stávkují. Není to nic příjemného vidět ty kopce kolem sebe, mít naložené kolo a k tomu být nerozježděný. Po třech hodinách usilovného šlapání a odpočívání konečně vjíždíme do vánočně vyzdobeného hlavního města. Palmy ověšené barevnými žárovkami na nás působí spíše komicky, než aby vyvolávaly atmosféru Vánoc. Jestli to takhle půjde dál, tak toho asi moc nenajezdíme. Teď je nám jasné, proč jsme museli na lodi během připlouvání na ostrov zaklonit hlavu, abychom vysoko ve stráni spatřili zářit světla Valverde. Tato poloha v horách město chránila před nájezdy pirátů a nás stála hodně sil. Do večera se nám podaří nabrat celkem 1300 výškových metrů. Pod stromy listnatého lesa se rozhodneme přenocovat.

Na západě ostrova El Hierro.

DVOJÍ POČASÍ

Podnebí na všech Kanárských ostrovech (kromě Lanzarote a Fuerteventury) lze rozdělit na dvě naprosto odlišné části. Severní části mají poměrně dostatek vláhy. Hory uprostřed ostrovů tvoří hráz a zachytávají vláhu severovýchodních pasátů. Jih pak leží v částečném srážkovém stínu, kam se oblačnost dostává jen obtížně. Sever se zelená a daří se tam subtropickým rostlinám. Jih se stal domovem sukulentních rostlin, které si shromažďují vláhu ve svém těle na horší časy. Krajina tam nese ráz polopouště až pouště.

Z vyhlídky (španělky mirador) se nám otevírá úchvatný pohled na severní část ostrova. Stojí na okraji prudkého srázu, do kterého se zařezávají serpentiny silnice. Dole pod námi leží obec Frontera obklopená banánovými plantážemi a na obzoru se rýsují obrysy ostrova La Palma. Stačí nám několik minut a po deseti kilometrech vjíždíme do obce. Klidná nedělní Frontera vábí k zastávce a odpočinku. Místní kostel má zvonici postavenou odděleně na blízkém sopečném kuželu. Drobounká bílá věžička působí proti masivní stěně sice nicotně, ale díky své barvě nepřehlédnutelně.

ZÁZRAČNÁ MINERÁLKA

Na mapě jsme vyčetli, že obec Pozo de la Salud by měla být lázněmi s minerálním pramenem. Těšíme se na občerstvení a doplnění zásob pitné vody. Místo kolonády nás vítá skalnaté pobřeží, místo lázeňských domů jeden hotel a místo kavárniček jedna jediná hospoda. I samotný pramen stojí za to. Spouštíme kyblík do studny a vytahujeme vodu, kterou naléváme do láhve. Stačí jeden lok a nechápavě se na sebe díváme:

„Co to je?“ ptáme se navzájem.

Minerálka se silně slanou chutí má k lahodnosti hodně daleko. Údajně je i léčivá, ba dokonce zázračná. Mně se večer spustila tak silná rýma, jakou jsem snad ještě nezažil. Snad i díky účinkům oné zázračné vody. Osvědčila se nám později při vaření polévek a brambor, které nebylo potřeba dosolovat. Chuť si spravíme v místní hospůdce vynikající rybí polévkou.

HOŘÍCÍ „sopečná“ SKLÁDKA

Další kilometry nám připomínají Island: silnička se vine lávovým polem se zřetelnými ztuhlými proudy různobarevné, místy neskutečně černé nebo oranžové, vyvřeliny, tu a tam leží sopečné pumy. Po pravé straně bijí do břehu vlny Atlantiku a občas objevíme odbočku na pláž. Jde o klidná místa bez civilizace, kam jezdí místní obyvatelé. Dnes se po obloze ovšem honí mraky a fouká vítr a na kanárské poměry panuje i chladno. Do vod oceánu se nám opět nechce. Až do 17. století byl ostrov Hierro považován za konec světa. Kousek od jeho nejzápádnějšího výběžku, místem nazývaným „Punta do Orchila“, procházel nultý poledník. Dnes hlavní meridian protíná budovu Staré královské observatoře v londýnském Greenwich. Na místě dříve důležitého bodu, kde začínaly i končily středověké mapy, dnes stojí maják. Tyčí se na břehu pod námi, neboť jsme již nabrali pořádnou nadmořskou výšku. Opouštíme cestu a pěšky se vydáváme na okraj srázu, abychom lépe viděli na geograficky zajímavé místo.

„Vidíš tamhle stoupat ze země ten kouř?“ ptám se Lenky.

