O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

POEZIE PSANÁ KRVÍ
KORSIKA OČIMA CYKLOTURISTY

text a foto: Josef Honz

Mapa

Milujete romantickou přírodu? Zelené svahy, tajuplné temné lesy, hluboká údolí sevřená těsným objetím vysokých hor? Překrásné pláže, které omývá křišťálově průzračné moře? Či snad vám imponují divoce rozeklané skály, strmé útesy a soutěsky, kterými si nezkrocená horská říčka dravě proráží svou cestu a v nesčetných kaskádách klesá kamsi hluboko do neznámých nížin? Zajímá vás historie a památky, jež jsou zahalené do roušky tajemství a záhad? Nebo toužíte poznat lidi, jejichž předkové velmi nekompromisně dodržovali kruté zákony krevní msty?

Tak tohle všechno vám Korsika nabízí měrou vrchovatou. A nejen to. Vzhledem k husté síti silnic, převážně těch úzkých, klikatících se nahoře v horách, se tento čarokrásný ostrov pomalu začíná měnit v cyklistický ráj.

OSTROV S VŮNÍ MAKCHIE

„Korsiku bych poznal už podle vůně!“ prohlásil kdysi Napoleon o svém rodném ostrově.

Ano, Korsika krásně voní, zejména díky rostlinám makchie, což jsou keře, zpravidla zakrslé, ale mohou dosahovat i třímetrové výšky. Flóra je zde vůbec zajímavá. Asi nejvíce v paměti utkví mohutné borovice, které odjakživa byly jedinečným stavebním materiálem, především na stavbu lodí. Dřevo je tak kvalitní, že v dávnověku sem nejeden národ vyslal válečnou výpravu s jediným cílem - borovice. Aby však člověk mohl tyto borovice spatřit, musí se vydat nahoru do hor. Typické korsické borovice můžete nalézt například v průsmyku Bavella, nebo také na tzv. Cínové plošině. Tu najdete, když se vypravíte kouzelným údolím Asco až nahoru do nitra hor, tam kde končí silnice, a potom kus pěšky (je to mimochodem i jeden z výchozích bodů k výstupu na Monte Cinto).

Stoupání údolím Asco

Co vám rovněž utkví v paměti, jsou černí vepříci, kozy a krávy, které zdánlivě nikomu nepatří a volně se procházejí kde je napadne, tudíž i po silnici. Zejména při přejezdu průsmyku Col de Vergio se vám čuníci budou motat pod kola, a jakmile zastavíte, začnou loudit.

Více respektu si ovšem získali býci. Když jsem poprvé uviděl před sebou býka, stojícího přímo uprostřed silnice, ihned jsem zastavil a čekal, co se bude dít. Nedělo se vůbec nic, oba jsme stáli jak sochy a civěli na sebe. Pak jsem se odvážil ho velkým obloukem objet. Byl jsem z něho tak vyplašený, že jsem jel skoro až v příkopu. Při třetím setkání se už ze mě stal ostřílený mazák a ani jsem nepřibrzdil. Není nutné mít žádné obavy. Nebudete-li mít tu smůlu, že v nepřehledné zatáčce býka rovnou trefíte mezi oči, pak se na vás zpravidla ani nepodívá.

