O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

VÝZKUM POHOSTINNOSTI NÁRODŮ I.díl
Jak jsme neobjeli Černé moře

text a foto: Jana a Pavel Kneblovi

  • Jeden a půl roční putování na východ a zpátky.
  • 21 000 km v sedle kola.
  • 5600 stopem.
  • Pěší toulání po sedlech a vrcholcích Karpat, Krymu,Kavkazu,Himaláje Tibetu, Tian-šanu.
  • Dvakrát přes 5600 m.n.m. (Elbrus, Kailaš).
  • Na kole v 5300 m.n.m..
  • Náklady na cestu 250 USD/os.

Jana a Pavel Kneblovi

Mapa I.díl

Jak rozumně scvrknout do několika stránek jeden a půl roku života? Jak vybrat co je podstatné, co je zajímavé? Vždyť téměř každý den se něco dělo, něco jedinečného.
Asi hlavním důvodem, proč vůbec něco zveřejňovat, je vzkázat lidem, že ne vše je pouze za peníze. Naopak, to nejcennější a nejkrásnější si nekoupíte. Jde jen o to, aby se člověk uměl trochu (dost) uskromnit ve svých potřebách. Jsme zajatci svého majetku a žijeme ve strachu o něj. A kdo se bojí, nesmí do světa.
Dneska se za peníze dostanete téměř všude, ale v podstatě při cestování nejvíc zaplatíte za rychlost, pohodlí a jistotu, což vás naopak nejvíce oddaluje od reality místního života. Když se dokážete uskromnit alespoň v jedné z těchto věcí, mnoho ušetříte a ještě více získáte.
Pokud jde o finance, tak na cestu, jako byla ta naše, by většina lidí v pohodě ušetřila. Musíme tady trošku oponovat Víťovi Dostálovi, který řekl (v reakci na článek o bulharském cykloturistovi Voloďovi Sorokinovi), že cestovat s 1 USD na den je nesmysl. Nám to vyšlo v této části světa pod půl dolaru na osobu a den a po odečtení náhodných příjmů od nákladů dokonce pod 0,25 USD/den. Není v tom započítáno vybavení, které už i tak bylo vesměs čtyři roky staré. Samozřejmě, že jsme byli daleko pomalejší než Víťa a 100 kilometrů za den udělali jen zcela vyjímečně po rovině, s větrem v zádech a na dobrém asfaltu (tato příznivá konstelace nám vyšla všeho všudy sedmkrát). Taky na letadlo by nám penízky asi nevystačily, ale naštěstí je Asie přístupná po souši.
Také pokud se jedná o fyzické předpoklady či trénink, tak v tom nevidíme velký problém. Já měl najeto po Evropě s plnou polní asi 18000 kilometrů, ale jsem hrbatý a mám na to modrou knížku (snad mi ji teď nevezmou). Janička ta byla před tím na kole nejdál za kamarádkou asi 50 km. Především tu jde ale o psychickou odolnost. Zjednodušeně řečeno - chtít a nebát se.
Jet do světa se ženou, znamená vzít si s sebou i kus domova. A pokud se vám podaří vybrat si dobře, můžete znenadání zjistit, že při vaší cestě nejde vůbec o nějaké vědomé dosahování cílů, kót, hromadění fotodokumentace nebo sčítání kilometrů. Stanou se z vás kočovníci, kteří se cítí doma všude, kde rozbijí svůj tábor. Zjistíte, co je pro život opravdu důležité, a začnete si vážit těch nejprostších věcí, jako je teplo, světlo, voda, jídlo a vlídné slovo.

