O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

Z ČECH NA KONEC SVĚTA

text a foto: František Petrů

Inspirací k cestě i k názvu expedice byla útlá knížečka o cestě vyslanců krále Jiříka v 15. století na tehdejší konec světa. Přesně se začátkem prázdnin,
28. června, odjíždím kamionem pilotovaným kamarádem do holandského Gelenu a tady o dva dny později začínají senzační prázdniny.

Mapa

NEPOŘÁDEK NA ÚVOD

Cesta Holandskem se rovná průjezdu Maastrichtu. Bloudění tím mraveništěm mi zabírá dopoledne, překonání hranic Belgie ani nestačím postřehnout. Putování stranou hlavních turistických tahů překvapivě nedokazuje proklamovaný západoevropský pořádek. Ještě jsem se ani nerozkoukal a v Sorte přejíždím další hraniční čáru, tentokrát francouzskou. Prozradila mi to ovšem až čepice na hlavě policajta několik stovek metrů za hranicí. I tady je pro mne příhraniční venkov značným zklamáním. Jak se však blížím k Paříži, začíná se prosazovat typický styl Picardie, bíle spárované cihly, zeleň a záplava květin, to vše v romantickém souznění.

KILOMETRY PO PAŘÍŽI

V sobotu v 18 hodin projíždím kolem cedule s nápisem Paříž. Teprve po dalších dvou hodinách však v mlhavé dálce spatřuji symbol města, Eiffelovu věž. Do centra se dostávám už za tmy, navigačním majákem se mi stává právě rozsvícená věž trčící nad okolní budovy. Bezesná noc na břehu jednoho z ramen Seiny byla místy i dost dramatická. Po ranních pár stech metrech dojíždím na náměstí Bastille, do míst, kde kdysi stávala obávaná věznice. V nedělním jitru jsme tu pouze dva, já se svými ušlechtilými záměry a obrovitý černoch, zkoumající útroby popelnic.
Paříž
Popisovat pamětihodnosti Paříže a její krásy nehodlám, to již učinili kvalifikovaněji mnozí jiní. Pohled z vrcholu Eiffelovky je však skvostný a nic nevadí, že na něj padlo 52 franků. Nahradil i odpolední utrpení při odjezdu z města. Jen v ulicích Paříže jsem najezdil 130 km.

ZÁMKY NA LOIŘE

Rovinatý kraj provincie Orleáns mne vítá ochlazením a změnou tvářnosti. Kámen v kombinaci s dřevem a zelení je neméně malebný než červená cihla Picardie. Při jízdě údolím říčky Loiry jsem narazil na zajímavost, jíž bych ve Francii nečekal. Celá vesnice La Roches je vydlabaná do pískovcové skály, a ty jeskyně jsou kupodivu obydlené. Projíždím Tours s jeho zámky a uprostřed polí slavím první tisíc kilometrů.

Atlantský přístav La Rochelle je půvabný. Nocuji tam na malé pláži s výhledem na nedaleko se vypínající bílé zdi slavné pevnosti Boyard.

RODIŠTĚ KOŇAKU
A d’ARTAGNANA

Tamtéž trávím i první plánovaný den odpočinku před cestou podél břehů Biskajského zálivu. Příští den míjím Rocheford a hezké přístavní město Royan v ústí zálivu Gironde. Studený severák neustále bičující pobřeží byl jistě jednou z příčin, které daly v 17. století vzniknout v oblasti kolem stejnojmenného města koňaku. Však se v celém kraji nabízí k ochutnávce na každém rohu. Mimo vinnou révu však toho příliš nenabízí. Snad ještě spoustu střepů při krajnicích silnic a značný nepořádek. Vše nepotřebné letí ihned z okénka auta a s úklidem si nikdo hlavu neláme.

