O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

NA KOLE DO ZEMĚ OSLŮ

text a foto: František Petrů

Mapa

KRAJ TABÁKU A PROSTITUTEK

Vlastní expedice začíná až v pátečním odpoledni v jedné z nejmenších republik Evropy, San Marinu. Uličky města jsou přeplněny koupěchtivými turisty, pro mě však je největší zdejší atrakcí nádherný rozhled do všech světových stran. Vnitrozemí, kterým povede další moje cesta napříč Apeninami, se odtud jeví jako romantická hornatá krajina.

Další dny se přes Perugii, Rieti a Sulmonu pomalu blížím k Neapolskému zálivu. Kopce střední Itálie byly tvrdou zatěžkávací zkouškou. Za Sulmonou se konečně dostávám k terénnímu zlomu ve výšce 1500 m n.m. Ve sjezdu do pobřežní nížiny Venafro se seznamuji s nejzajímavějším zdejším objektem, francouzským vojenským hřbitovem z 2. světové války. Jako hold, většinou marockým a alžírským vojákům, kteří zde našli svůj poslední odpočinek, skládám k jejich nohám prvních 1000 kilometrů.

Přímořskou nížinu charakterizují dva atributy. Ve velkém pěstovaný tabák a neméně rozšířená prostituce. Holky, většinou import z černého kontinentu, pózují opravdu na každém rohu.

VIDĚT NEAPOL A ...

Ale to už mne vítají předměstské čtvrtě Neapole. Nemohu nevzpomenout na otřepaný slogan: „Vidět Neapol a ...“ Ještě na jeden citát myslím při průjezdu prvními ulicemi města. Je z knihy „Autostopem kolem světa“ a jeho výklad zmíněné fráze zní svérázně, cituji:

„Jeli sme kolem Neapole. Spomňel sem si na lidový přísloví kerý říká „uvidět Neapol a umřít“. Zastafte, řek sem řidičovi. Musim se podivat na tu krásu! Na jakou krásu, zeptal se. No viďet Neapol a umřít, zvopakoval sem mu to známý český přísloví. Nedej se mejlit, řek klidňe. Neni hrozňějšího mňesta f celej Itáliji. Špína, kouř, přístavní průmysl. Jesi chceš tak vystup, ale varuju ťe! Dal sem na jeho slova ...“

Konec citátu. Já přes toto varování zasvěceného pokračuji do města, později mu však musím dát za pravdu.

Poetické superlativy provázely město v zálivu od dob jeho vzniku. Vždyť už řecká osada z počátku prvního tisíciletí př.n.l., předchůdkyně dnešní Neapole, dostala do vínku poezií vonící jméno „Panenská tvář“. Jestli však vůbec někdy ta tvář panenskou byla, je to čas dávno minulý a vrásky na ní nezakryje žádný make up. Ulice města jsou jedním obrovským smetištěm, kde se mezi tunami odpadků prohánějí vychrtlí psi, kočky a potkani. Vozovky jsou z pohledu cyklisty naprosto nesjízdné autodromy, po nichž se v divokém zmatku řítí vše, co má alespoň dvě kola. Na křivých žulových kostkách, s nekonečným množstvím hlubokých kráterů, se třpytí miliony střepů, vyhnout se není kam. Samostatnou kapitolou je organizace dopravy. Je jednoduchá, totiž žádná. Jediným uznávaným pravidlem je dojet a přežít. Vůbec nejpoužívanějším zařízením motorových vozidel, je co nejvýkonnější klakson. Shrnuto, kdo neznal význam slova Babylon, ten ho zde určitě pochopí.

ZTRACENÁ A NAVRÁCENÁ CUKETA

Z těchto důvodů se zdá neuvěřitelnou následující příhoda. Při jednom z tisíců drncnutí jsem z nosiče ztratil velkou cuketu. Na křižovatce o půl kilometru dál, mě dojíždí rikša se dvěma divoce gestikulujícími a pokřikujícími pasažéry. V okamžiku, kdy zjišťuji, že jejich povyk patří mně, obracím se k nim se vzteklým výkřikem „Polibte mi ...“. Zbytek mi zmrzl na rtech. Chlapík vedle řidiče mně se širokým úsměvem podává moji cuketu a vozítko mizí v blázinci ulice. Tak tohle se zřejmě může stát také jenom v Neapoli.