O NAŠEM STYLU PUTOVÁNÍ

O nic nám nešlo a to snad bylo na všem nejkrásnější.
Jeli jsme, protože jsme chtěli, pro radost, pro poznávání světa i sebe samých. Byla to nejlepší škola života.
Nejsme sportovci ani turisté, jsme prostí poutníci a kolo nám sloužilo jen pro rychlejší, pohodlnější a hlavně nezávislý přesun.
Čas jsou peníze a my jsme byli neomezeně bohatí, neboť jsme byli časově neomezení.
SKROMNOST.
Maximální přizpůsobení místním podmínkám a lidem. Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.
Nezneužívat dobroty a pohostinnosti lidí.
Nežebrat.
Neplatit za to, co není nutné:
přenocování (svou postel a střechu jsme měli pořád s sebou),
transport (kolo, stop, pěšky), úplatky
vstupné: nemusíme být všude a vidět všechno (většinou nás na požádání pustili bezplatně.

Příprava jídla: žádné restaurace, bufety a pod. Vařili jsme si sami na ohni, vařič jsme neměli. Kupovali jsme jen základní suroviny (chleba, mouku, olej, sůl, cukr, rýže, kobzole - tedy brambory, ...). Žádné maso (já jsem vegetarián, protože maso je drahý zdroj energie nebezpečný na parazity). Pili jsme jen vodu nebo čaj. Žádné mlsání jazýčku (čoko, zmrzliny, bonbóny,...).

 DALŠÍ PODPŮRNÁ HESLA PRO NAŠE PUTOVÁNÍ:

žádné násilí
hlavně teď, potom zas jaksi
časté mytí krátí žití

PŘÍPRAVY A VYBAVENÍ

Jak už jsem řekl, to nejdůležitější a nejméně snadné bylo sehnat na cestu nějakou partnerku. Měl jsem jisté zkušenosti z minulých cest, kdy jsem se svou dřívější o půl metru menší přítelkyní Dankou strávil dvě báječná léta v sedlech a poté v létě 1996 jsem si vyzkoušel, co to je cestovat sám. Obojí mělo své pro i proti. Jet sám je v mnohém jednodušší a podstatně rychlejší, ale ne tak příjemné. Místo sdílení svých pocitů s živou blízkou osobou snažíte se je maximálně narvat do různých chladných přístrojů a pomůcek bez jakékoli odezvy. Pro mnohé cestovatele je samota spíš nutnost než přání.

Já jednoznačně preferoval dívčí společnost. Myslím, že s chlapem by byl větší problém v rozhodovacím procesu, ale i pro jiné procesy se žena hodí lépe.

Nenechal jsem nic náhodě a tvrdě se pustil do pátrání po vhodném objektu. Mým cílem bylo najít skromnou, psychicky odolnou dívku, pokud možno časově i jinak neomezenou, která by souhlasila s nasměrováním řídítek na východ. Samože kriterií bylo mnohem víc, ale pro upřímné oči a milý úsměv se dá slevit z různých požadavků a co horší, sám se vejít do požadavků partnera. Sliboval jsem vše tak jako pravý politik před volbami:

„Neboj, o žádné velké výkony nepůjde, peníze se vždycky nějaké najdou, výbavu mám z minulých cest.“

A dokonce jsem vyhlásil jako odměnu i kolo pro tu, která to se mnou vydrží (to bylo neprozřetelné, ona si to pamatovala i po návratu).

Našlo se pár adeptek, ale u každé byl nějaký háček, až konečně v březnu ’96 při veřejném diashow o jedné zahraniční vodoexpedici jsem oslovil tu pravou.

„Že se chystáš do Nepálu trekařit ještě se dvěma holkami? Není to škoda? Tolik chlapů marně hledá schopné dívky pro cestování a vy chcete jet samy? Žes byla dvakrát na Tian-šanu? Hmm!“

Tuším šanci. Beru adresu.

„To snad ne! Kneblová? Ja su Knebl! (Dědečci našich dědečků byli bratři).

„Skvělé, dáváš výpověď, chceš měnit zaměstnání, nic si nehledej, já už tě zaměstnám.“

Po 14 dnech jsme si plácli, že to spolu zkusíme.