NAHORU, DOLŮ

Hory jsou pro Korsiku velmi charakteristické. Ne nadarmo se jim říká Korsické Alpy. Nejvyšší vrchol Monte Cinto má sice výšku 2 706 m n.m., což je zhruba jako Gerlach, ale když uvážíte, že tyto hory začínají v nadmořské výšce nula, rázem tu máte velehory jako hrom! Nížiny naleznete pouze na východním pobřeží, jinak vás čekají pouze kopce a kopce. Ale turisté (a hlavně cyklisté) sem jezdí právě kvůli těm horám, protože jsou opravdu jedinečné. Vydáte-li se na kole podél západního pobřeží, tak přesto, že v mapě silnice vede optimisticky podél vody, je skutečnost velmi drsná. Jedete ze zálivu na útes, hned vzápětí dolů do zálivu, nahoru na útes, záliv, útes, záliv. Nejzajímavější na tom je, že některé zálivy jsou docela hluboko zaříznuté v kopcích a silnice je poctivě objíždí kolem dokola. A když se pak na některém útesu ohlédnete zpátky, s údivem zjistíte, že jste vlastně nic neujeli. Místo, odkud jste ráno startovali, vidíte velmi zřetelně a strašně blízko. Západní pobřeží je neskutečná houpačka. Ale překrásná! Vynechat je by bylo neodpustitelným hříchem. Kdyby nic jiného, tak útesy Calanche pár kilometrů nad malebným zálivem Porto, kde na moře shlížíte z výšky 400 metrů, za tu námahu rozhodně stojí. Ovšem připravte se na to, že tato úchvatná scenerie vás nadchne natolik, že pak sami zatoužíte projet celé pobřeží až na sever do Calvi, tady už ale bez množství aut, turistů a autobusů. Přitom severní pobřeží oplývá stejnou divokou krásou.

Cyklistická "houpačka" na západním pobřeží

Podobnou bláznivou houpačku vám nabízí i vnitrozemí. Ba dokonce mnohem větší. Najdete zde i kuriózní průsmyky, ve kterých si na vrcholové ceduli přečtete výšku 150 m n.m. Ale jinak většina stoupání je srovnatelná s těmi v Alpách. Proto se vyplatí mít na kole lehké převody. Například velmi vyhledávané údolí Restonica, západně od městečka Corte, prověří vás i vaše kolo tak důkladně, že bez lehkých převodů budete proklínat sami sebe ještě večer i po třetím pivu.

Naproti tomu stoupání na nejvyšší průsmyk Col de Vergio (1 477 m n.m.), jedete-li ho od východu na západ, je naprostá pohoda. Ono se vůbec vyplatí jet tento průsmyk v uvedeném směru. Jednak si dole v klidu vychutnáte okouzlující soutěsku říčky Golo, jednak vás potom čeká přes třicet kilometrů dlouhý sjezd až k moři, ale hlavně - za průsmykem se vám zatají dech. To když se ve sjezdu pod vámi široce rozevře hluboká propast a vy jen užasle zíráte na protější skály, které silnička dost odvážným způsobem obepíná. Vzpomínám si, jak při jednom putování po ostrově nám doprovod zajišťovala obytná Avie. Manželka řidiče, jež se vezla v autě, po absolvování tohoto fantastického sjezdu dole vystoupila z kabiny a na její tváři se v rychlém sledu střídala zelená barva s bílou. Z emotivní řeči jsme pochopili, že už nikdy více. Utěšovali jsme ji, že ano, že ji chápeme, ten sjezd je náročný, ale že o hodně přišla, protože na kole se dá jet rychleji.

Podobných silniček je na ostrově celá řada. Stačí jen, když se podíváte do mapy. Hustá změť klikatých čar je víc než výmluvná.

KVĚTEN NEBO SRPEN ?

Přiznám se, že když jsem se na Korsiku vydal poprvé, sám, bylo to někdy před osmi lety, nezvolil jsem zrovna nejšťastnější termín. Začátek srpna. V té době byla extrémní vedra i u nás, natož na Korsice. Hrůza! Trpěl jsem na kole jak nikdy dříve.

Když nahlédnu do nabídek cestovních kanceláří, pak v letních měsících se to Korsikou jen hemží. Samozřejmě, jsou prázdniny, ideální období pro rodinné dovolené. Ale chcete-li si Korsiku vychutnat na kole bez úmorných veder, jeďte tam raději mimo sezonu - v květnu, červnu nebo září. Všechny solidní cestovky tam v těchto měsících jezdí rovněž. Já osobně k návštěvě ostrova preferuji květen. Příroda je svěží a plná vláhy. Ale i konec září nebo říjen mají své neopakovatelné kouzlo. Je to pouze otázka názoru a vkusu. Ale ať tak nebo tak, jedno je jisté - nepotkáte tu tolik lidí.

