O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

S LORYNOU ZA POLÁR

text: Jan Galla
foto: Eva Navrátilová, Martin Lukeš 
a Karel Lednický

MapaTandem ... dvojkolo ... double. 
S myšlenkou jízdy dvou lidí na jednom kole jsem si pohrával několik let a pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Byl studený večer začátkem jara a opravdu jen droboulince sněžilo, když jsem si začal plnit svůj sen o tandemu.

DVĚ ZÁSADNÍ ROZHODNUTÍ

Poté, co jsem se předešlý rok vrátil z lehce nepodařeného cyklistického putování po Maďarsku, Polsku a Slovensku, se mé myšlenky upřely na další prázdniny a v hlavě se začal pomalu utvářet plán poněkud smělejšího rázu. Chtěl jsem „dobýt“ Nordkapp - nejsevernější „turistické“ místo Evropy. Mezi mými kamarády se očekávaný zájem nedostavil, a proto jsem po delším rozvažování nabídl své sestřenici Evě, aby jela se mnou alespoň na severní polární kruh. Neodmítla a přípravy se začaly rozjíždět společně s rokem 2001. Na jednom z veletrhů cestovního ruchu jsme si prohlíželi vystavený tandem a na lehce nadnesenou otázku:

„Nepojedeme tam na tomhle?“

se ozvalo razantní:

„Ano.“

Nezbylo mi, než kontaktovat pana Karla Lednického, majitele firmy Tandemservis, a pořádně se opřít do zařizování, chystání, shánění, psaní, mailování, surfování.

Po třech měsících práce, z nichž poslední čtyři dny opravdu stály za to, jsme 27. června v šest večer vyrazili na tříměsíční pouť s dvojkolem jménem Loryna (z angl. lorry = náklaďák) a vozíkem. Kolos, který jsme všichni čtyři tvořili, vážil něco málo přes čtvrt tuny. 

TĚŽKÉ PRVNÍ KILOMETRY

Cesta na tandemuS hrůzou jsme očekávali, že po prvním zabrání do pedálů se kolo ani nepohne. Nestalo se a my mohli, za doprovodu rodiny a několika kamarádů, vyrazit. První zastávka se uskutečnila před ostravskou radnicí. Od té směřovaly naše tři stopy směrem k hraničnímu přechodu v Bohumíně. Ovšem jsme Češi, a proto nesměla chybět pauza na jedno...dvě, tři poslední dobrá česká piva. Na hranicích se s námi rozloučili rodiče a většina kamarádů. Jen Honza s námi vydržel. Rychle se stmívalo a my poprvé zjistili, jaké to je hledat nocleh v krajině, kde jedna vesnice plynule navazuje na druhou.

Druhý den se pořádně projevila váha nákladu a především únava z předešlých dnů a my se v lehce kopcovitém terénu a šíleném vedru ploužili k Rybniku, kde nás Honza opustil. Taky jsme si užili první defekt, upadlé kolo od vozíku a malinkou zajížďku v důsledku špatné navigace. I přesto, že jsem před odjezdem nalítal s bikem přes   4500 km, jistým partiím mého těla se sedátko vůbec, ale vůbec, nezamlouvalo. Večer proto musela jít stydlivost stranou a Eva mi příslušná místa ošetřila mastí.

PRAVÁ POLSKÁ IMPREZA

V následujících dnech jsme pokračovali střídavě v prudkém lijáku a vymetené obloze přes katolickou Čenstochovou směrem na Varšavu. Dmutí krajiny se uklidnilo a i únava pomalu opadávala. Bohužel jsem se stále nemohl dostat do správné pohody a každé ráno jsem vyjížděl s odporem ke šlapání. Nervozita z toho, že se to nespraví, vše ještě zhoršovala. Eva poprvé řídila a neměla žádné problémy s ovládáním něčeho tak velkého. Zarážely nás desítky lidí stojící podél silnice a prodávající houby a borůvky. Na hlavních tazích jich bylo na stech metrech i pět, a to v obou směrech. Cesta na tandemu Nepochopil jsem, jak se jim to vyplatí. Vrcholem provokace bylo naše sbírání krásných kousků, které jsme viděli z kola, v mezerách mezi nimi...