Hlavně dát horáka LeBlocha s trekkingem Olpranem trochu dohromady. Nové řetězy (Sedis), šroubovací šestikolečka, komplet nová zadní kola, nové obutí. Ostatní už musí nějak vydržet.

Kromě klasického vybavení připevňujeme na kola i batohy (60 l, 40 l), 2 teleskopické tyčky, nesmeky, deštníky (měly sloužit i jako pohon při příznivém větru, ale moc se neosvědčily), 1 dvoulitrový hrnec (aspoň pánvička by se ještě sešla), vařič odmítám tahat, foťák Olympus zoom 28-80 (příště určitě brát dva). My blbci vzali pouhých 10 filmů. Dohromady jsme měli při výjezdu 1500 USD. Janička se na půl roku pojistila, já na to kašlu. Na východě to nemá smysl. Očkování nebylo potřeba, když jsme chtěli jet jen takový kousek.

Naše plány a ambice nebyly nijak výrazné. Co taky můžete plánovat, když vyrážíte se skoro cizí ženskou.

Chtěli jsme si trochu vychutnat Zakarpatí, Krym a takovým velkým lákadlem byl Kavkaz a pokus o dobytí jeho nejvyššího vrcholu s tím, že se potom nějak zkusíme probojovat do Turecka a objet tak vlastně Černé moře. Do zimy to musíme stihnout levou zadní.

SLOVENSKO

Poslední zamávání taťuldy, který ještě křičí za námi „A hlavně pište!“

„Taťko, nebude čas na blbosti a neboj, stejně se budeme mít dobře.“ Vyprovázejí nás uplakaní rodiče v uplakaném počasí.

První noc a hned nám teče do stanu. Izolace na podlaze je prodřená. No jo, ten náš staník s krásným názvem Beskyd, už za ty čtyři roky cosi zkusil. Lepíme ho izolepou.

„Však on to nějak vydrží.“

Pěkně si vychutnávame Slovensko. Kdo se neumí nadchnout krásou i obyčejných věcí, nedokáže objevit krásy ve svém okolí, ať raději nikam nejezdí, byl by zklamán.

Starší babička, u které jsme si odložili na noc kola nás, nenechává odjet jen tak. Sedíme u stolu, mlaskáme při haluškách, kecáme, prohlížíme fotoalba, fotíme, měníme adresy, upřímně děkujeme. V té době jsme netušili, že se tento velmi příjemný rituál bude s nejrůznějšími variantami opakovat při postupu na východ čím dál častěji a že energie darovaná od těchto lidiček formou prostých jídel i prvotřídních specialit nám pomůže tak velkou měrou šetřit těžce vydělané úspory a zpestřovat jinak dost jednoduchý jídelníček.

UKRAJINA POPRVÉ

První pokus o vniknutí do zemí, kde to měli v hlavách tak pomotané, že si pletli zítřek se včerejškem (CCCP), byl neúspěšný. Dostali jsme jen přeškrtnuté razítko „Ubľa“ a kopanec do zadku, ať jedem na Užhorod. Tam to jde vše hladce, takže po týdnu oťukávání se na Slovensku konečně pravé zahraničí.

Pod poloninou Boržava dva drzí pupkatí lesníci si hrajou na velké náčalníky a tvrdě vyžadují „maršrutné listy“. Povýšeně se nám vysmívají, že touhle příkrou kamenitou cestičkou kola stejně neprotlačíme. Díky, chlopíci, za to vyhecovaní. Téměř všechno cpeme do batohu a za chvíli z výšky posíláme škodolibé pozdravy pupkáčům nechápavě kroutícím hlavami.

Koločavu zná díky loupežníku Šuhajovi snad každý Čechoslovák. Jsem tu už podruhé, a tak si před Janičkou hraju na přechytřelého průvodce po této zajímavé lokalitě. Líbí se mi předevšim místní staré hrobečky, vypadající jako větší krtince či mraveniště porostlé borůvčím, trávou, mechem. Tak nějak si to představuju ve své doma zanechané závěti, ale nechci tam ani ten dřevěný kříž.