Zběžně navštěvuji přístav a centrum a čas mě nutí k odjezdu z města. V Torre Greco ještě stíhám exkurzi po vykopávkách z dob tragického řádění Vesuvu. Je to pouhý zlomek areálu v Pompejích, na malé ploše však ukazuje vše podstatné. A navíc je zde vstupné zdarma.

S BICYKLEM NA VESUV

V Ercolanu se vydávám k severu, na 20 kilometrech zdolávám 1300 metrů převýšení a před soumrakem se ocitám těsně pod vrcholem vulkánu. Ještě stíhám pár fotek a s plánem na noční výlet si rozestýlám pou hých pár desítek metrů od jícnu kráteru, v roští, pod širou oblohou. Již za svitu měsíce jsem stanul u temného jícnu ďáblova. „Zvratky Země“, připomínající v měsíčním světle bizarní sochy obrů, mne uvádějí na úžasnou scénu. Teprve nyní chápu pocity které zplodily okřídlená rčení opěvující krásu těchto míst. Jako by kdosi nastavil obrovské zrcadlo mléčné dráze, rozzářilo se pobřeží v hloubi u mých nohou do nevídané nádhery statisíci hvězd zažehnutých člověkem. Neapol, Ercolano, Torre, Pompeje, Stabia, nyní suplují noční oblohu, sílu prožitku násobí téměř hmatatelné ticho. Procitám až v okamžiku, kdy se z nitra temné tlamy ozve cvrkot osamělé cikády. Rozezněl prostor jak údery perlíku kovadlinu.

S baterkou v ruce se vydávám úzkou stezkou kolem kráteru. Na lávové suti stačí chybný krok a zřítím se na dno dvousetmetrové propasti. Do spacáku ulehám až ve dvě ráno a ještě dlouho nemohu usnout pod tíhou dojmů.

Kolo

NA POUTI JAKO U NÁS DOMA

Lékem na vznešené pocity je návrat do tvrdé reality. Ta tam je poezie při ranním průjezdu lidským mraveništěm, shůry tak podivuhodně působících měst na pobřeží. Nejbližším cílem je nyní záliv Policastro o 300 km jižněji. Překonávám Sorentský poloostrov s překrásnými pobřežními scenériemi a v malebných zálivech ukrytými letovisky Sorento, S. Agata, Positano, Amalfi. Jen o pár set metrů míjím mnoha písněmi opěvovaný ostrov Capri a probdím další bezesnou noc před hotelem S. Lucia v přímořském městečku Ravello.

Dvě noci bez spánku, stresový den v ulicích Neapole a téměř 400 kilometrů v sedle, to vše dalo mému tělu řádně zabrat. Krize se dostavuje při cestě chudým krajem Campanie. Pobřeží Policastra se dá malebností přirovnat k Sorentskému, s tím pozitivním rozdílem, že není tak zamořeno turizmem.

Neděle 21. července je u nás doma vyhražena pouti. Dva tisíce kilometrů na jih je v městečku Lagonegro, ležícím vysoko v horách oddělujících Calabrijský poloostrov od ostatní pevniny, také pouť. Dostal jsem se tam po celodenním vysilujícím stoupání a nyní se mi nechce šlapat. Přispělo k tomu i zjištění neblahých následků drncání neapolskými ulicemi. Devadesát procent výpletu zadního kola je v takovém stavu, že hrozí zborcení ráfku.

Na cestě k břehům Ionského moře mě potkala další, málem osudná příhoda. Při sběru dřeva na oheň mi vystřelil pod nohama téměř dvoumetrový černý had a bylo mým velkým štěstím, že jsem na něj nešlápl. Ionské moře jsem ani neochutnal a hned se vydávám zemědělskou Apulií k východu. Kraj charakterizují kamenné zídky oddělující jednotlivé usedlosti a stavby připomínající středověké mohyly ze stejného materiálu. Většinou na kruhovém půdorysu jsou poskládány z plochých kamenů od základu po špičku střechy. A najdou se mezi nimi i obydlené.