Před Varšavou jsme byli nuceni využít čtyřproudové silnice. Měla široký odstavný pruh a pohybovalo se po ní vše, co mělo kola, od cyklisty v protisměru, přes povozy s kupou sena, tandem s vozíkem až po rozhrkané autobusy a kamiony. Padesát kilometrů před hlavním městem se však náš pruh razantně zúžil a výběr trasy mezi dírami pro naše třístopé pohybovadlo se stal zhola nemožný. Uprchli jsme prvním rozumným sjezdem. O 10 kilometrů dál se nás ujali mladí Poláci a ubytovali nás na své „ekofarmě“, kde chovají husy, divoká prasata, bažanty a hlavně 5 koní. Večer se konala pravá polská impreza, obdoba české pařby.

PŮLNOČNÍ PRŮJEZD VARŠAVOU

Nedlouho po poledním odjezdu začalo drobně pršet a my se povzbuzovali zpěvem známého českého šlágru:

„Mrholí, mrholí, mrholí, to vlhko padá k zemi.“

Jízda na tandemuProvoz se ale brzy stal nesnesitelný a deštíček se změnil v proudy vody. Navíc jsme byli nuceni jet až po krajnici a občas i za ní. Z této hrůzy nás vysvobodil až řidič dodávky, který zastavil a zcela nekompromisně i s Lorynou naložil a odvezl do centra Varšavy. Stopovat s kolem mi vždy připadalo trochu neskutečné a provozovat tuto činnost s tandemem jsem považoval za naprostou utopii. A vida, jde to.

Hlavní polské město nám připadalo zcela nezajímavé, až na jeho malinké historické centrum. Rozhodli jsme se, že budeme odjíždět až pozdě v noci, abychom se vyhnuli velkému dopravnímu šílenství. Čekání na útěk z města nám zkrátil velice příjemný Varšavan se svojí ženou, který nás pozval na jedno. Před revolucí pracoval patnáct let v Čechách a neustále nám vyprávěl o skvělém českém pivě a dobrých lidech, kteří u nás žijí. Neposlouchalo se to špatně.

Mírně společensky unaveni jsme kolem půlnoci projeli Varšavou a spali jsme na jejím okraji v oblasti s názvem „TEREN WOJSKOWY“, kterých jsou v Polsku desítky a kam je samozřejmě vstup zakázán.

ZUBŘI NÁS ZKLAMALI

Dále jsme nepokračovali na sever, ale mírně jsme se odklonili k východu s cílem prohlédnout si Bialowieski národní park. Ten leží na hranicích s Běloruskem a vyskytuje se v něm největší stádo zubrů v Evropě. Stokilometrovou zajížďku jsme byli ochotni obětovat, zvláště když Eva bydlí ve valašské vesnici s názvem Zubří. Pomalu jsem se dostával do tolik potřebné cestovatelské pohody. S přibližujícími se běloruskými hranicemi řídla civilizace, neomítnuté cihlové domy, tolik typické pro Polsko, nahrazovala šedá dřevěná hospodářství a krajina se začínala podobat mým představám o Rusku. Husté lesy, často březový hájek, pískový podklad.

Dříve než jsme dorazili do samotné Bialowiezi, centra praku, narazili jsme na Rezerwat Zubrów. Utratili jsme šedesát korun za vstup a natěšeně vpadli dovnitř s foťákem a kamerou v plné pohotovosti. Brzy jsme však řádně zklamáni vypadli, jelikož jsme spatřili pouze sedm naprosto nefotogenních válejících se huňatých maxikoulí s rohy. Večer jsme se dozvěděli, že přímo v parku zubři sice jsou, ale vidět je nelze. Zbytek dne jsme se prováleli v jediném nevyužívaném stánku, který byl zasunut mezi ty ostatní se suvenýry. 