Hezkou přírodou a vesničkami dorážíme k hraničnímu přechodu do Rumunska (ves Ruská). Lidé cestou tvrdili, že tam bez problémů projedeme. Cesta se mění na lepší polňačku. Od hraniční závory nás vyhání nepříjemný chlap s informací, že to tu funguje jen v úterý a v únoru a to ještě pouze pro místní. Nevzdáváme to. Jdeme se informovat přímo na blízkou vojenskou posádku. Před ní chlap seče trávu. Okamžitě se nás ujímá a po několika otázkách odbíhá, ať chvíli počkáme. Vrací se vyšňořen v uniformě. Vyklubal se z něho náčalník posádky, větřící příležitost k povýšení. Zabavuje pasy, podezírá nás z pokusu o ilegální přechod hranic a špionáže. Slibuje minimálně dva dny vyšetřování. No tož, co už, aspoň nějaké vzrůšo. Podrobujeme se výslechu a než se stačíme prokousat naším životopisem od zrození do přítomnosti, přijíždí jiná kapacita, specialista na špiony (a to přesto, že je neděle). Tak znovu od Adama. Kluci z posádky z nás mají radost. Už připravují místnost (nebo celu) pro nocování, ale taky nás hodlají krmit a to vše na účet armády. Začíná se nám to líbit čím dál tím víc. Výslech se pomalu začíná stáčet v přátelský rozhovor. Jsme sproštěnI obžaloby, absence speciálních propustek pro příhraničí odpuštěna. Zasedáme k plnému stolu a na cestu vyrážíme s bohatou výslužkou vojenských konzerv. Přes hranice nás však opravdu pustit nemůžou. Musíme si velký kus objet, ale za tu srandu to stálo.

RUMUNSKO, MOLDÁVIE, PRIDNĚSTROVIE

Po 3 hodinách čekání překračujeme hranice do Rumunska na přechodu Siret.

Lesy jsou vyčištěny od každého většího kousku suchého dřeva - základního zdroje tepelné energie pro vesničany. Na loukách sečou seno. Ale doslova. Netřeba ho rozhazovat a obracet, rovnou ho nakládají na žebřiňák tažený koňmi. Těch tu mají snad ještě víc živých, než natlačených pod kapoty zdejších dacií. Voda ve studních, kolem nichž se soustřeďuje život, bývá často slaná, ale chutná. Peníze - ty čtyři dny vůbec neměníme.

Cesta k vyznačenému přechodu do Moldávie (na město Ungeni) se ztrácí v zapadlé vesničce mezi kalužemi. Pokračujeme důsledně až k hraničnímu železničnímu mostu. Strážící rumunský vojáček nám nijak výrazně nebrání v postupu vpřed.

„Hurá, jsme v Moldávii.“ Ale vypadá, že ne příliš vítaní. Moldavané po krátkém prověřování na posádce si nás drze dovolují vyhostit ze země.

„Na kole nělza,“ a velmi přísně nás vyhání.

Ujímá se nás nějaký inteligent (zná i anglicky) a najednou je vše v pořádku.

Sedlo za Asau ve výšce 3240 metrů, přes které vedla zkratka do údolí.

UKRAJINA PODRUHÉ

Do Oděsy je to po rovině. Zpestření přinášejí pouze sady ovoce (hlavně meruněk je všude okolo cesty habaděj). Neuběhl měsíc a stojíme na břehu Černého moře. Pokus o náhodu dostat se nákladní lodí na Krym nevyšel, nic nejezdí, pouze drahá osobní vznášedla.