„To je nádhera! Živá vulkanická činnost přímo tady na konci světa.“

Všude kolem jsou mohutné sopečné výlevy a zřejmě z některé pukliny uniká horká pára.

„Vždyť to je zapálená skládka! To se mi snad jen zdá?“ Zklamaně zjišťujeme skutečný důvod stoupajícího kouře.

Žádný div přírody, ale likvidace odpadků civilizace. Ovšem zvláštní atmosféru tohoto koutu si nenecháme vzít. Vždyť ještě do doby Kryštofa Kolumba to podle tehdejších zeměpisných znalostí bylo nejzápadnější známé místo světa uznávané všemi cestovateli.

LIDUPRÁZDNO

Se západem slunce příjíždíme ke klášteru Los Reyes. Slunce vše barví do červena a bílá barva stěn kláštera svítí do dálky. Cesta se kroutí mezi kamennými plůtky, jimiž jsou ohrazená jednotlivá políčka nebo pastviny plné koz a ovcí. Dále na jihu ostrova vede cesta zaříznutá do stráně asi 800 metrů nad oceánem.

Piniové borovice

Ráno nás vítá sluníčkem, včerejší mraky jsou pryč. Vegetace se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Jedeme vzrostlým lesem piniových borovic. Krajina působí suchým dojmem, neboť většina vláhy spadne na severu ostrova. Čas od času zde vypukne požár, po kterém pak zbydou jen ohořelé pahýly. Všude visí cedulky o zákazu rozdělávání ohně. I nám se od místního meterologa dostává poučení, když vidí naše kola s výbavou pro pobyt v přírodě:

„V žádném případě zde nerozdělávejte oheň, ani nezapalujte vařič!“

Po chvíli vjíždíme do černého lesa s ohořelými kmeny. Smutný pohled. Zřejmě stačila nepozornost jednoho z návštěvníků.

Hierro je nejmenší z obydlených Kanárských ostrovů, na mapě vypadá jako nic. Ovšem svým převýšením nám ubral hodně sil a získal si náš respekt. Působil na nás uklidňujícím dojmem. Během naší cesty jsme zde snad ani nepotkali zahraniční návštěvníky, a když ano, tak to byli cykloturisté. Například manžele putující na kole i s malým děckem v přívěsném vozíčku nebo samotáře, kterého jsme spatřili také později na ostatních ostrovech. Vždy šlapal svlečený do půl těla, ať pálilo slunce, nebo bylo pod mrakem a vál chladný vítr.

OSTROV GOMERA

BIKERSKÝ RÁJ

Mohutný sopečný kužel o průměru 25 kilometrů se strmými břehy, hlubokými údolími a vrcholem vysokým téměř 1,5 kilometru, v nás při pohledu z lodi vyvolává respekt. Rovinu na ostrově Gomera nelze snad vůbec nalézt. S její absencí je to tak vážné, že při právě probíhající výstavbě letiště museli udělat mohutný zářez do svahu a ještě navézt tuny materiálu, aby vytvořili dostatečně velkou plochu pro startovací a přistávací dráhu.

V přístavu San Sebastian přesedáme z velkého trajektu na rychlé vznášedlo a směřujeme do Valle Gran Rey - klidného místa na západě ostrova u konce mohutného údolí. Původně jsme tam chtěli šlapat na kole, ale rozhodli jsme se, že nám zpáteční cesta přes hory bude stačit. Kromě toho se blíží Vánoce a trochu pohody neuškodí.

Pláž na koci údolí Valle Gran Rey.

Tři dny trávíme u oceánu. Na jednom konci vesnice se nachází obyčejná pláž a na druhém nudistická. Volíme raději tu pro oblečené, neboť cyklisticky opálená těla (od půlky stehen a od půlky paží) budí u nezasvěcených smích. Poprvé také okusíme prosincovou vodu oceánu. Není tak chladná, jak jsme si mysleli. Několik minut v ní vydržíme a krásně si zaplaveme.

Mezi domy a několika hotely pěstují místní obyvatelé na plantážích banány. Jsou ovšem zelené a trsy se sklízí nezralé. Žlutou barvu získají až dozráváním ve skladech. Toto místo stejně jako celý ostrov není ještě zasaženo turistickým ruchem, ale s dostavbou letiště dojde k radikální změně. Zatím jsou zde závislí na zemědělství a ne na turistice jako obyvatelé sousedních ostrovů.

HORKÝ ŠTĚDRÝ DEN

Na Štědrý den si pořizujeme listnatou větvičku. Trochu ji nazdobíme, aby nám připomínala vánoční stromeček. Během horkého večera si v pokoji penzionu představujeme zasněženou krajinu doma. Až v tak odlišném podnebí si uvědomujeme, jak zima a stromeček patří k těm Vánocům, které každoročně slavíme.