Za každou zatáčkou se otevírají nové a nové scenerie

Vydáte-li se přesto na Korsiku v letních měsících, pak mějte s sebou na kole dostatek tekutin. Zvláště jedete-li „na těžko“ a tělesná námaha je značná. Nikdy bych nevěřil, že jsem schopen vypít naráz jeden litr vody (a pak už jsem neměl nic). Tehdy v tom palčivém srpnu jsem ovšem nechápal víc věcí. Mohutný soutok řek - bez vody. Studánky - vyschlé. Zeleň - vyprahlá a suchá. Jediným zdrojem vody byly vesničky, ve kterých mi přátelští lidé životodárnou tekutinu vždy poskytli. Největší muka jsem ale zažil ve stoupání na již zmíněný nejvyšší průsmyk Col de Vergio. Stoupání bylo velmi mírné, ale já nemohl. Na dně kaňonu bylo takové vedro, že jsem se horkým vzduchem doslova zalykal. Jako když otevřete rozpálenou troubu. Jel jsem stylem od stínu ke stínu. Asi hodinu jsem pak strávil „meditací“ v tunelu (ten už dnes neexistuje, skálu odstřelili), než jsem se odhodlal pokračovat dál.

Když jsem potom v dalších letech navštívil Korsiku v květnu, nechtělo se mi věřit, jak jsem tehdy mohl tak trpět. Bublavé potůčky, zelené listy třpytící se ranní rosou, svěží vzduch - prostě balzám na moji duši.

Znovu ale podotýkám, že tenkrát ten srpen byl v celé Evropě obzvláště extrémní. Věřím tomu, že v jiných letech to není až tak drastické, jak by se někomu z předchozích řádků mohlo zdát.

DVA SVĚTY

Zajímá-li vás pouze moře s kouzelnými plážemi, pak vězte, že pobřeží ostrova, kam směřuje většina turistů, se vyznačuje stejným zázemím, jaké poskytuje většina evropských přímořských letovisek. Toužíte-li však poznat mnohem více, naplánujte si pobyt u moře jen coby příjemné zpestření vaší cesty. Vydejte se do hor. Hornaté vnitrozemí, to je totiž naprosto něco jiného. Tady se vám otevírá svět, ve kterém jako by se zastavil čas a lidé odešli neznámo kam. Svět prázdna a ticha, jehož nespoutaná krása ve vás probouzí netušenou fantazii, ale nutí i k zamyšlení. Opuštěné vesničky, postavené hodně vysoko a na velmi strmých svazích. Baráčky notně poznamenané zubem času, prorostlé vegetací, nakloněné, zeď samá trhlina, okenice visící na jednom pantu, plno pavučin. Kašna bez vody, zaplněná zetlelým listím. Úzké silničky zarostlé plevelem, na kterých asfalt je už dávnou historií, kde auto projede velmi zřídka, spíše vůbec. Rezavá tabule, upozorňující na tříhvězdičkový kemp, ze kterého poslední hosté odešli hodně dávno. Nikde nikdo. Jen ptáci vesele cvrlikají a mají radost z krásného dne. Opuštěnost tohoto kraje má vysvětlení. Mladá generace utíká dolů, do města, do míst, kde je obživa. Ti staří zůstávají, ale ne navždy. Při pohledu na tuto ponurou scenerii se ve svých úvahách neubráníte skličujícím myšlenkám: vždyť lidé zde přece žili, dokonce po mnoho generací. Život zde vzkvétal. Dnes ne. Proč?