Nemoc „butylkománie“ se stává stále závažnější. Z vesnice do vesnice jsme schopni nasbírat 10 - 15 flašek. A teď si představte, že vám je v jedné dědině nevezmou, v druhé je obchod zavřený a butylek pořád přibývá, až kabely doslova praskají ve švech. Naše kapacita je 30 ks (po 400 g). Když se podaří dobrý obchod, tak máme za 3 flašky chleba, či 1 kg krupek. Jsme si vědomi, že nám penízky přibývat nebudou a šetřit se musí, dokud je co. A hlavně nás těší, že si takovou zábavnou formou dokážeme vydělat na své živobytí. Samozřejmě to hodně zdržuje, ale bývá při tom sranda, někdy i nervák - vezmou či nevezmou a za kolik. Nutí nás to hodně do kontaktu s lidmi.

KAVKAZ - RUSKO

Hned v prvních kopečcích Kavkazu bloudíme po lesních cestách. Mapa vůbec neodpovídá realitě. Raději honem zpět na asfalt.

Z více zdrojů se dovídáme o neprůjezdnosti Abchazie. Stejně to zkusíme. Od lidí na trhu získáváme rozporuplné informace o situaci za hranicemi. Abchazské ženštiny říkají:

„Vsjo normalno. Klid, pořádek, i potraviny stačí.“

Rusové a Gruzíni zase:

„Jestli vás tam náhodou nezastřelí, tak umřete hlady.“

Přes hranice pouštěli jenom ženy a pouze pěšky. Chodily prodávat ovoce a nakupovat mouku. My věřili Abchazcům (muslimové), ale ruští vojáci nás tam stejně nepustili si to ověřit.

Průjezd zapovědnikem v sedle Perevalnoe na západním Kavkazu.

V Krásné Poljaně se informujeme na Ministerstvu vyjímečných situací (horská služba) o možnostech přechodu na sever. Chlapi jsou vstřícní, ale zrovna jim spadl vrtulník, tak mají jiné starosti.

„Povolení vám dát nemůžeme a s koly to stejně neprojedete.“

Někdo prohodil, že se tam kdysi jezdívalo na oslíkách.

„Když osli, co by ne my?“

Co nás však čekalo, předčilo i ta nejhorší očekávání. Největším nepřítelem byla vysoká tráva, v které se naše postavičky s velkou rezervou ztratily. A nebyla to jen tak obyčejná tráva, ale sám velký jedovatý bolševník, nebezpečný při styku s holým tělem. Odmontováváme i pedály, abychom byli co nejužší. Za celé dny se posouváme o pouhých 5 - 20 kilometrů a jsme zmordovaní. Šetříme potravinami a třikrát denně pojídáme houby. Jsou jich tu neuvěřitelné spousty, hlavně kozáci a hřiby. Po večeři se nám oběma najednou houbičky tlačí ven vrchní cestou (několikráte).

„Sakra byly to opravdu jedlé hřiby?!“

Prošly sice testy na syrovo i vařením v menším množství. No, snad se ráno uvidíme.

„Dobrou noc.“

Přežili jsme a jeli dál.

„Davajtě otdychat, skoro stane temno. Zachadite ku mně v gosti, nam bude očeň prijatno. Charašo vyspitěs. Pakážem vam dom i selo (ves).“

Takhle mile bezprostředně, upřímně a samozřejmě nás stáhl z cesty do svého domečku děda karačajevec.

„Kola postavte na dvůr, nikdo se jich ani nedotkne.“

Tak důvěřujeme svým hostitelům, že se je stydíme zamknout. To jsme zas narazili na hodné lidičky. Děda karačajevec se nechává unášet hroznými vzpomínkami na časy, kdy je Stalin nechal vystěhovat do kazašských pustin. A kdyby vystěhovat. Většina neměla ani možnost si vzít do tašky osobní věci. Najednou je vysadili uprostřed ničeho a žijte, jak umíte.

