O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

ASIJSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ 
II. část

text: Miroslav Pavelka
foto: Miroslav Pavelka a Miroslav Mádr

zpět na I.část

Mapa

SMĚS VŮNÍ A PACHU INDIE

Po necelých třech hodinách ve vzduchu jsme přistáli na letišti v Kalkatě. Z thajského Bangkoku jsme letěli malým letadlem Bhútánských královských aerolinek, do kterého se naše kola nevešla. Dopravit nám je mají později nějakým větším letadlem.

Rikši tažené běžícími muži jsme viděli jen v KalkatěVyšli jsme z klimatizovaného letiště a okamžitě ucítili to, co je charakteristické jen pro Indii. Směs nádherných vůní orientálního koření z kuchyněk pouličních stánků, kouře vonných tyčinek, štiplavého dýmu cigaret biddí, výfukových plynů z dvoutaktních motorů motocyklových rikš a naftových motorů autobusů, smradu z hromad hnijících odpadků a rozkládajících se kaluží moči z veřejných záchodků. Nelze ji ucítit nikde jinde, než právě tady.

Prostředí je pro návštěvníka velkým šokem. Já už jednou v Indii byl a Firu jsem na neskutečné přelidnění a všudypřítomnou městskou špínu připravoval. Rychlý přechod z čistého Thajska do špinavé Indie byl náročný nejen pro něho, ale i pro mě.

 HLEDÁNÍ CYKLOOBCHODU

Trh s posvátnými krávami v Ganžské nížiněFira v rámci odlehčení kola, a tím i ceny převozu letadlem, zanechal v Thajsku kliky s trojpřevodníkem se zuby tak sjetými, jaké má možná žralok na penzi. Nejdůležitější pro nás tedy bylo najít cykloobchod. Potřebovali jsme se ještě podívat na nějaké pláště, špice a sedlo. To moje mi totiž v Thajsku cestou na letiště prasklo.

Hledaný obchod jsem nelezl v Kalkatě až druhý den. Nebylo to však jednoduché. V Indii je totiž dlouhá úzká ulice plná obchůdků doslova nalepených na sobě. Prolézám každý. V jednom objevuji součástky z rozmontovaného horáka. Raduji se z prvního úspěchu, leč předčasně. Jediné, co nemají, je totiž trojpřevodník. Krámů jsem prošel nespočet. Už to chci vzdát. Říkám si poslední obchod a půjdu zpátky. Ukazuji prodavači kliky na vystaveném horském kole. Myslí si, že ho chci koupit celé. Vysvětluji mu, že nutně potřebuji jen tohle, a on zavolal pomocníka a ten vše sundal. Zázrak! Moje skleslá nálada a unavenost je rázem pryč. Kolo je prý čínské, ale co se dá dělat, snad kliky i převodník vydrží.

FACKA Z NÁKLAĎÁKU

Vesnice u řeky Gangy. Indové se sbíhají jako vždy do záběruNaše kilometry směřovaly do poutního místa Váránasí. Zpočátku jsou pro cyklisty ideální podmínky. Nejedeme velkým obloukem kolem řeky Gangy, ale po přímé hlavní silnici s hladkým a rovným asfaltem. Další den je ale všechno jinak. Silnice úzká, kvalita povrchu různorodá. To by ještě nebylo tak hrozné, kdyby tady nejezdilo tolik nákladních aut a autobusů. Jakmile za sebou slyšíme houkačku náklaďáku a v protisměru se také blíží auto, musíme na kole okamžitě uhnout z cesty. Někdy doslova skočit, neboť asfalt bývá
i o půl metru výše než štěrková či písečná krajnice. Ze začátku jsme si říkali, že není možné takhle rychle sjet dolů, ale když si člověk musí zachránit holý život, jde to.

Záchodky v centru KalkatyJednou, když za námi dlouho troubilo auto, jsem neuhnul, protože silnice byla jinak volná. V momentě, kdy mě auto těsně míjelo, jsem dostal ránu do hlavy, až se mi zatmělo před očima. Svině závozník! 