Nechávám za zády centrum vinařského kraje Bordeaux a čekají mne 2 dny v lesnatém Gaskoňském Národním parku. Dříve písčitá poušť se stala koncem 18. století dějištěm vydařené zalesňovací akce. Známá atlantská borovice s velkými šiškami zamezila nechtěným přesunům sypké horniny a zkultivovala neužitečnou písčinu. 200 km cesty lesy, po silnicích s velice mírným provozem jsou balzámem po pařížském utrpení. Předzvěstí španělských hranic v městečku Dax se stává býčí kolbiště, kterému tvoří kulisu temná hradba Pyrenejí vynořivších se na obzoru.

K ATLANTIKU

Bayoné bývalo kdysi hlavním městem francouzských Basků. Na mojí představě o tvrdém, bojovném národu zřejmě něco bude. Zdejší zbrojařský závod dal totiž počátkem 18. století světu bohulibý nástroj k vraždění bližních, bajonet. Právě odtud se rozšířil do všech armád a používá se dodnes. Skvělá zásluha o lidský pokrok.

Španělský celník v Irunu mi sotva věnoval pohled a o půl hodiny později už projíždím perlou v srdci Biskajského zálivu, San Sebastiánem. Poloha v krásném prostředí hor a moře ho přímo předurčuje k titulu jednoho z nejhezčích letovisek Evropy. Místní chloubou je pláž La Concha (Mušle), s jemným zlatým pískem. V době mé návštěvy však vanul silný vítr, a tak jsem Atlantik ani neokusil.

PEKELNÁ KRAJINA

Nechtěně jsem minul Picassem proslavenou Guernicu a blížím se k opravdu „teplým krajům“. Teplota stoupá s mým postupem k náhorní plošině Castilla Viega. 40°C v těžkém terénu je tvrdou zkouškou fyzické odolnosti a následná cesta kastilskými rovinami rozžhavenými sluncem do běla, jsou pro cyklistu hotovým peklem. Podstatnou část denní trasy musím absolvovat v dopoledních hodinách. Kolem jedné se vzduch nad asfaltem rozžhaví nad 50 stupňů, a to již umožňuje pouhé ploužení. Vizuální představu Sahary doplňuje žlutá barva obilních lánů a žárem spálené trávy. Před pálící koulí na obloze není ani kam se schovat, ani kde se schladit. Řeky a potoky jsou v této roční době vyschlé jak troud. Pitné vody je naštěstí dostatek. Stačí kdekoliv zajet ke kostelu a tam je určitě kašna s výbornou studenou vodou.

ZMAŘENÝ ŽIVOT

Nocleh na břehu řeky v Burgosu mi znepříjemnilo několik příhod, na které příliš rád vzpomínat nebudu. Vše předznamenala tragédie mladého narkomana, který prohrál svůj život vpichem injekční stříkačky nedaleko tábořiště. Jeho neúspěšný boj o život sledovaly rovněž dvě „signory“, které se pod dojmem dramatu přestaly zajímat o své hafany a ti se z nudy pustili do mě. Po dlouhých minutách odporu jsem smířen s osudem rezignoval a nechal jim sežrat alespoň večeři. Paradoxně mne zachránil až mladíkův zpečetěný osud. Protože divadlo pozbylo zajímavosti, všimly si paničky konečně mého řevu a miláčky odvolaly.

Probuzení do mlhy, ještě za šera, je plně v režii předchozího večera. Probral jsem se právě v okamžiku, kdy mi jakýsi pobuda začal provádět „inventuru“ zavazadel. Nevím, kdo z nás se víc polekal, jisté je, že zmizel dřív, než jsem se vymotal ze spacáku. Na Burgos nebudu vzpomínat rád.

VZPOMÍNKA NA FOTBALOVÉ MISTROVSTVÍ SVĚTA

Krajina dál mezi Burgosem a Valladolidem je jako vystřižená z americké kovbojky. Příjezdu do druhého jmenovaného předchází dopoledních 150 km a po překročení hranice celkových 2000 kilometrů tábořím nad městem, přímo proti stadionu José Zorilla, který se v roce 1982 při fotbalovém MS stal pohromou našich internacionálů kolem Panenky, Vízka, či Nehody. Pamětníci se shodují, že tehdejší propadák s Kuvajtem za těch pár kanystrů nestál.