ROZPADL SE NÁM VOZÍK

Tohle už se opravdu nedalo vyjet nedaloPříští den se nám stal málem osudným. Po lesních cestách jsme zamířili opět na sever. Podrobnost mapy vázla a my se museli spoléhat na rady domorodců. Štěstím pro nás bylo, že jsme z nekonečných lesů vypluli jen o několik málo kilometrů západněji. Potom ale náš anděl strážný odletěl bůh ví kam. Ztracená a znovuobjevená bota byla jen začátkem. Největším šokem bylo zjištění, že rám vozíku je na několika místech popraskaný u svarů. Patnáct kilometrů před Bialystokem se nám rozpadl úplně. Byl pátek odpoledne a nám se pomalu začal rozplývat sen o severu. Jen necelých 800 km po startu.

Za základnu pro řešení problému jsme zvolili motorest s prozaickým názvem Rumcajs. Obličej majitele potvrzoval správnost názvu. Zavolali jsme našim kamarádům na „ekofarmu“, ale Marián naší čechopolštině nerozuměl a domluvil telefonát o tři hodiny později. Do té doby měl sehnat Dominiku, jeho přítelkyni, která dva roky pracovala v USA. Následná konverzace měla probíhat v angličtině.

Čas ubíhal neskutečně pomalu. Uvařili jsme si super jídlo na uklidněnou. Ovesné vločky s jahodami a čokoládou. Dali jsme si napůl předražené pivo a čekali. Kýžený telefonát se dostavil až po hodinách čtyřech, zato jsme ale dosáhli úspěchu.

JSME ZACHRÁNĚNI

Druhý den ráno pro nás přijel Erik se starou škodovkou, na jejíž střechu jsme nejdříve položili naše karimatky, rám kola a jako třešničku na dort polorozpadlou kostru vozíku. Dovnitř jsme se museli vejít my tři, plastová bedna z přívěsu velikosti menší ledničky a všech pět expedičních švestek. Čtyři hodiny jízdy jsem si připadal jako v kostele. Pořád jsem se modlil. Modlil, aby se z tandemu nestalo letadlo a neuletělo nám ze střechy.

V Zyrardówě nám s úsměvem na rtech suše oznámili, že v Polsku se v neděli nepracuje a že si nás tam nechají až do pondělí. Byly to perfektně strávené tři dny. Prožili jsme si koncert místní kapely Bad Boys Band, jejíž dva členové byli na motorkách v Bombaji, a neděli jsme strávili u venkovního stolu a v jeho přilehlém okolí osmihodinovým piknikem. V pondělí už jsme se ale nemohli dočkat. Večer jsme se s některými rozloučili a jiní se s námi a Lorynďátkem nasáčkovali do dodávky. Jarek nás odvezl 100 kilometrů za Varšavu, aby zmenšil naši čtyřdenní ztrátu. 

SPOLUCESTUJÍCÍ SVĚTLÝ LEŽÁK

Polsko už nás přestávalo bavit. Na hranice s Litvou jsme to hnali přes Lomžu a Augustów stále po hlavní. V Suwalkách jsme si dávali pauzu v parku a tu se do něj přiřítilo ležaté kolo. Neváhal jsem a šel se poptat, co a jak. Majitelem byl Sjaak. Holanďan, který byl na cestě dva dny a chystal se do Pobaltí. Rozhodl se jet s námi, a tak nás následující tři týdny doprovázel „Světlý Ležák“. Tuto přezdívku jsme mu dali kvůli jeho úplně bílé kůži. Netrvalo dlouho a začal na ni i slyšet.

Posledních dvacet kilometrů, jako by se nám Polsko snažilo ukázat, jak krásnou zemí je. Svítilo sluníčko, cesta z kvalitního asfaltu se klikatila mezi mírnými kopečky, na kterých se pásly krávy, a na loukách občas stál dřevěný seník. Připadal jsem si jako v podhůří Alp, jen na obzoru se netyčily majestátné štíty. Slunce už pomalu zapadalo, když jsme po patnácti dnech konečně opustili zemi, která nám přinesla mnoho krásného, ale i spoustu problémů. 