HINDUISTICKÉ POUTNÍ MÍSTO

Konečně jsme mimo hlavní tah. To je najednou klid. Přiblížili jsme se ke Ganze, největší posvátné indické řece. Vytyčený směr nás vede přes polní cesty. Na most jsme natrefili napoprvé a přes město Ghazipur dorazili do Váránasí. Snad nejucpanější ulicí v celé Indii se pomaličku prokousáváme k místu předpokládaného ubytování.

Váránasí je vůbec nejvýznamnější hinduistické poutní místo. Kdo je zde na břehu Gangy spálen, dosáhne prý vysvobození z koloběhu převtělování. Díky Holanďanovi z hotýlku, který mne vzal s sebou na projížďku loďkou, jsem pozoroval ranní koupel lidí, která očišťuje hříchy. Celé nábřeží těsně před východem slunce působilo magicky.

Nábřeží ve Váránasí při východu slunceIndie je samotným cestovatelům příznivě nakloněna. Hlavně v tom, že v každém turisticky významném místě jsou státní informační kanceláře, kde máte zdarma k dispozici veškeré materiály pro návštěvníky. S mapou Váránasí tedy snadněji opouštíme město a klidnější hlavní silnicí pokračujeme úrodnou Ganžskou nížinou k hradbě Himálaje.

Cestou jsme byli svědky hrůzné události. Na silnici před námi leželo přikryté bezvládné tělo, opodál rozbitý bicykl. Když jsme projížděli těsně kolem, lidé tělo za nohy odsunuli a na cestě zůstal ležet mozek. Zamrazilo nás. Zamyšleně a bez řečí jsme jeli dál. Tohle se může i přes velkou opatrnost stát také nám. 

SVÁTEK PŘICHÁZEJÍCÍHO JARA

Bódhgája v Indii - místo, kde došel Buddha osvícení.Po nepříjemné události jsme se dostali do města Haldwhani, které je na úpatí hor. Rozhodujeme se tady zůstat, pozítří je totiž svátek přicházejícího jara, tzv. barevný „Holi day“. Snad každý obchodník prodává práškové barvy a stříkačky. Už teď mají někteří mladíci pomalované obličeje. Další den ráno nás, ihned po probuzení, postříkal vodou syn kuchaře. Jdeme s ním na střechu, kde bydlí Síkhové starající se o chod místní gurudvary. Budovy ve městech mají rovné střechy, na kterých si hrají děti, ženy suší prádlo, nebo se podle potřeby přistaví další patro. Holi day je hlavně svátkem dětí, které se stříkají a doslova mezi sebou bojují na střechách i mezi nimi. Taková škodolibá oslava samozřejmě neušla naší pozornosti, a tak se s chutí účastníme také. S kbelíkem obarvené vody čekáme zlomyslně, až se v uličce dole pod námi někdo objeví. Bohužel, průchozích je málo.

„Musulman no!“ - muslima ne, zakřičela na Firu manželka správce. Pozdě. Zásah byl již neodvratný. Chudáci chodili po ulicích pěkně zlití, ale na tlusté, dobře oblečené pány si nikdo netroufne. Pro nás si byli ale všichni rovni. 

MEDVĚD U STANU

Brzy ráno jsme vstali a ještě dopoledne zdolali 12 kilometrů serpentin. Ocitli jsme se tak v Údolí bohů, ve městečku Joshimath, postaveném na strmém svahu, vysoko nad řekou. Těch 320 himálajských kilometrů z podhůří až sem jsme zdolali za šest dnů. Podle naší okopírované mapy tady cesta končí, ve skutečnosti se dá pokračovat dále, do nitra hor. Rozhodujeme se, že vyjedeme na kopec nad námi, odkud je výhled na nejvyšší vrcholy. Indové na kopec postavili kabinovou lanovku, nejdelší v zemi.

Lidé žijí, kde je to jen trošku možnéDalších 14 kilometrů šlapeme prudkými serpentinami do vesnice Auli, kde je vojenská posádka, mezistanice kabinové lanovky, hotel a vleky na lyžování. Je březen, tedy po sezoně. Lyžuje se tady jen v prosinci a lednu. Dalších pět kilometrů kola tlačíme, nejprve po kamenité cestě a potom loukou. Na kraji vysokohorského pralesa jsme našli nádherné místo pro stanování, navíc je zde dřevo a kousek v lese pramení potůček. Chýlil se večer, a tak rozbalujeme stan a jdeme na kutě. V noci nás ale probudilo silné funění, nějaké zvíře chodí kolem stanu.