Cesta do Salamanky je z turistického pohledu fádní, město samo má co ukázat i náročnému. Nemalý zájem o něj projevovaly též generace předchozí, hlavně ovšem dobyvatelské. Hodiny strávené v jeho zdech mi přinesly opravdu jedinečné zážitky. Noc trávím pod širým nebem nedaleko římského mostu pamatujícího císaře Trajána, ve společnosti tlupy kočovných cikánů, tábořících právě pod ním.

VELKÁ HROMADA KAMENÍ

Zbytek cesty do Portugalska charakterizují pastviny ohraničené kamennými zídkami, či neestetickými ploty z ostnatého drátu. Kolorit pohraničí dokreslují telegrafní sloupy, křivé klacky jako z dob elektrifikace Ruska. Za Giudad Rodrigo mne čeká Portugalsko.

Portugalské pohraničí opravdu působí zvláštně. Věřící by řekl, že Stvořitel, konče výstavbu evropského kontinentu, přisypal zbytek kamene na jeho okraj a stvořil Portugalsko. Z estetického hlediska se však jedná o hromadu velice zdařilou. V okolních kopcích se bělají domky vesnic a měst, ale žádné rozvaliny, jak by se dalo soudit z okolní chudoby. Musím říci, že jsem se s podobným tempem výstavby nesetkal nikde v Evropě.

NECHTĚNĚ ŽHÁŘEM

Hned po prvních kilometrech jsem si způsobil obrovské trauma pro následující dny. Při pokusu o uvaření oběda jsem zapříčinil vznik požáru, z jehož ohniska jsem zbaběle uprchl v okamžiku zjištění neschopnosti ho zlikvidovat. Ta nerozvážnost mne mrzí dodneška, i když jsem pak na další cestě zjistil, že podobné požáry jsou zde běžné a nikoho příliš nevzrušují.
Kuchyně

Podnebí je tu neskonale příznivější, než na planinách centrálního Španělska. Všude, i přes tuto roční dobu, spousta zeleně, řeky a potoky oplývají vodou. Poprvé v životě jsem si trhal pomeranče přímo ze stromů. Co však zaujme na první pohled, jsou plantáže korkového dubu. Pro Portugalce je to bezesporu nejvzácnější druh místní flóry. A navíc jejich „svlečené“, cihlově červené kmeny nádherně oživují vzhled krajiny.

NA KONCI SVĚTA

Španělsko - typická vesnička provincie Burgos.Kraj Estramadura je domovem jedné evropské priority. Událost z roku 1917, kdy se třem pasáčkům z městečka Fatima údajně zjevila Panna Marie, učinila toto místo jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst Evropy.

Hudbou budoucnosti v návštěvnosti je naopak atlantské letovisko St. Nazaré. Spíše však pro nádhernou polohu, jedinečné pláže a velice přijatelné ceny. Takové je ovšem celé zdejší pobřeží, a tak je poměrně skromný zájem turistů překvapující.

V zátoce u St. Martínho, jsem měl po probuzení možnost sledovat produkci divokého delfína a potěšilo rovněž setkání s českou rodinkou, vandrující vlakem po celé Evropě. Konečně 28. července, přesně měsíc po odjezdu z domova, stojím na Capo da Roca, nejzápadnější výspě kontinentu. Přede mnou se již prostírá pouze 4000 km slané vody.

CESTA NA VÝCHOD

Od tohoto okamžiku mi bude ráno svítit slunce vždy do tváře. Prvním zajímavým místem na cestě „domů“, je nejzápadnější evropská metropole Lisboa - Lisabon. Je prý ženského rodu a rodilý Portugalec by ji jako chlapa nikdy nejmenoval. Původní osadu založili na břehu řeky Teja féničané, během středověku se stala centrem mohutné koloniální říše, aby se nakonec svou pompou zahltila a přivodila si pád do novověké podoby. V půli 18. století pak dovršilo dílo zkázy ničivé zemětřesení, které srovnalo Lisabon prakticky se zemí.