Při příležitosti tohoto setkání bychom chtěli vyzdvihnout jednu vlastnost, na kterou naše západní kultura už trochu pozapomněla - POHOSTINNOST. Ještě lépe to vyjadřuje ruské slovíčko - GASTĚPRIJIMSTVO - neboli věda o tom, jak přijímat a uctívat hosta. Asi nejlepší vzdělání v tomto oboru můžete dosáhnout právě na Kavkazu nebo u Síkhů v Indii, ale jmenováním bychom mohli urazit ostatní. Každý národ má totiž svoje specifika.

VÝSTUP NA ELBRUS
(5642 m n.m.)

Po příjemné asfaltce s minimálním provozem pozvolna stoupáme proti proudu řeky Kubáň. Jedni cyklisté z Volgogradu nám poradili zkratku k Elbrusu.

Tak znovu všechny věci do batohů na záda a začínáme hopsat z balvanu na balvan po nekonečném suťovisku jako kavkazští kozli (viděli jsme je jen z dálky). Později se výstup rozděluje na dvě fáze: batoh - kolo. K udržení stability potřebujeme volné ruce, ale těch není zrovna nazbyt. Bloudíme, a tak musíme předřadit ještě jednu fázi: pátrání po stezce.

„To nemyslí vážně, tadyma procházet. Brrrr, ta je ledová.“ Taky kousek výš vytíká z ledovce. Dostat se na druhou stranu nějak musíme. Vybíráme nejširší místo rozdělené ostrůvkem na dvě koryta. Zkouším přecházet. Když půjdu příliš pomalu, zmrznou nohy, když moc rychle, strhne mě proud sahající až do poloviny stehen. Naštěstí máme vysunovací hole. Kvikám bolestí od zmrzlých nohou. Napodruhé přenáším kola přivázaná ke konstrukci kletru. Musíme pohnout, voda se očividně zvedá.

„Tak Janičko, pojď, musíš, jsi na řadě.“

První lehčí polovinu přechází jen tak tak. Stojí na ostrůvku a bojí se tam i zpět. Sem tam začínají ve vodě burácet balvany.

„Pojď, prosím tě, zvládneš to,“ a jdu naproti, jak jen to jde.

„Křáách,“ tyčka nápor nevydržela a Janičce zbývá nad hladinou jen hlava. Konečky prstů obou rukou se řízením osudu v poslední chvíli zahákly. Oba vytřepaní a hlavně nesmírně šťastní se dostáváme na pevnou zem. Zakládáme si tábor, sušíme věci, vaříme, montujeme kola, uklidňujeme se. Vtom najednou ohromné burácení. Voda se zvedla o dobrého půl metru. Asi se nahoře něco prorvalo. Teď být ve vodě, tak už to nerozchodíme.

Po dalších šesti dnech a nemalých útrapách šťastní jak blechy v kožuchu, se objímáme na vrcholu Elbrusu. Nezbytné vrcholové foto a vůbec si připadáme, že jsme dobyli Everest (alespoň svůj). Sestup dolů je brnkačka. Hlavně, že nás nezahalily mraky bouřící mezi 4000-4500 metry.


Na vrcholu Elbrusu se dvěma Řeky.

Stáčíme řídítka na sever, kde má být vybudovaná nová cesta ze severní do jižní Osetie, a tím do Gruzie. Osetinci jsou pro změnu křesťané a jejich sporá políčka na hranicích s Inguší se jeví jako dobrý důvod vzít flintu a otevřít novou válečnou frontu.

Přijíždíme na celnici. Hned nás zchladí.

„Do Gruzie možno ze severu pouze letadlem. Nepouštíme ani Rusy a teprve ne vás.“

„Kdo nám ale dá na letadlo? My potřebujeme do Turecka a domů.“

„Vraťte se, odkud jste přijeli! Ještě to můžete zkusit u pohraničníků kousek níž, ať vám dají speciální propusk.“

Důkladně nám prohrabávají všechny věci.

„Tak pojďte s námi aspoň poobědvat,“ zvou nás dovnitř.