„Myslím, že je to medvěd,“ prorokuji nahlas. Kdysi mě totiž v jižních Čechách v noci probudil divočák a to byl jiný zvuk.

„Co budeme dělat?“ vyhrkl zděšeně Fira.

„Nic, snad nás tlapou nevytáhne ze stanu,“ odpovídám mu. Za chvíli byl klid a my jsme opět usnuli.

Další dva dny jsme nikoho neviděli. Třetí den ráno k nám přichází muž se dvěma psy. Jmenuje se Vižiandr, je to voják, horolezec a reprezentant v klasickém lyžování a říká, že medvědi tu opravdu jsou. Přichází s dalšími vojáky a společně jdeme výš na kopec. V místech, kde les končil, měli dvě boudy. Dali jsme si čaj a hostitelé nám dokonce půjčili sjezdové lyže. Vyšli jsme ještě výše a chvilku si zalyžovali. To nás ani ve snu nenapadlo, že si v Himálaji zalyžujeme! 

ČESKÉ ZBOŽÍ V INDII

Umývání nádobí v pouličním chlívku (Indie, Ganžská nížina)V poslední indické vesnici, kterou jsme projížděli, jsem chtěl utratit zbylé peníze za něco rozumného, a když jsem uviděl cykloobchod, rozhodl jsem se, že si koupím náhradní duši. Prodavač mi ji podal a já nevěřil vlastním očím. Na obalu byl emblém firmy ČZ. Cena byla 35 rupií a mně jich pět chybělo. Tak jsem obchodníkovi ukázal samolepku CZ na svém kole a duše byla moje.

Pákistán nás uvítal zataženou oblohou připravenou na déšť. Ten nás zastihl v malém městečku, kde jsme se zastavili v cykloobchodě. Fira si koupil plastové pedály, neboť se mu levý pěkně ohnul. Zatímco ho montoval, mně se zachtělo na záchod. Obchodník mi ukazuje, že mám jít uličkou k polím. Raději jedu dál po hlavní silnici. Před deštěm jsem se potom schoval do baráčku, kde vařil chlapík čaj. Pršelo, čas utíkal a já jsem Firu, jedoucího po silnici, nějak přehlédl. To místní, ti mají lepší oči. Cizinec je k nepřehlédnutí.

Jak tak šlapeme, přibývající kilometry mě přesvědčují, že jsme včera v podvečer ve městě Farooq Abad špatně odbočili a jedeme příliš na sever. V poledne na velké křižovatce se to potvrzuje. Na správnou silnici jsme se vrátili náklaďákem, takže jsme si nakonec ani nezajeli. Byla to ale jízda smrti. Novým japonským nákladním autem jsme se řítili stovkou po úzké křivé silnici a komukoliv se vyhýbali v této rychlosti tak těsně, že Fira podvědomě několikrát zařval na řidiče, ať brzdí. Jenže ten česky neuměl a raději místo brzdy používal houkačku. 

DVACETIŠESTI-HODINOVÁ JÍZDA HRŮZY

Další zemí, kterou jsme při našem putování po Asii návštívili, byl Írán. Ve městě Mirdžáve hledáme, kde zastavuje autobus do Záhedánu, odkud bychom chtěli ještě dnes do hlavního města Teheránu. Na autobus se ptáme v bance. Dostáváme čaj a sedíme v pohodlných křeslech za přepážkou. Bez bankovního úředníka bychom do autobusu těžko nastoupili.

Síkh peče placky čapátíKdyž pak v Záhedánu odmítám zaplatit i za kola, řidič mi vrací již zaplacené jízdné. Projíždíme městem a létají za námi kameny, nechtějí nám prodat jídlo a na autobusovém nádraží nám dlouho nikdo nechce prodat lístky. Až v jedné firmě. Prodavač chce 100 000 rijálů za jednoho (měnili jsme 7 600 rijálů za 1 USD). Nakonec jsme zaplatili 60 000.

Špinaví otrhanci, nebo snad novodobí otroci vyčistili v garážích interiér autobusu asi stejně, jako by to udělali horníci, kteří právě vyfárali. To jsme ještě netušili, s jakými grázly jsme se na 1300 km dlouhou cestu přes poušť Lút a velkou solnou poušť do Teheránu vydali.