PRVNÍ ZÁMOŘSKÁ PLAVBA

Večeru před cestou do řeckého přístavu Igoumenitza předchází den strávený v uličkách krásného přístavního města Bari. Minimální cenou za první moji zámořskou plavbu na trajektu VERGINA FERRIES je 46 DM. Z půvabných uliček starého města na mě dýchne vůně mořských produktů, své kouzlo mají i dominanty města, hrad císaře Fridricha II. či elegantní stavba fotbalového stadionu S. Nikoly. Přichází čas nalodění. Na vteřinu přesně ve dvacet hodin odrážíme od břehů Itálie a po celonoční plavbě přiráží loď nazítří v 9 hodin k přístavní hrázi v Igoumenitze. V noci jsem děkoval prozřetelnosti za vnuknutí vzít s sebou na palubu dostatek teplého oblečení a spacák.

Seznámení s novým prostředím je krátké a již mi pod koly ubíhají počáteční kilometry hornatého kraje Epiros. Na odpočívadle u břehu řeky Thiamis přichází první a na dlouhou dobu i poslední setkání se zástupcem místní fauny, jako pecen chleba velkou šedozelenou vodní želvou. Vrásnění hor tu má severojižní směr, můj postup k východu tedy přináší neustálé těžké výstupy na jednotlivé hřebeny.

V patnáctisetmetrové výšce průsmyku Polidroso se ve stínu rozložitých listnáčů uložilo na stoly a lavice k odpočinku stádo strakatých horských koz a tvrdošíjně odmítá přijmout do chladivého stínu znaveného poutníka z říše lidí.

K večeru sjíždím do správního střediska provincie Epiros, Ioaniny, města s výrazným tureckým koloritem a ostrůvkem uprostřed jezera, na jehož březích se nachází. Kláštery na ostrově pamatují krvavou lázeň při vraždě místního nepohodlného guvernéra, paši Aliho, počátkem 19. století. Nocleh u přístaviště místních rybářů je poznamenán nezvyklým chladem a ráno leží v trávě před stanem jinovatka!

K NEBESKÝM KLÁŠTERŮM METEORY

Přejezd nejrozsáhlejšího řeckého pohoří Pindos začíná prakticky od jezerní hladiny. V nejnepříhodnějším místě, vysoko v horách, musím řešit další následek neapolského kodrcání. To již je na dohled průsmyk Kataras ve výšce 1705 m n.m., jehož průjezd je provázen povzbuzujícím aplausem kolem jedoucích automobilistů. Takového blázna tu zřejmě ještě neviděli. Nádherné divadlo, kterému odhrnul oponu výstup na vrchol, je vítanou odměnou za předchozí dřinu.

Před klášterními komplexy v Meteoře

Při přípravě k noclehu na horské louce, mě obklíčila smečka velice agresivních psích tuláků a dokázala mi, že když se tito, ve většině případů vychrtlí a zubožení chudáčci, sdruží do smečky, mohou být i nebezpeční.

Svahy Pindosu ústí do rozsáhlé Thessálské nížiny a právě tam se nachází jedno z nejatraktivnějších míst Řecka - Meteora. Mohutné monolitické skalní věže trčící z roviny kolem města Kalambaka do výše 600 metrů, jsou domovem podivuhodných středověkých staveb. Od 14. století zde začaly na nedostupných vrcholcích vznikat kláštery, které uchovávaly nejvzácnější řecké kulturní a církevní památky, jako např. ikony a rukopisy, včetně nejstaršího z roku 861 našeho letopočtu. Dnes, po půl tisíciletí trvající turecké nadvládě, je většina rozkradena či zničena a z historického pokladu zůstalo torzo. Přesto už samotné exteriéry skalního města jsou nevšedním zážitkem a chloubou minulých generací.

KORIDA S CYKLISTICKÝM BÝKEM

Málokdo by asi čekal v lůně antického Řecka ukázku typicky španělského koloritu. Postaral jsem se o ní v městečku Kalambaka, kam jsem se vrátil od klášterních komplexů.

U silnice vidím skupinku turistů, později se ukázalo že německých, bavících se šaškováním svého kolegy s kusem červeného hadru v rukou. Marně se snažil upoutat pozornost nevšímavého dobytka pasoucího se na kousku zeleného pažitu u parkoviště.

Občas se ve mně probudí recesista a tohle byla situace jak vyšitá. Protože používám na řídítkách tzv. rohy, vrazil jsem hlavu mezi ně, zařval: „Torro, torro“ a jal se atakovat vtipálka. Stejná krevní skupina se nezapře. Opáčil muletou v bok a pózou hodnou prvotřídního matadora.