Na velmi odlehlých komunikacích lidí moc nepotkáte ... Čuníci jsou vždy při chuti

Tento zvláštní svět nejvíc poznáte, když si dáte na záda batoh a na jeden či dva týdny odejdete do hor. Ale i na kole se dá hodně uvidět. Musíte ovšem sjet z hlavní silnice, nejlépe na silnici nejpodřadnější kvality, mít dobrou mapu, orientační schopnosti a určitou dávku psychické odolnosti. A taky zapomeňte na silniční kolo s „tenkým“ obutím, tyto komunikace se rekonstrukce zcela jistě nedočkají.

SMUTNÉ DĚJINY

Historie ostrova je velmi pohnutá. Po celá staletí se Korsičané snažili vymanit z nadvlády jiných národů. Ze svobody se ale mohlo těšit jen velmi málo generací a tento stav vlastně trvá dodnes, byť situace je trochu jiná. Před lety po mnoha bouřlivých a krvavých protestech dostali od Francie určitou autonomii a větší přísun peněz. Většina obyvatel je spokojená, přesto existují extremistické organizace, volající po samostatnosti. Dosáhnout jí chtějí násilím. Turisté se ale bát nemusí, bezpečnost je zde srovnatelná s kterýmkoliv jiným státem v západní Evropě. Koneckonců, móda s vyhazováním aut do povětří dorazila už i k nám.

Před staletími obyvatelé bojovali ale zcela jinak. Neměli nic, jen lopaty a motyky. Nechyběla jim však hrdost a čest k rodnému ostrovu. Jeden čas, kdy měli svobodu, vymysleli geniální plán. Kolem ostrova postavili strážní věže. Na dohled od sebe. Jakmile někdo spatřil nepřátelskou loď, zapálil oheň, ten se postupně rozhořel na všech věžích, a ve velmi krátké době byl celý ostrov na nohou. Jenže s jejich zbraněmi proti vycvičenému vojsku toho moc nezmohli. Čekala je další porážka a další příkoří. Jednu z těchto věží můžete dodnes spatřit například u městečka Porto na západním pobřeží.

Poničené směrovky v korsickém vnitrozemí.

Velmi výraznou osobností v historii Korsiky byl Napoleon, který se nesmazatelně vryl do srdcí zdejších obyvatel. V rodném Ajacciu mu postavili několik pomníků - jeden z nich najdete na Slavkovském náměstí. Na mohutném podstavci tohoto památníku jsou vytesané názvy všech vítězných bitev, bitvu u Slavkova (Austerlitz) samozřejmě přehlédnout nelze. Nešlo ale ani tak o bitvy, pro které by jej vynášeli do nebes. V očích Korsičanů byl Napoleon člověk, jenž jako jediný dokázal pomstít svůj národ. Když Francie v 18. století získala nadvládu nad ostrovem, byla to pro Korsičany další potupná porážka. Jenže uběhlo několik let a Napoleon si podrobil celou Francii.

SMRT A POMSTA

Korsičané se však nezmítali jen ve víru válek, jejich úděl byl mnohem horší. Potýkali se s krvavým nešvarem, který ke Korsice patřil se stejnou samozřejmostí jako vysoké hory. Krevní msta. Ostrov byl tímto tak vyhlášený, že dodnes mnozí turisté mají určité obavy. Když jsem na Korsiku jel poprvé, známí se mě ptali: „To jedeš tam, kde se zabíjejí?“. Že krevní msta už dávno patří minulosti, nemohli pochopit. K jejich škodě.

Cestou do vnitrozemí

Pryč jsou ty doby, kdy i kvůli malichernostem tekla krev. Tehdy stačila trochu vyostřená hádka, urážka - nervy povolily a už to bylo. Nepsané zákony vendety byly dodržovány velmi důsledně. Pokud někdo někoho zabil, v rodině pozůstalých určili jedince, zpravidla muže, který musel rodinu pomstít a viníka zabít. Do vykonání vendety se tento muž nesměl holit. Protože ale budoucí oběť se snažila skrývat, což díky hustým porostům makchie nebyl problém, mohlo vykonání pomsty trvat řadu dní, ba i měsíců. A když pak k tomu nakonec došlo, nezřídka se stávalo, že situace se najednou obrátila a znesvářené rodiny si vyměnily úlohy. A pokud v tomto pomstychtivém kolotoči nedostal někdo rozum, docházelo i k případům, které přešly až v legendy.