Vánoční výzdoba v ulicích měst a jesličky v kostelích působí exoticky, až neskutečně: koupání v oceánu skoro pohádkově. Na štědrovečerní večeři si zajdeme do místní restaurace. Ryby z místního oceánu jsou opravdu vynikající. K tomu všemu se servírují brambory pečené ve slupce ve velmi slané vodě (papas arrugas) s ostřejší červenou omáčkou (mojo picó) z papriky i chilli a jemnější zelenou omáčkou (mojo verde). Chutnají skvěle. Vše korunuje mohutná porce čerstvé zeleniny. Jen při placení zjišťujeme obchodnickou zručnost majitele místní restaurace. To samé jídlo stálo před dvěma dny o polovinu méně, dnes se ovšem podle zvláštního jídelního lístku nazývá Christmas menu.

DNY NAHORU, HODINY DOLŮ

Stoupáme po silnici mezi terasovitými políčky, kde roste avokádo, datle, ananas a další subtropické plodiny. Pomalu opouštíme Valle Gran Rey. Občas vjedeme na starou silnici s rozbitým asfaltem, ale bez automobilového provozu. Nová silnice vede tunelem a my máme alespoň čas na kochání se pohledy. Trvá nám opět celé odpoledne, než se dostaneme do výšky 800 metrů nad oceánem.

Potkáváme sjíždějící bikery, kteří se ráno nechali vyvézt nad údolí, aby ušetřili síly a vychutnali si horní partie ostrova a vlastní sjezd. Valle Gran Rey se stalo střediskem bikerů na Gomeře.

Vzhůru údolím Vall Gran Rey

O několik dní později konstatujeme, že stoupání od oceánu počítáme na dny a sjezd zpět na hodiny. Při výjezdech řadíme ty nejlehčí převody a ztěžka otáčíme pedály a pomalu ukusujeme metry silnice. Během sjezdu zase křečovitě svíráme brzdové páky, abychom nenabrali nezvládnutelnou rychlost. Při pohledu do údolí se nám tají dech, je to jako kdybychom se dívali do propasti.

Místní obyvatelé Gomery dodnes vyrábějí keramické nádoby bez hrnčířského kruhu. Tato technika se nazývá chipude podle stejnojmenné vesničky. Také se dorozumívají zvláštním pískacím jazykem nazývaným silbo. Ovládá jej 45 procent obyvatel a na školách se učí jako nepovinný předmět. Trvá to prý až deset let, než jej pískač dobře zvládne. Vznikl z potřeby dorozumět se na větší vzdálenost v neschůdném terénu. Lze se s ním prý dorozumět na vzdálenost 3 až 4 kilometry.

DO NITRA OSTROVA

Vrchol a vlastně celé vnitrozemí zabírá národní park Garajonay se stejnojmennou nejvyšší horou ostrova. Projíždíme prastarým lesem stromových vavřínů porostlých lišejníkem. Podrost tvoří nízké keře a kapradiny. V zimě, a dnešek není žádnou výjimkou, se tato oblast halí do husté mlhy oblačnosti. Občas se některý z mraků roztrhne a nám se otevře pohled na zelené panorama. Tu se zničeho nic před námi objeví mohutná kuželovitá skála. Jde o geologicky odolný jícen dávné sopky.

Nabíráme směr San Sebastian a sjíždíme po silnici postavené nad prudkými srázy a hlubokými údolími. V dálce se tyčí mohutná sopka Teide, ale ta již patří sousednímu ostrovu Tenerife.

Nocujeme stejně jako Kryštof Kolumbus při svých plavbách v hlavním městě ostrova. Slavný mořeplavec navštívil i ostatní Kanárské ostrovy. Na samotné Gomeře stanul celkem třikrát. Nezajímalo ho ovšem jen doplňování vody, objevování ostrova, ale také dcera místního guvernéra. S ní se později oženil.

OSTROV TENERIFE

turistika a civilizace

Na palubě trajektu se blížíme ke břehům největšího z Kanárských ostrovů Tenerife. Vjíždíme do přístavu Los Cristianos. Během vánočního času se do místních hotelových měst stěhuje snad celá Evropa. Poznáváme to na vlastní kůži. Sehnat zde ubytování pod střechou je nemožné. Všechno obsazeno. Neuvěřitelné. Nakonec se dáváme dohromady s právě přiletivším německým párem, také cykloturistickým. Kupujeme si společně snad jediný volný, ještě k tomu dvoulůžkový, pokoj v širokém okolí. Není nejlevnější, ale po vydělení čtyřmi se dostáváme na přijatelnou cenu. Naši spolunocležníci se ráno chystají na Gomeru.