Pod nohy nám důležitě se tvářící pomocník řidiče nacpal staříka. Je to jeden ze tří převážených utečenců z Afghánistánu. O živou podložku na nohy rozhodně nestojíme, ale naše protesty jsou k ničemu. Přijeli jsme na první policejní kontrolu, kde ukazujeme doklady. Policajti jsou určitě podplacení, neboť nalezení utečenci zůstávají v autobuse. Dostali pár ran, snad aby nezapomněli, kdo je tady pánem.

Kontrol je hodně, před některými Afghánci z autobusu vystupují a později se znovu objevují. Museli objíždět kontroly džípem po poušti. Převaděči se domlouvali mobilním telefonem. Kdo ví, co všechno v autobuse pašovali. Když jsme dvakrát zastavili u motorestu, autobus prostě na hodinu zmizel. S pomocníkem řidiče se porval jeden cestující mladík. Lidé raději z autobusu vystupovali. Všechny, kteří vydrželi, nakonec vyhodili na okraji Teheránu, což nevadilo akorát nám. Když nám bez řečí vydali kola a věci, oddychli jsme si. Dvacetišestihodinová jízda hrůzy skončila.

OPERACE SLEPÉHO STŘEVA

Ochotný lékař v indické vesnici9. května ráno jsme byli nějakých 70 kilometrů od íránsko-turecké hranice. Vystoupali jsme na kopec a při sjezdu mě chytly silné křeče břicha. Musel jsem zastavit. Byla mi zima, bolestí jsem se kroutil ve stanu. Stmívalo se a bylo mi stále hůř. Fira stopl auto a dovezl mne k lékaři. Z auta mě museli doslova vynést a doktor mi dal hned čtyři injekce. Pomohlo to však jen na chvíli. Ještě v noci jedeme do 80 kilometrů vzdálené nemocnice ve městě Choj. Po všech možných vyšetřeních a rentgenu mě odvádí na operační sál.

Budím se v posteli na pokoji a chvíli přemýšlím, kde to vůbec jsem. Nemohu vůbec zvednout nohy a zjišťuji, že mi nejspíš vyoperovali slepé střevo. Posléze mi to potvrzuje doktor. Tři dny v podstatě jen spím. Nohy mám tuhé, sotva se došoupu na záchod, který je na pokoji. Ležíme tady celkem čtyři. Malý kluk, chlapík a stařík. S klučinou je tady jeho otec, se staříkem syn, takže je celkem normální, že Fira dvě noci spí vedle mě ve spacáku na zemi. Sestřičky tady nejsou. Pečují o nás zdravotní bratři a o vše ostatní se taky starají muži. Jedině na operačním sále byly dvě ženy a ty mě viděly v rouše Adamově. Když jde o život, Alláh přivře oči. Operace byla zdarma. 

RYCHLÍ ZLODĚJÍČCI

Garhwálský Himaláj, vojáci nám půjčili lyže.V první turecké vesnici žádáme o vodu. V domě bydlí jedna kurdská rodina. Fira jim zalepil píchlou duši dětského kola a za odměnu obědváme. Když paní domu vidí naše děravé ponožky, dává nám každému nové. Po pár kilometrech za vesnicí zastavujeme a sluníme se. Po operaci se mi nešlape dobře, musím se šetřit.

Kolem jižního úpatí Araratu jedeme do města Dogubeyazit. Před městem pasou děcka u silnice ovce a kozy.

„Dejte nám cigarety!“ pokřikují na nás adolescenti. Takovým faganům bychom žádné nedali, i kdybychom je měli. Chráním si rukou aspoň trochu hlavu, protože na nás házejí kameny. Asi pochopili naše myšlenkové pochody. Fira se obrací a jede jim domluvit. Nemá to smysl. Kdyby byli starší, bylo by určitě lepší co nejrychleji zmizet.

Nelehká je cesta do nitra Garhwálského HimalájeVe městě se kolem nás shlukují malí otrhanci s bedýnkami na čištění bot. Hlídáme si pozorně věci. Jen proto, že jsou z chudých poměrů, v nich zloděje nevidíme, ale určitou zkaženost ano. Z města také odjíždím o něco lehčí. Špatně jsem hlídal. Včera darované ponožky a teploměr jsou fuč. Měl jsem to v síťované kapsičce zadní brašny a kluci byli opravdu rychlí.