V jeho těsné blízkosti zmáčknu obě brzdy a ... prásk! Lanko zadní z nich se přetrhlo, přední kolo šlo do bloku a já na hubu. S hlavou zamotanou v muletě jsem vletěl mezi Němce a pro větší efekt sebou praštil rovnou do čerstvého kravince. Můj těžkotonážní bicykl s matadorem mezi rohy se zatím postaral o nic netušící přihlížející a bezezbytku je nahrnul ke mně na jednu hromadu.

Nevím, jak se koridou bavily řecké krávy, ale její protagonisté, mě nevyjímaje, ronili slzy smíchu ještě dlouho poté, co se posbírali ze země. Vše skončilo bez zdravotní újmy a poražený toreador mi později dokonce pomohl s opravou vadné brzdy.

POD BOŽSKÝM OLYMPEM

Cesta územím Makedonie je poznamenána prostřílenými směrovkami a zbytky obětí zdejšího automobilizmu, roztomilých, pískově zbarvených želviček. Oblast kolem města Kozani bych si klidně odpustil. Nezávižné krajině vévodí hned několik velkých tepelných elektráren, zamořující široké okolí smogem, ležícím nad krajinou jako šedá můra. Zato průsmyk v pohoří Vermio nabízí nejen jedinečný pohled do údolí řeky Aliakmos s téměř 50 km dlouhým jezerem, ale i nezapomenutelné scénerie okolních krásných hor. Není se čemu divit, vždyť nedaleko ležící masiv Olympu si vybrala za svůj domov právě kvůli této vyjímečnosti řecká božstva.

Příjezd do druhého největšího řeckého města Thessaloniki, předznamenává dvoutisící ujetý kilometr. Za tímto názvem se ukrývá místo, tolik rozhodné pro naši křesťanskou identitu, Soluň. Právě odtud k nám přišli známí věrozvěstové. Město je veskrze moderní. Památky jako Vítězný oblouk či mauzoleum římského císaře Galeria, se stejně jako většina chrámů skrývají pod lešením. Za návštěvu stojí Bílá věž, kdysi pro svoji pohnutou historii též nazývaná Krvavá. Je z ní nádherný rozhled na celou pobřežní část města.

Do večera ještě stíhám překonání 70 kilometrového úseku obilnářské vrchoviny a poslední řeckou noc trávím na vrchu při vjezdu do širokého údolí řeky Strimakos.

RÁJ OSLŮ

Když ráno projíždím mezi rýžovišti a plantážemi tabáku, leží ještě nad údolím bílá peřina mlhy. Přesně v 10 hodin se mění jméno řeky Strimakos na stručné Struma a já trochu nervozní absolvuji první metry po Bulharsku. Ten pocit se dá přičíst mizivé informovanosti o zdejších poměrech. Současné Bulharsko, na rozdíl od let minulých, leží poněkud stranou zájmu našich sdělovacích prostředků a přežívají spíš zprávy či zkazky, které českého turistu k návštěvě příliš neinspirují.

Oslí povoz

Podél Strumy se tedy vydávám na cestu pohořím Pirinu, jehož třítisícové svahy byly rodištěm antických hrdinů Orfea a Spartakuse. Současnost je někdejším slavným dobám hodně vzdálena. Tradiční činnost obyvatel zaznamenala obrovský úpadek, znatelný na každém kroku. Velké plochy úrodné půdy leží ladem, zemědělské komplexy v troskách. Co se nerozkradlo, valem se rozpadá. Ovocné sady, plnící kdysi svými produkty i naše prodejní pulty, plodí nanejvýš pláňata, obdobné je to se zeleninou. Z pohledu českého turisty - cyklisty se mi líbí až o 50 procent nižší ceny potravin, jak u nás doma a poměrně malý provoz na zdejších silnicích. I to má však svoje negativa. V prvním případě mizivá koupěschopnost místních obyvatel, v druhém, složení vozového parku. Vozidla postsovětské provenience v dezolátním stavu zamořují životní prostředí víc, jak provoz ve vyspělých zemích. Z tohoto pohledu je mi nejsympatičtější množství oslích potahů, pro pořádek opatřených poznávací značkou stejně, jako jejich motoroví kolegové.