U stolu sedíme se samým náčalníkem celnice. Chce začít dělat obchody s naším pivem Radegast. No výborně, to je 20 km od nás. Když mu sdělujeme, jaké máme u nás platy (200-250 USD), má z toho srandu a ukazuje svou peněženku nabitou stodolarovkami. Beztak je to mafián. Snaží se nám však pomoci. Jeho rozmluva s náčalníkem pohraničníků není úspěšná, ale dává cennou radu.

„Rovně po asfaltu nejeďte, tam vás chytnou. Po staré vojensko-osetinské cestě přes Mamisonski pěreval (sedlo) to nikdo nehlídá.“

„A co razítka a Gruzínci?“

„Tam to nikoho nezajímá.“

GRUZIE

Se žhavými brzdovými špalíky sjíždíme plni očekávání do bájné Gruzie. Tři milé opelichané bábušky tady zastupují roli pohraničníků. Neumějí rusky téměř ani slovo, ale není pochyb o tom, že to s námi myslí dobře. Ve své úřadovně nám dělají chleba a přilepšují sýrem. Mezitím nám prasátka zaprasila batohy od bahna a hoven. Gruzie je vůbec země čuníků (hlavně v horách). Hitem těchto dnů se stávají Tři čuníci od Jarka Nohavicy. Přehrávač s sebou nemáme ale není nad to si sami od srdce a od plic zazpívat.

Park v centru Soči.

Už jsme v Gruzii druhý týden, aniž bychom měli u sebe místní měnu - laru (1 lara = 1,2 USD). Zkoušíme na místním bazaru rozměnit zbytky ruských rublíků (za 12 USD), které by inflace stejně brzo zlikvidovala. To zase byl dobrý tah. Dary trhovců ve formě různých poživatin zvyšují hodnotu provedené transakce.

Muž z projíždějícího auta po našem představení nešetří chválou na české cykloturisty. Je tomu jen dva měsíce, co u nich pobýval párek mladých lidí jedoucí z Jerevanu domů do Česka (Jirka Sázavský a Adriana Stříbrná). Také u nich tedy nocujeme.

„Měli bychom se podívat po nějakých náhradních dílech,“ přemítám při pohledu na naše zbědované bicykly.

Kde jinde, než v hlavním městě republiky. Hlavní a nejsložitější je sehnat zadní náboj, ale i špice, lanka, brzdové špalíky. V obchodech není samozřejmě vůbec nic. Všichni nás svorně posílají na velotrek (cyklistickou dráhu). Asi vědí proč.

Sotva stačíme opřít svá milá kolečka, paní celá v černém nás s vlídným úsměvem vítá, jako by nás už dávno čekala. Aniž bychom vůbec naznačili nějaké problémy, sedíme u čaje, cpeme do sebe zákusky a je nám nabízeno pro nás udělat vše, co bude v jejích silách.

Žena v černém (ředitelka velotreku) je vdovou po Omaru Phakadzem, mistru světa z roku 1965 ve sprintu na dráze.

„Pozdravujte Antona Tkáče, jeho velkého rivala, ale hlavně kamaráda. Já jsem zase soupeřila s Věrou Čáslavskou, byla pro mne vzorem. Velotrek postavili jako odměnu mému muži, dneska však na sport nikdo nemá peníze, všechno se nám rozpadá pod rukama, jsme rádi, že máme co do huby.“

Darovaný náboj z Tbilisi jsem použil až v Káthmandu a vydržel pouhých asi 40 km, pak se strhnul závit. Přesto moc dík za to přijetí.

„Tak co, Janičko, zkusíme jestli nás pustí taky do Ázerbájdžánu, když už jsme tak blízko.“ Gruzínci se s námi loučí opravdu příkladně. O razítko v pasu se nestarají, raději do nás cpou snídani a přidávají 5 USD k tomu.