Hotelové město Los Cristianos a hlavně Playa de las Americas zažívají v době vánočních a novoročních svátků největší nápor turistů. Půjčit si auto z půjčovny je bez předchozí rezervace téměř vyloučeno. Restaurace a diskotéky praskají ve švech. Všude tisíce lidí. Takový nápor civilizace po pobytu na klidných ostrovech neseme těžce a záhy z města ujíždíme.

Pohádku z Tisíce a jedné noci připomíná Placa 25 de Julio v Santa Cruz.

Jih ostrova cyklistům nepřeje, ale my chceme vidět pyramidy, tak musíme něco vydržet. Táhne se zde jen dálnice a jedna silnice v úbočí sopečného velikánu Teide. Nezbývá než se vyšplhat na silničku kopírující zhruba vrstevnici a neustále zajíždějící do drobných údolíček (barranco). Na mapě nejsou vesničky a města daleko od sebe, ale díky reliéfu a klikatící se silnici je skutečná vzdálenost velká. Ovšem nutno podotknout, že cesta nám příjemně utíká a stále je na co koukat. Připadáme si jak na vyhlídkové terase vedoucí zemědělskými vesničkami obklopenými stupňovitými políčky. V dáli vidíme modré vody oceánu a na obzoru ostrov Gran Canaria.

OBJEVENÉ PYRAMIDY

Na severním okraji města Güímar se pod hlavním horským hřebenem nalézá pyramidové pole. Proč právě na tomto ostrově uprostřed Atlantského oceánu? Jak je možné, že güímarské pyramidy jsou si podobné s pyramidami v egyptské Sakkáře, Mexiku, Peru a bývalé Mezopotámii. Jak lze vysvětlit, že své zesnulé mumifikovali Egypťané, ale i původní obyvatelé Kanárských ostrovů Guančové? Proč jsou si dávné předměty, například nádobky a nástroje nalezené v Evropě, v Africe i v Americe velmi podobné? To vše v muzeu u pyramid dokládají fotografie i skutečné exponáty.

Güímarské pyramidy.

Stejné otázky si kladl i známý norský vědec Thor Heyerdal, který dnes na ostrově Tenerife žije. Předložil světu svou teorii. Nevěří, že tato podobnost je čistě náhodná. Nemohla vzniknout bez toho, aniž by se dávné národy vzájemně znaly. Věří, že se navštěvovaly na jednoduchých rákosových člunech. Tuto teorii také doložil překonáním Atlantiku na voru Ra II. Hned brzy ráno po otevření areálu navštěvujeme historická místa. Stupňovité güímárské pyramidy byly dlouho považovány za hromady kamenů, jež na sebe navršili zemědělci! Není se co divit, všude kolem se nalézá tisíce terasovitých políček. Kdo by v zarostlých hromadách kamenů hledal něco jiného? Rozměry těchto pyramid jsou oproti egypským i mexickým skutečně skromné. Zdejší stavby sloužily Guančům ke kultovním obřadům. Ty se odehrávaly na podlouhlé ploše vrcholu pyramid, jež byla přístupná po schodišti. Procházíme mezi šesti zachovanými pyramidami ve vzorně upraveném areálu. V myšlenkách se posouváme o několik staletí zpět. Vystavena je i zmenšená kopie rákosového člunu Ra II. Teorie nám nepřipadá nemožná. Snad se staré civilizace opravdu znaly, aniž by nám o tom zanechaly přesvědčivější důkazy.

Model rákosového člunu RA II Thora Heyerdala.

ZIMA NEBO LÉTO

Také hlavní město Santa Cruz cyklistům moc nepřeje. Silný automobilový provoz by odradil i toho nejotrlejšího. Při břehu oceánu vede jen krátká cyklistická stezka, a tak se musíme proplétat sítí jednosměrek mezi automobily. Potkáváme místní cyklisty. My jedeme v kraťasech a v krátkém rukávu. Oni šlapou v teplém oblečení včetně zimní čepice. Přitom je docela horko. Kalendářně je sice zima, ale my ji bereme teplotně jako léto. Narozdíl od našich kanárských kolegů. Prohlídku dvěstěticícového města zkracujeme na minimum, neboť nechceme zmeškat naši loď.

TROSEČNÍKY V PŘÍSTAVU

Již před cestou jsme si doma na internetu našli lodní spoje plující mezi jednotlivými ostrovy. Na místě po příletu jsme si vše ověřili. Za chvíli odplouvá loď ze Santa Cruz do Los Cristianos a dále na ostrov La Palma. V přístavu vyhledáme pokladnu.