NÁVRAT DO MINULOSTI

První probuzení v Bulharsku je bolavé. Nízké ceny zapříčinily nákup pětihvězdičkového koňaku „Slncev briag“. Dlouho do noci jsem pak posedával na břehu Strumy, vzpomínal na domov, opíjel se stříbrným měsícem roztříštěným po hladině a obsahem zmíněné lahve. „Slncev briag“ se mi vypařuje z mozku ještě večer v předměstských čtvrtích Sofie. Ranní pouť hlavním městem je jakoby návratem do minula. Připadám si jak pan Brouček na cestě do 15. století. Širokými bulváry mezi panelákovými sídlišti a komíny fabrik, se ženou tisíce moskvičů a žigulíků, autobusy, na jejichž technický stav by se daly psát ódy, spolu s přetíženými tramvajovými soupravami, co chvíli vysypou na chodníky davy pracujících, ženoucích se k píchačkám. Světovost velkoměsta a prezentaci rádoby kapitalistické přítomnosti zajišťují, stejně jako všude na venkově, odporné plechové boudy s nápisy „Coca Cola, Mallboro, Arizona bar“ a pod. Jsou jich po celé zemi statisíce a odbývá se v nich většina obchodní činnosti. Hledat zde podobné historické památky, jaké jsou dejme tomu v Praze, je zbytečné. Vždyť ještě před 100 lety byla Sofie pouhým provinčním městečkem s 20 tisíci obyvatel. Centrum tvoří zanedbané činžáky z přelomu století, zbývající milion obyvatel přežívá v obrovských panelákových sídlištích, mezi nimiž se popásají kozy, ovce a dobytek.

Zahrádkářská kolonie u města Berkovica se stává svědkem skutečnosti, že idea slovanizmu stále žije a není třeba ji zatracovat. Poprosil jsem tam staršího muže o vitaminovou berličku. Jakmile zjistil můj původ, nejraději by mi, spolu s přítelem od vedle, snesli modré z nebe. Potřásání rukou při odchodu nebere konce a zeleninou odjíždím zásoben na týden.

VYDĚRAČŮM VYDĚLAT NEDÁM

Čím dál k severu, tím se zdá být situace v zemi horší. Vesnice připomínají proslulá „Potěmkinova sela“, snad nejvíce se odráží pesimizmus a letargie v zanedbanosti hřbitovů. Kde chybí úcta k předkům, těžko očekávat světlejší budoucnost. Přes cikánská gheta, uplácaná z cihel vepřovic, dojíždím do hraničního Vidinu a tady mě čeká převoz přes Dunaj, do Rumunska.

Celníci na obou stranách, včetně obsluhy trajektu, jsou pouhou zkorumpovanou bandou vyděračů. Kartony Malborek, basy piva a různě velké sumy „tvrdých“ jsou běžným všimným za možnost přepravy z jedné bídy do druhé. Oficiální přepravné za osobu a kolo je 10 DM. Při vstupu na palubu se mě ihned „ujímá“ snědý chlapík s vizáží boxera těžké váhy a „přátelsky“ mi vysvětluje, že doba je těžká a v případě, že chci zůstat na palubě, musím ze svých devizových rezerv uvolnit dalších 20 DM. Ostatním spolucestujícím se zatím stejnou měrou věnuje 5 jeho kolegů. Půlhodinovému nátlaku jsem nakonec odolal bez dalších finančních obětí, zbytek valutové hotovosti však vyjímám, ze strachy zpoceného rozkroku, až hluboko ve vnitrozemí.

Za branou přístavu v Calafatu ještě unikám tlupě vlezlých veksláků a mohu se v klidu věnovat poznávání Rumunska.