KILOMETRY PO VIA BALTICE

V Litvě jsme okamžitě zaznamenali změnu životní úrovně. Ve vesnicích byly domy ještě více zničené, dětské oblečení špinavější a roztrhanější, silnice znečištěnější. Situace ve velkých městech byla úplně jiná. Pěkná zahraniční auta, slečny krásně oblečené, někdy opravený dům.

Hora křížůDruhý den v této zemi jsme potkali Jitku s Václavem na kolech. Měli za sebou již přes 3000 km kolem Baltu, ale jeli v opačném směru než my. Vyměnil jsme s nimi svou mapu pobaltských států za jejich lepší, protože oni už to měli do Polska jen pár kiláků po hlavní silnici.

Ještě chvíli jsme jeli po Via Baltice, dálkové trase, která vede z polsko-litevských hranic až do hlavního města Estonska, Tallinnu. Měří přes 700 km a provoz na ní není zdaleka tak velký jako na stejně významných silnicích v západní Evropě. Raději však máme vedlejší silničky a navíc jsme chtěli vidět Horu křížů, která leží poněkud západněji a je v Litvě druhou největší atrakcí po hlavním městě Vilniusu.

Světlý Ležák měl atlas s rozlišením cest asfaltových a šotolinových, a proto jsme vždy věděli, do čeho jdeme. Asfaltky jsou poměrně kvalitní a úroveň, resp. sjízdnost nezpevněných silnic, je lepší, než u některých rozmlácených „jedniček“ v Polsku.

Jízda přes Litvu byla úžasná. Krajina rovná jako placka, krásná příroda a radost z ujeté vzdálenosti nás hnaly vpřed. Denní ujetá vzdálenost kolem sta kilometrů byla více než příjemná. Samým nadšením jsme si co chvíli zpívali a vytvářeli tak dvoučlenný pojízdný sbor s jedním pohyblivým posluchačem, který byl pohodlně usazen ve svém „křesle“. 

ZAJÍMAVOST, KTEROU NELZE VYNECHAT

Hora křížů leží několik kilometrů na sever od města Šiauliai. Je to kopeček 100 krát 150 metrů převyšující okolí zhruba o 10 metrů a je na něm více jak 20 tisíc křížů, křížků a křížečků. O započetí stavění křížů na tomto místě existuje několik legend. Jedna praví, že kříže vystavěli za tři dny a noci pozůstalé rodiny bojovníků zabitých ve velké bitvě, další říká, že je to práce nešťastného otce, který pro záchranu své nemocné dcery postavil na kopci kříž.

V každém případě v roce 1961 Rudá armáda všechny zničila. Po skončení ruské okupace Litevci opět vzkřísili tradici umísťování křížů na tomto kopečku, jako protest proti sovětské nadvládě.

Na lotyšských hranicích si celník nevšiml, že náš dvoumístný stroj je poháněn šlapáním a požadoval po Evě, která řídila, zelenou kartu, řidičák a další náležitosti.

Dvacet pět kilometrů do prvního většího města Jelgavy, bylo více než zničujících. Bez jediné zatáčky, bez jakékoli terénní vlny, bez výhledu, kterému bránily vysázené stromy po obou stranách silnice. Litoval jsem Evu, že musí pilotovat. Já, jakožto topič, jsem upřel pohled do příkopu a přemýšlel si nad nesmrtelností chrousta.

V takovou chvíli je řízení opravdu utrpením, stejně jako při průjezdu velkých, zpravidla hlavních měst. Za řídítky jsme se střídali každé tři dny a do maxi-měst jsem vjížděl já. Pokaždé mi to připravilo horké chvilky, protože předvádět akrobatické cviky se čtvrt tunou materiálu není vždy nejhumornější. 