„Dvakrát do Los Cristianos, prosím.“

Pokladní se na nás nechápavě podívá a odpoví nám: „Tam neplujeme!“

To se na ni podíváme nechápavě zase my. Zkusíme se zeptat ještě jednou anglicky, pak německy a ze zoufalství chatrnou španělštinou, ale vždy dostaneme stejnou odpověď: „Ne, tam neplujeme!“

Na pomoc vytahujeme mapu ostrova a jízdní řád. Chvilku ukazujeme, gestikulujeme a vysvětlujeme.

„Jestli jedete do Los Cristianos, tak to musíte autobusem po dálnici!“

Jelikož se nám nechtělo vracet na jih ostrova stejnou a jedinou možnou trasou vzhledem k naší časové tísni, tak jsme se rozhodli, že podél pobřeží ostrova Tenerife poplujeme pravidelnou lodní linkou. Jediný problém, jak se dovídáme, je v tom, že v Los Cristianos lze jen na loď nastoupit a ne z ní vystoupit. Tato linka spojuje ostrov Tenerife s La Palmou. K řešení našeho problému je přivolán vyšší lodní důstojník. Představa, že se budeme vracet zpět na kole ve chvíli, kdy se již vidíme sedět na palubě lodi, nám vůbec nejde na mysl. Také přesvědčivě tvrdíme, že autobusem nepojedeme, neboť nám nevezme kola. Nakonec je nám cesta povolena s jednou podmínkou:

„Vezmeme vás na palubu, ale musíte zaplatit částku za celou trať, neboť do Los Cristianos tarif neexistuje.“ Ani chvilku neváháme a nabídku bereme. Ceny mezi jednotlivými ostrovy jsou si však hodně podobné a vzdálenost se na výši jízdného moc neodráží.

Jsme zřejmě první, kdo si něco takového vymyslel. Kdo může, jede autem nebo autobusem. A proč by jezdil lodí mezi dvěma místy stejného ostrova, které spojuje 72 km dlouhá přímá dálnice?

Vyhlídka na ostrov při zapadajícím slunci stojí za to a díváme se na zvlněnou silničku táhnoucí se po úpatí hlavního hřebene, po které jsme jeli a málem jsme se mohli i vracet. Po necelých třech hodinách jako jediní vystupujeme a nikdo se tomu nediví, ani si neklepe na čelo.

Z KOLA NA PLÁŽ

Tak tu máme poslední den roku. Ten se může prolenošit.

Nejkratším směrem jedeme na pláž u El Médana. Sundaváme cyklistické oblečení a měníme ho za plavky. Rázem se z cykloturistů stávají plážoví turisté. Vytahujeme karimatky, mažeme se opalovacím krémem a uleháme, stejně jako tisíce jiných v tuto chvíli. Sluneční paprsky se opírají do našich těl. Po chvíli se to nedá vydžet, a tak hurá do vod oceánu. Stačí překonat první nepříjemné pocity ze zdánlivě studené vody a pak je již fajn. Krátce po poledni ovšem rezignuji a na hodinu pláž opouštím. Jdu se projít do městečka. Odpoledne naštěstí přišel kolem čtvrté hodiny mrak a pobyt na pláži skončil.

Po této jednodenní zkušenosti musím vyslovit obdiv těm, kteří takto dokáží na pláži strávit týden, deset dní, nebo dokonce dva týdny dovolené. I když uznávám, že oni by zase těžko chápali, proč my jezdíme na bicyklech po těch kopcích okolo.

Vítání příchodu nového roku probíhá na španělské poměry velice klidně. Očekávame, že oslavy začnou se soumrakem. Klid. Stále klid. Přitom na náměstí El Médana se celé odpoledne cosi chystalo. I v restauracích a hospůdkách je klid. Začne to teprve úderem desáté hodiny. Ovšem v té době se již my chystáme za městem, řádně unaveni cestováním po ostrovech a částečně odvyknuti civilizaci, ulehnout do spacáků. Nebýt půlnočního rachotu ohňostroje, tak bychom příchod nového roku prospali. Zvykli jsme si v přírodě vstávat s rozedněním a uléhat se soumrakem a využívat tak maximálně denního světla.

Na Nový rok ráno odlétáme domů. Plánovali jsme před cestou ještě návštěvu ostrova La Palma a výstup na horu Teide. Nevyšlo to, ale vůbec nám to nevadí. Ono totiž někdy méně je více. A platí to i při cestování.