Například v městečku Sartene bydlely v jedné úzké uličce naproti sobě dvě rodiny, jejichž příslušníci se dostali do stavu vendety. Pět let si navzájem stříleli do oken, až z obou rodin zůstal na živu jen jeden člověk - ten, co střílel jako poslední.

Další legenda praví, jak stařík hodil svému psovi kus chleba. Po chlebu skočil pes ze sousední vesnice a skončilo to vzájemným vyvražděním obou vesnic. Byly to opravdu drsné časy.

JAK NA KOLE

Korsika v posledních letech prožívá turistický boom a díky přílivu peněz se zde hodně buduje. Nejvíc je to asi patrné na stavu komunikací. I řada na první pohled bezvýznamných silnic, na kterých jsem si před osmi lety div nepřekousl jazyk, má dnes kvalitní povrch. Nejsou-li vaším cílem tajemná zákoutí odlehlých hor a opuštěné vesničky, pak s klasickým silničním kolem zde nemáte problémy.

Mladí býčci mohou být nevyzpytatelní

V každém případě si ale opatřete dobrou mapu. Na běžné putování v pohodě vystačíte se žlutou „Mišelinkou“, na průzkumné cesty pustých oblastí však může přijít vhod i mapa podrobnější (například od Institut Géographique National, čísla 73 a 74). Problém je totiž v tom, že v odlehlých končinách sice na rozcestích směrovky najdete, ale jsou prostřílené či zabarvené. Často se z nich nedozvíte nic. A stane-li se vám, že v mapě nenajdete rozcestí, kde se právě nacházíte, pak si můžete akorát tak hodit korunou - buď pojedete vpravo nebo vlevo. Odbočíte-li špatně, čeká vás minimálně jeden pořádný kopec navíc. Důvody k ničení ukazatelů jsou v podstatě dva. Korsičané mají vlastní jazyk a zejména nacionalistům strašně vadí cokoliv, co je napsáno francouzsky. Nové cedule už jsou psané dvojjazyčně. Druhý důvod souvisí s mentalitou Korsičanů. Střílení z brokovnice je jakýmsi „národním sportem“. Obrovské množství patron, které naleznete snad kdekoliv u silnice, to jen potvrzuje. A směrová tabule - no řekněte, není to nádherný terč? Holt jiný kraj, jiný mrav.

OD JIHU NA SEVER

Vydáte-li se na kole napříč vnitrozemím, čeká vás nádherný zážitek. Jednak díky krásné a neporušené přírodě a jednak proto, že se můžete snadno dostat do situací, kdy budete muset improvizovat (což při cestách na vlastní pěst zpravidla bývá to nejkrásnější).

Přístav v Bonifaciu

Ráno v jedné vesničce jsem udělal školáckou chybu - nekoupil jsem pečivo, protože jsem se s ním nechtěl vláčet do dlouhého kopce, s tím, že ho koupím až v další (obydlené) vesnici. No jo, ale tam jsem dojel až pozdě odpoledne a už neměli nic, pouze těstoviny. To byste nevěřili, jak výtečně chutnají kolínka s drůbeží paštikou.

Nebo třeba nocleh. Jeden den jsem se z časových důvodů snažil dostat co nejdál. Což se mi podařilo, jenže pak jsem najednou nemohl najít místo na spaní - vpravo svah, přede mnou úzká silnička, vlevo propast. Dlouhé kilometry se ráz krajiny neměnil a už se začalo stmívat. Nakonec jsem vzal zavděk malým prostranstvím před rodinnou hrobkou, hned vedle silnice. Celou noc jsem měl obavy, že někdo přiběhne se slovy: „Pane, zneuctil jste hrobku!“ Navíc v údolí se až do rána ozývala střelba z brokovnice. Fakt kouzelná noc.