Projíždím čtvrť Benfika a nemohu opomenout návštěvu stejnojmenného stadionu nejznámějšího portugalského klubu. Vstupní portál sportovního chrámu zdobí socha muže, nesoucího lví podíl na proslavení kdysi chudinské čtvrti, Eusebia. Pravé centrum Lisabonu se však nachází na nábřeží Teji, proti královskému paláci. Zdejší schodiště, symbolicky vystupující z řeky, bývalo první pevnou zemí, které se při návratech z objevitelských cest dotkly nohy takových mořeplavců, jako byl Vasco de Gama, Magalhaes a další. Celkový pohled nabízí hradby pevnosti Castello Jorge na jednom ze 7 vrchů, na nichž se město rozkládá. Dostávám se k nim starou arabskou čtvrtí Alfama, k níž neodmyslitelně patří úzké uličky, zápach ryb, toulaví psi a kočky, tváře všech barev a hlavně spousta krámků a hospůdek, kam bych se večer na sklenku neodvážil. Zde jsem také nechal neprozřetelně u zábradlí připoutané kolo. Zatím, co jsem se z výšky kochal nádherou Lisabonu, zrevidoval mi kdosi veškerá zavazadla. Zřejmě pouze pro pořádek, nic si totiž neodnesl.

ŽHAVÁ ANDALUSIE

Na jihovýchod vede cesta přes Salazarův most, v 30 letech nejdelší v Evropě. Přímo naproti se vypíná další monument Salazarova režimu, 80 metrů vysoká socha Krista. Někde tady jsem natočil třítisící kilometr. Po velice špatných silnicích, provázejících mne však celým Portugalskem, dojíždím v dalších dvou dnech k hranicím španělské Andalusie. V době přechodu hranice je zadní plášť úplně projetý a pohromadě ho drží jen metry izolační pásky, chemopren a gumové záplaty.

Cesta Andalusií je prověrkou sil na hranici únosnosti. Celé dny šlapu hornatou pustinou v nepředstavitelném vedru, bez kapky vody. Krásná metropole Andalusie, Sevilla, mi připravila hezké přivítání formou darovaného nového pláště, k duchovním zážitkům patřila návštěva třetí největší gotické katedrály v Evropě.

A již mne čeká další dvoudenní úmorné putování k břehům Costa del Sol. Závěrečnou třicetikilometrovou stuhou serpentin se spouštím do Málagy. Kdo ví, co neslo to sladké jméno první, zda město, či víno na okolních svazích. Tři hodiny v chladivých vlnách Středozemního moře jsou po andaluských dnech vítanou vzpruhou.

TISÍC KILOMETRŮ SLUNCE A MOŘE

Sluneční pobřeží se rozprostírá od Gibraltaru po Cartagenu a vzhledem k poloze je nejteplejší španělskou přímořskou oblastí. Nabízí nepřebernou škálu oddechových činností. Sierra Nevada s nejvyšší horou Španělska 3478 metrů vysokým Mulhacénem poskytuje i v nejparnějších měsících lyžařské sjezdovky i pláže s typickým jakoby špinavým pískem pro vodní radovánky. Přímořské nížiny jsou pokryty velkými plochami sadů broskvoní, pomerančovníků, citroníků, plantážemi melounů a skleníky s nepřeberným množstvím zeleniny.

Stan téměř nepoužívám. Spím většinou na vyhřátém písku pláží, nebo ve skalních rozsedlinách na pobřeží. Za Almérií, odkud mne vypudili neodbytní prodavači hašiše, se poněkud odchyluji do vnitrozemí. Nemohu posuzovat cestování pravou pouští, ale cesta tímto krajem ho jistě plně nahradí. Kamení a písek s deseticentimetrovými puklinami, jediná zeleň je sem tam kaktus. Místo koster dromedárů, množství více méně mumifikovaných koster psích tuláků. Zápach z nich je nesnesitelný.