Ne všechny zdejší děti jsou ale špatné. Mladí fotbalisté, kteří obývali dolní chatu, nás pozvali na svůj zítřejší zápas. První polovina utkání nebyla nic moc, ale druhá se čtyřmi vyloučenými hráči a hráčem zfackovaným vlastním trenérem přímo na hrací ploše, byla mnohem zajímavější. Zápas byl předčasně ukončen.

BULHARSKÉ KRÁSKY

Náš základní tábor ve velehorách HimalájeVe vesnici za Svilengradem jsme se nemohli dobře zorientovat a zajeli jsme na silnici směřující do Řecka. Hranice je kilometr daleko. Že bychom se tam podívali aspoň na jedno odpoledne? Ale ne, snad někdy příště. A v Bulharsku se nám stejně hned po prvních kilometrech moc líbí.

Ze Stare Zagory raději rychle odjíždíme pryč. Kdo se na to má dívat. Bulharské krasavice jsou na nás po delším pobytu v muslimských zemích moc. Turkyně ve městech byly pěkné, ale Bulharky je doslova převálcovaly. Abychom trochu „vychladli“ zajeli jsme lesní cestou v zalesněném údolí za městem na loučku s vyhlídkou do okolí. Na večeři si opékáme kabanos. Udělat ale o něco větší oheň, tak ten borovicový les kolem lehl popelem.

 

KOCOURKOVSKÉ CYKLOSTEZKY

V hraničním Nadlacu projíždíme kolem fronty čekajících kamionů. Rumunsko, které jsme projeli za čtyři dny, nás jen tak lehce nepouští. Fira píchl zadní kolo a při opravě zjišťuje, že má prasklý rám u zadní patky. Zanedlouho to má svařené díky pomoci člena místního spolku Čechů a Slováků, který nás zavedl k ochotnému automechanikovi.

Tam za těmi štíty je TibetVyjíždíme ze země mající špatnou pověst. Je to z neznalosti nebo záměrně? Taky by nás zajímalo.

A jsme v Maďarsku. Vesnice jsou zde upravené jako na „západě“. Jedeme přes Szeged, Dunaföldvár, Györ. Déšť a protivítr podstatně snižuje naši denní kilometráž. Jak jsme opustili rumunské hory, je chladněji. Je to vidět i na zemědělských plodinách. Kromě jednoho úseku cesty téměř všude porušujeme zákaz jízdy na kole. Mají to zde „dobře“ vymyšlené. Ve vesnici se má na kole jezdit po chodníku a mezi vesnicemi to asi máme přeletět. Cyklostezek je totiž minimum. K Maďarům nemám sice tak radikální postoj jako sapér Vodička z Haškova Švejka, ale při konfliktu, kdy na benzince jeden vztekloun rozbil Firovi brýle, by se jeho pomoc docela hodila. 

JEDEME DOMŮ

Je 2. července, 18 hodin a je to přesně rok, co jsme vyrazili z domu. V nohou máme 23 248 kilometrů. Poslední dny si už pomáháme alkoholem, ale v množství menším než malém. Druhý den ráno jsme vlastně doma, na Slovensku. Celníci se nás dlouho vyptávají, kde jsme byli, a my jim rádi vykládáme. Radí nám kudy do Bratislavy. Šlapeme přes hráz vodního díla Gabčíkovo. Jedeme pod západními svahy Malých Karpat do Myjavy. V prudkém stoupání nad městem raději kola tlačíme. Mohli bychom jim totiž ublížit.

Hraniční přechod do České republiky je hned za vesnicí pod kopcem. Náš celník se rozhořčuje nad rozmočenými stránkami Firova pasu, a to ani neví, jaká razítka se rozpila. Za okamžik jsme ve Velké nad Veličkou. Dál se pro dnešek nedostáváme. Zahlédl jsem dva své dřívější spolupracovníky a dlouho do noci je o čem povídat. Očista těla pod teplou sprchou a okamžitě spíme. Z měkkého se vstávat nechce, ale naši poslední “sponzoři” musejí do práce. Díky!