 RELATIVNÍ POKROK

Hned od počátku je znatelný rozdíl oproti srovnatelnému balkánskému sousedu. Celkem upravené čisté vesnice se zachovaným typickým koloritem, dobře obdělané, zavlažované lány i políčka zdejších zemědělců jsou průvodním jevem celé cesty Rumunskem. Na rozdíl od Bulharska, je úrodná Podunajská nížina stoprocentně využita k obživě obyvatel. I tady je nejčastějším pomocníkem na polích zvíře, ne však utahaný oslík a mula, potkávám dobře opatřené drobné koníky s bohatě zdobeným postrojem. Menší problém je s pitnou vodou. Až 40 metrů hluboké studny s okovem na těžkém řetězu jsou pro nezkušeného tvrdým oříškem a to nemluvím o obavách z kvality pracně vydobyté tekutiny. Z návštěvy ještě Causeskova režimu mám v živé paměti naprostý nedostatek potravin. I v tomto směru zaznamenávám relativní pokrok, ceny jsou srovnatelné s našimi. Při příjmu 200 až 250 DM to příliš vysoký standard nezaručuje a to je živnou půdou pro kvetoucí korupci. Jak jinak si vysvětlit poměry v místní bance v Drobetě, kde vedle oficiální přepážky směnárny funguje přímo v hale banky, pod ochrannou rukou její stráže, místní vekslák. Nabízí víc, takže jeho služeb využívám i já. Kolem hydroelektrárny Železná Vrata dojíždím k výběžku Jižních Karpat.

ZÁZRAKY SE DĚJÍ

V místech, kde se po horách ještě prohánějí medvědi, mě potkalo něco mnohem horšího. Prasklá zadní osa se zdá v místních poměrech konečnou. Zázraky se však dějí. Za pomoci dvou mladíků ze vsi Cornereva jsem po 3 hodinách opět v sedle. Za mizivou odměnu 20 DM demontovali součástku z vlastního kola.

Rumunští zachránci

Hezké městečko Lugoj mi naopak připravilo příhodu milou. Jak jinak nazvat setkání s krajany Jirkou a Adrianou na jejich cyklotúře z Gruzie a Turecka. Hodinové vyprávění je zajímavé, ale krátké.

V předměstí Timisoary projíždím rozsáhlou obcí, kde mě zaujalo velké množství novodobých paláců. Zdejší starousedlík mi vypráví, že se jedná o komunitu cikánských mafiánů. Nablýskané vozy renomovaných značek, bodyguardi před dveřmi a za plotem pobíhající vlkodlaci napovídají, že obyvatelé těchto rezidencí opravdu nepatří k vrstvě, co se musí v tvrdých podmínkách rvát o každodenní žvanec.

Padesát kilometrů do Aradu jedu s dánským kolegou Clausem. Při cestě na jih procestoval i Čechy a jeho „chleba“ zní roztomile. V ulicích Aradu jsme se dostali na objízdnou kamionovou trasu, jejíž „kvalita“ mi přivodila další defekt. Po jeho opravě, již opět sám, konečně dojíždím k hraničnímu přechodu v Turnu.

POSLEDNÍ ZVONĚNÍ

Příjezd do Maďarska znamená rapidní změnu životní úrovně proti zemím na jihu a pro mě nepříjemnější, změnu počasí. Velké ochlazení a silný protivítr mě provázejí téměř po celý zbytek cesty. Vyprávění o Maďarsku by bylo pouhým nošením dříví do lesa. Za zaznamenání stojí další lodní překonání Dunaje v Dunajvárosu, průjezd kolem Balatonu a poslední nocleh u řeky Moson, strávený na společném tábořišti s partou slovenských vodáků, lékařů z Bratislavy. Večer s vyprávěním cestovních zážitků a „zevrubnou analýzou“ politické situace v našich zemích je u sklenky vína v místní hospůdce vítaným zpestřením posledních dnů cesty.

Nazítří zajíždím na skok do země souputníků, kde oběd v restauraci v Rusovcích je prvním od odjezdu z domova. Po 20 kilometrech opouštím slovenskou zemi za bratislavskou Petržalkou a jedu směrem na Vídeň. Ještě naposledy překonávám tok Dunaje, tentokrát po elegantním mostě v Hainburgu. Po deprimujícím bloudění rakouskou metropolí, končím den pod širákem na fotbalovém hřišti ve Stockerau. Poslední zvonění se mi nevydařilo. Ranní extempore v ubrečených ulicích Stockerau připomíná, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Ač mám na cyklostezce přednost, končím vleže pod koly automobilu i nezodpovědné řidičky. Naštěstí bez zdravotní újmy. Ve vytrvalém dopoledním lijáku projíždím Hornem, už za sluníčka překonávám odpoledne poslední hraniční přechod v Nové Bystřici a konečně po 34 dnech a přibližně 4000 kilometrech dojíždím do své rodné jihočeské vísky.