Několikrát jsem neodolal plodům opuncie, vzhledem i chutí připomínajících kiwi. Celý plod je pokryt chloupky s vlastnostmi skelné vaty, které místní sběrači mistrně odstraňují před dalším použitím. Na neznalost této techniky jsem nepěkně doplatil.

TRAPNÁ ZÁLEŽITOST

3. srpna mám za sebou v centru krásného Alicante 4500 kilometrů. Slavím je vysoko nad přístavem, pod hradbami pevnosti St. Barbora, kde jsem si ustlal i na noc. Měsíc zalévající stříbrem mořskou hladinu, živý koncert světově proslulých operetních melodií z nádvoří zámku přímo pode mnou a houkání sirény zámořského kolosu opouštějícího přístav, to vše je silným zážitkem, jež mi nedává usnout dlouho do noci.

Pravý opak mi připravil nocleh na pláži ve městě Oliva hned nazítří. Dnes už je to spíš groteska. Hlavní roli v ní hrála moje „nenažranost“. Po vydatné večeři jsem se dojedl hned dvěma melouny a vše zalil lahodným Portským. Následky se dostavily okamžitě. Uprostřed přeplněné pláže mne přepadly prudké žaludeční křeče. Jediný hájek je však nepřekonatelných 50 metrů daleko. Rozhodnutí přichází v hodině dvanácté. Rychlé tři skoky a letím vzduchem za nedaleký živý plot. Úkon se povedl skvěle, pozbyl však významu ještě za letu vzduchem. Následný půlhodinový přesun k 100 metrů vzdálenému moři za účelem fyzické očisty byl víc jak trapnou záležitostí.

Opěvovaná Valencie mne příliš nenadchla a 9. srpna odpoledne projíždím kolem skromné cedule s nápisem Barcelona.

NA BARCELONU ODPOLEDNE NESTAČÍ

Po půl hodině stavím na ústředním barcelonském náměstí Plaza Espagna. Za jediné odpoledne poznat druhé největší španělské město je nemožné. Sportovní duše nemůže opomenout návštěvu olympijského stadionu a sportoviště na vrchu Montjuic. Krásnou vyhlídku na celé město vtisknuté mezi hory nabízí pohled od pevnosti, nyní Vojenského muzea. A co by to bylo za návštěvu katalánské metropole bez prohlídky některého Gaudího architektonického skvostu? Vybírám si hned ten nejpozoruhodnější, Chrám Svaté Rodiny. Španělsky to zní krásně - Templo de la Sagrada Familia. Jeho 12 avangardních, více jak stometrových věží, je pravou doménou města a nic na tom nemění fakt, že je i po 100 letech výstavby chrám stále nedokončen.

Den končím nedaleko olympijské vesničky na břehu moře, na place s povalujícími se tisíci injekčními stříkačkami a prezervativy.

Ráno registruji velkou díru v brašně „špižírně“ a tou zmizela poslední dunajská klobása ještě z domova. Zřejměkrysa.

VEČEŘE A NOCLEH
V OBÝVÁKU

Úsek cesty k francouzským hranicím je ve znamení neustálých defektů. Jako kompenzaci mi Bůh seslal někým vytroušený karton piva, jehož obsah mizí beze zbytku v každé volné skulince zavazadel. Ihned zneužívám výzvy a rozhoduji se pro uspořádání rozlučky s Iberským poloostrovem. Hostina byla skvělá, na „švédském“ stole nechybělo nic. Ten stůl nemyslím jen obrazně. V nedalekém háji korkovníků jsem objevil kompletní obývací pokoj včetně postele a blbý nápad byl na světě. Z plezíru jsem ho uspořádal tak, jak má být, a tak večeřím u stolu, sedím ve fotelu a pod hvězdami spím v posteli. Ještě že mne tu nikdo nespatřil. Vyspal jsem se ale parádně, ona má civilizace přece něco do sebe.