ÁZERBÁJDŽÁN

Ázerbájdžánci přivítání odbyli jen několika granáty (jablky, které tu prý mají nejlepší na světě), jsme však mile překvapeni, že nás vůbec pustili. Podle našich informací máme mít víza. „AB SLUŽEBNAJA“ v pase prý už neplatí. Tady to asi ještě nezaregistrovali.

Jaké překvapení, když nás potom vojáci vracejí, sotva jsme odbočili z města Gazah na arménské hranice (10 km).

„Nikde se sice nebojuje, ale všechny cesty jsou zaminované. K těm armenským vrahům se od nás nedostanete,“ povídá nám náčalník ve své kanceláři u sklenky vína. Naše nadšení nad mapou visící na stěně ho obměkčuje.

„Jen si ji klidně vemte, ať na nás špatně nevzpomínáte, hlavně nikomu neříkejte, odkud ji máte.“

Písečné hory na severu Ázerbájdžánu.

Podle National Geografic žije na Kavkaze asi 50 různých národností s různými jazyky, vizáží, zvyky a tradicemi, ale jedno tu mají společné. Jsou velice vstřícní a pohostinní k v míru přicházejícím hostům. Lidé nám mírně nadneseně řečeno zajišťovali plnou penzi. Nejen večeře a postel se snídaní, ale i zásoby na cestu. Mají tu také hezký zvyk (hlavně v Gruzii) dělat si pikniky u cesty. Ani jednou se nestalo, že by nás ke své hostině nepozvali. Někteří sami nemají moc co do huby, ale dokáží se podělit. Velice tedy zabodovali v naší soutěži o nejgasťěprijomnější - nejpohostinnější národ.

Cesta do Baku vede již vyloženě pouštní krajinou. Váháme, co dál. Na cestu zpět na západ je již pozdě a na východě je Kaspické moře. Objet ho či přeplavat. Cesta severem přes Dagestán je zavřená, íránské vízum je drahé a dlouho trvá. Z několika úst slyšíme povzbuzení, že za plavbu po nás, po takových „putěšestvěnikách na paromu“ nikdo žádné peníze chtít nebude. Normálně to stojí do Turkmenistánu 40 USD za osobu plus za kola ani nevíme kolik. Pokladna je však daleko od lodí (3 km) a velká většina pasažerů ji ignoruje. Máme smůlu, jeden nás v pohodě pouští při nakládce kol, druhý požaduje minimálně 70 USD, nebo ať mu seženeme nějaké náhradní díly na volvo - tupec jeden. Kola bereme zpět, s ním se asi nedomluvíme. Vymyslíme to jinak. Máme tu ještě jeden zajímavý dáreček (slzák za 70 Kč). Beru si ho stranou, jako bych mu chtěl předat zásilku drog. Trochu to okecám, udělám z toho nebezpečnou, účinnou zbraň (asi i cenovka 70 zapůsobila) a chlapík taje. Dokonce by nás nechal nastoupit i bez toho dárečku, že se nám ještě sejde.

„Jen si ho nech, hlavně že jsme naložení.“

Kdepak, zatím jenom kola. U pasažerského vstupu jsou nezávislí a ještě neoblomnější. Mnoho lidí místo lístku strká chlapíkům dolary přímo do kapes. Znovu zkoušíme naší klasickou prosbu, že jsme již dlouho na puti a pomohlo by nám neplatit za lístek. Klidně se budeme choulit někde na větru, dešti, vždyť je to tak obrovská loď. Nezájem. Ani přímluva chlapíka se slzákem nezabrala. Všichni jsou už dávno nastoupení, loď se pomalu chystá k odplutí a my pořád odoláváme pokušení dát úplatek. Trpělivost přináší růže. Chlapík se spokojuje s pasem do zálohy. Trajekt je opravdu plně vytížen. Všude na chodbách je plno lidí s objemnými zavazadly nacpanými hlavně hadrovým zbožím. Všichni jedou s nadějí, že se jim to podaří prodat.

Odplouváme.

Pokračování