Nespočítáme kolik hodných lidí nám nějakým způsobem pomohlo, pohostilo nás a umožnilo nahlédnout do způsobu jejich života. Na alespoň trochu známých místech jsou dnes všude turisté, jimž se vše přizpůsobilo. Tam je třeba mít peníze. Dá se říci, že jsme se jim v podstatě začali vyhýbat. Z oblastí nezajímavých pro turisty máme nesmazatelné zážitky. Lidé se zajímali o naši cestu, odkud jsme, jak se nám líbí v jejich zemi a navzájem jsme si rozšířili své obzory. S mnohými jsme se spřátelili. Zřejmě je již nikdy neuvidíme, ale vzpomínat na ně budeme pořád.

V Uherském Hradišti dobíjíme energii na posledních padesát kilometrů. Každý protijedoucí cyklista nás zdraví. Co se děje? Jezdím na kole dlouho, ale to jsem ještě nezažil. Jako by věděli, že naše vousy zakusily pouštní písečné větry v Pákistánu. Snad jsme trochu opálení od jižního slunce a celkově asi budíme dojem cyklistických pirátů.

Vidíme komíny přerovské chemičky. Jaké máme pocity? Připadá mi, že jsme odjeli včera a zároveň hrozně dávno. Vracíme se ke svým blízkým, zkrátka domů. Zároveň cítíme, že skončilo něco, co se nám i přes mnohé těžkosti moc líbilo. Už teď bychom vyjeli znovu. Je to jako nemoc, se kterou se musíme naučit žít.

Původně jsem měl na cestu vyrazit s kamarádem, který oslovil několik firem, zda by nám neposkytly materiálovou pomoc. Nakonec ale nejel, a tak jsem si plácl s dlouholetým kamarádem Mirkem Mádrem (Fira).

Zvláštní poděkování patří Alešovi Procházkovi z Šelasportu v Přerově.

A peníze? Nikdy jsme jich na rok života nepotřebovali tak málo.

Výdaje

Před cestou:  
zdravotní cestovní pojištění 7000 Kč
výdaje na kolo apod. (odhad) 5000 Kč
Na cestě:  
víza 281,20 USD
součástky na kolo 25,88 USD
pošta, telefon, internet 27,42 USD
filmy, vyvolání filmu, baterie 11,00 USD
léky, lékařská péče 24,61 USD
oblečení 7,93 USD
výdaje na osobní spotřebu 5,66 USD
doprava 186,55 USD
ubytování 57,00  USD
ostatní (vstupné, dárky, apod.) 35,68 USD
jídlo 335,75 USD
Součet: 998,68 USD
Po cestě:  
poplatky v bance 1240 Kč
oprava fotoaparátu 1000 Kč
korespondence 120 Kč
Peněžní dary:  
Kazachstán 100 Te
Thajsko 1000 ATS

 

Země Celkem km

Česko I.

120

Polsko

811

Litva

752

Lotyšsko

179

Rusko

2728

Kazachstán I.

2009

Kyrgyzstán

128

Kazachstán II.

931

Čína

5086

Laos

876

Thajsko

2463

Indie

2736

Pákistán

1076

Írán

640

Turecko

1411

Bulharsko

451

Rumunsko

562

Maďarsko

338

Slovensko

184

Česko II.

96

18 států 23577 km

 

Výměny a opravy kol

Moje kolo Firovo kolo

defektů 24, duší 5
pláštů 7
na zadním kole 46 prasklých špic
řetězy 4
výměna brzdových špalíků na předním kole (používané i před jízdou)
srovnání vidlice (následek pádu kola
ze silnice v Číně)
prasklá zadní osa
zapouzdřený střed Shimano vyhozen,
namontován obyčejný
prasklé sedlo Ritchey
výměna čínských středových misek
prosedlé sedlo, výměna za obyčejné
s pružinami
svaření předního nosiče

defektů 16
plášťů 7
řetězy 4
prasklá zadní osa
na zadním kole 1 prasklá
špice
výměna brzdových špalíků
výměna šestikolečka 2x
vytržené kufry z bot
výměna pedálů 2x
výměna klik
svaření zadní patky rámu
a úchytu zadního nosiče

zpět na I.část