TO JE ON - AVIGNON

Druhý den se spouštím, již na francouzské straně, sérií pyrenejských serpentin a končím v nížině tvořené deltou řeky Rhony. Ty tam jsou saharské podmínky Španělska. Oblast Languedoku je jedinou velkou vinicí. Ještě jednou se zajíždím rozloučit se Středozemním mořem, přejezdem šíje u města Sété a čeká mne krásný kraj Dolní Provence. Branou do něj je tajuplný a přitom půvabný Avignon. V sobotním ránu působí jeho uličky ospalým dojmem. Nevídané hradby obklopující celé staré město jako pás cudnosti, by však mohly soutěžit o přívlastek osmý div světa, stejně jako mohutný Papežský palác ze 14. století. Pont St. Benezet - Starý most mi připomněl písničku, kterou o něm kdysi nazpíval Waldemar Matuška. Končí v půli řeky a symbolicky dotváří dojem, jako by se zde zastavil čas.

Provence, to jsou romantická kamenná městečka, Rhona a mohutné hrady nad ní, i například římský amfiteátr v Roguemargue. Je to také víno, bavlna a ovocné sady kolem turistického ráje Valence. Je to však také přímý protiklad romantiky, atomové středisko Pierrelattu.

GRENOBLE A ALBERTVILLE = OLYMPIJSKÉ HRY

Savojské Alpy
Opouštím údolí Rhony, abych se ještě hezčím vydal proti proudu řeky Isere, k masivu Mt. Blancu. Nedaleko olympijského Grenoblu mne zastihla pravá horská bouře, působící v okolních 3000 metrů vysokých horách impozantním dojmem. Stále divočejší Iser mne konečně přivádí do slavného Albertville. Jen stěží by se hledalo pro pořádání zimních olympijských her útulnější a příjemnější prostředí.

Při odjezdu z města se přímo proti mně tyčí mohutná hradba Mt. Blancu, provrtaného směrem do Itálie, více jak 11 km dlouhým tunelem. Moje cesta se však stáčí k severu, k jezeru Annecy a městu stejného jména. Přímo nad ním se mi z tisícimetrové výšky otevírá pohled do údolí s hladinou Ženevského jezera třpytící se 20 kilometrů odtud.

Ženeva se v žádném případě nemůže pyšnit titulem největšího evropského města. Na druhou stranu jí přívlastek „nej“ rozhodně sluší. Vždyť je sídlem mnoha mezinárodních institucí, místem vrcholných jednání politických, vědeckých i kulturních, a to vše z ní udělalo pupek nejen Evropy. Ochozy katedrály sv. Petra mi přiblížily město jako celek i se známou fontánou Jet-d-Eau, chrlící proud vody do 100 metrové výšky.

POHODA KOLEM DUNAJE

Druhý den u jezera Neuchtal trávím překrásný večer a noc. Ráno jsem si prohlédl ještě spící Neuchatel, krajem vinic projíždím kolem nejmenšího, zato nejhezčího Bieler See, a to se již přibližuji k hranicím našeho západního souseda. V Oltenu naposledy měním znovu projetý zadní plášť, tentokrát ovšem za 20 DEM, a poprvé na celé cestě Evropou hledám v zavazadlech pas pro nabubřelého německého celníka.

Pro poslední úsek cesty jsem si vybral povodí Dunaje, který je ve svém rodišti, kopcích Schwarzwaldu, ještě pouhým potůčkem. Tři poslední dny podél nejdelšího evropského velotoku jsou poznamenány blížícím se domovem. Přes Ingolstadt, s poslední zastávkou v Regensburgu, dojíždím v hrozném nečase s hlavou mezi „berany“ k temným šumavským hvozdům.

VÍTAJTE HU NÁS

V 19 hodin 23. srpna překonávám ve Folmavě hranice Čech.

Ještě stoupání do České Kubice a v Domažlicích mne symbolicky vítá nápis na věžní bráně „Vítajte hu nás“. Po noclehu na zdejším nádraží dojíždím druhý den vlakem domů.

Po cestách i necestách Evropy jsem najezdil za 2 prázdninové měsíce 6820 kilometrů na kole a dalších 1000 kamionem. Zážitky z cesty, horu poznání i zkušeností jsem vyměnil za 5 tisíc korun a 8 kg váhy!