Plánujete-li spát v horách, nespoléhejte na to, že zrovna teď je parné léto. V noci se zde ochladí na stejnou teplotu, jako v obdobné výšce v Alpách.

CO VIDĚT DŘÍV ?

Tak na tohle je těžká odpověď. Skutečně. Na Korsice je toho k vidění tolik, že byste zde museli být minimálně měsíc. Jenže za tu dobu může být člověk přírodními krásami tak přesycen, že výjimečnost ostrova si pak ani neuvědomuje.

Z hlediska cykloturistiky jsou asi největším lákadlem horské silničky, kde se můžete kochat půvabnými sceneriemi. Není-li to nutné, neplánujte trasu po hlavní silnici. Je tam provoz a hlavně se připravíte o nevšední romantiku. Pravda, na vedlejších silnicích vám přibude pár kopců navíc, ale proklínat je určitě nebudete. Bohaté dojmy zastíní i případnou bolest z namáhavé etapy.

bonifacio.jpg (16896 bytes) raj.jpg (9483 bytes)

Co se týká památek a různých zajímavostí, potom, jedete-li sami, nelitujte času sháněním informací. I v běžném knižním průvodci Francie se dá hodně vyčíst. Pro pěší túry je asi nejlepší publikace od freytag & berndt (v češtině), popisující pěší trasy po celé Korsice. Z této útlé brožury se dozvíte i o přírodních zajímavostech, lehce dosažitelných na kole.

Z měst si nenechejte ujít Corte - přezdívané srdce ostrova, a hlavně Bonifacio, ležící na samém jihu Korsiky. Toto město, postavené poněkud odvážně na vysokém skalním převisu, zanechá v každém návštěvníkovi nezapomenutelné vzpomínky. Tady se vyplatí obětovat pár peněz a zaplatit si (je-li vás víc, lze „uhádat“ i výraznou slevu) okružní plavbu kolem pobřeží, které je proslulé vysokými bizarními útesy, jež se zvedají kolmo z moře. Je to fascinující zážitek.

Korsika je známá i díky svým památkám. Naleznete zde například sochy s lidskou tváří, staré víc než tři tisíce let, o jejichž původu a významu se dodnes vedou spory. Vzhledem k hustým a vysokým porostům makchie byly objevené teprve až před několika desetiletími. Nejznámější lokalitou je Filitosa, která je pro turisty velmi pečlivě udržována. Ale nechcete-li platit vstupné, navštivte místo zvané Cauria jižně od města Sartene. Zdejší sochy už jsou sice poznamenané stářím, ale jste tu sami uprostřed pusté krásné přírody, díky níž se můžete oddat i těm nejfantastičtějším představám. Jednou jsem tuto oblast navštívil sám, bylo to už při západu slunce, a opuštěnost krajiny umocněná tajemnými sochami měla tak působivý účinek, že když vedle v křoví najednou zařehtal kůň, podlomila se mi kolena a srdce se mi silně rozbušilo.

V těchto místech rovněž naleznete i jednu z dalších záhadných památek - tzv. Ďáblovu kovadlinu. Je to mohutný dolmen, který snad kdysi byl prý hrobkou, ale zda tomu skutečně tak bylo, kdoví.

Ďáblova kovadlina

A přírodní krásy? Výčet skvostů, u kterých Matka příroda měla obzvláště bujnou fantazii, by možná zabral několik stránek tohoto časopisu. Popsat jen ty nejkrásnější nelze - Korsika je totiž úchvatná celá. Pokud nevěříte, stačí málo - jeďte se přesvědčit.