DO ESTONSKA MUSÍME JINUDY

Z Rigy jsme směřovali opět na sever k hranicím s Estonskem. Ne po Via Baltice, která kopíruje pobřeží, ale více ve vnitrozemí, abychom poznali zdejší krajinu. Ta byla již mírně kopcovitá s řídkým zalesněním a často s blíže neidentifikovatelnými betonovými stavbami, či ruinami, o které se nikdo nestaral. Občas se objevily i ledabyle pohozené kusy betonu v trávě či poli. V mapě 1:300 000 jsem měl vyznačenou tlustou červenou silnici, po které jsme chtěli překročit hranice. Posledních dvanáct kilometrů to ale byla jen 8 metrů široká šotolinka s roletou, a když jsme se doslova prodrkotali až na přechod, celník nás s úsměvem vypoklonkoval, že zde mohou do Estonska jen lidé z pobaltských států.

Chtělo se mi brečet, byli jsme unavení a vytoužená republika s spz-kou EST, nám utekla o pouhých 20 metrů. Nejbližší ze tří pro nás přípustných přechodů byl ve Valze, vzdálené 50 km, z toho 40 po šotolině.

Uvařili jsme si super polévku ze všeho, co vozík dal, a odkodrcali se směrem na východ. 

BABYLONSKÁ VĚŽ

V Estonsku jsme si od začátku připadali jako v Čechách. Stejná krajina, stejní lidé, stejná životní úroveň. Jen lesů mají krapet více. Sjaak začal mít problémy se svým ležatým kolem vlastní výroby. Z řídítek se mu nějakým zvláštním způsobem stal volant a z jediné hydraulické brzdy mu vytekl olej. Naštěstí nás u sebe nechala přespat domorodá rodinka, která se do Estonska přistěhovala z Podkarpatské Rusi před 27 roky a u které byl na návštěvě Ukrajinec pracující často v Čechách. Konverzace probíhala tedy v češtině. Vše se muselo překládat do ukrajinštiny, dětem do estonštiny a Světlému Ležákovi do angličtiny. Polorozpadlý domek s kuchyní na verandě se tak na jeden večer stal Babylonskou věží.

Dopoledne jsme dvěma nýty a jednou z našich tří brzd zprovoznili Sjaakovo kolo a po obědě se kola našich speciálů zase roztočila a mířila kam jinam než na sever. 

NOČNÍ PLAVBA DO FINSKA

Příští den jsme chtěli nakoupit jídlo, prohlédnout Tallinn a nalodit se na trajekt do Helsinek. Vše se událo ale tak rychle, že je těžké takový zmatek popsat. Čtyřicetikilometrový sprint do města, shánění lístků, oběd na pláži, prohlídka dřevěných domů, oprava Sjaakovy brzdy, náš nákup, jeho návštěva zbytku města, sprint přes město, nákup lístků, sprint přes město, nákup dalších potravin, sprint přes město, nalodění a už bylo 22.00.

Loryna s jen o malinko větší PopelkouOproti původním předpokladům byl nejlevnějším transportem do Finska tzv. AutoExpres, ale pouze noční a brzce ranní linka. Byl to katamarán, který běžně čtyřhodinovou trasu zvládne za pouhých 100 minut. V Helsinkách jsme byli ale až po půl jedné, protože ve Finsku stejně jako v Lotyšsku je o hodinu více. Přeprava dvou lidí a jednoho kola nás přišla na 16 stovek. A šup byli jsme v zemi, která se jako jedna z mála pyšní polárním kruhem.

Před jeho dobytím nás čekala ještě dlouhá cesta. Nejprve jsme se museli prolhat přes hranice. Samozřejmě v angličtině. Výslech byl pro mě nekonečně dlouhý. Bylo třeba říci, že jedeme do Finska jen na 5 dní, nechystáme se do Laponska, ve vozíku je jen nějaké jídlo a spíme v kempech a hostelech a peníze máme na uznávaných kreditních kartách. A to vše jen proto, že Finové chtějí asi 800 korun na hlavu a den. Ha ha ha, kde bychom to vzali. Za tuto částku jsme se všichni tři stravovali skoro deset dní. 

BLOUDĚNÍ PO HELSINKÁCH

Helsinky jsou docela malé město s poklidným životem, který nenarušují ani několikapatrové plovoucí kolosy průběžně měnící jeho vzhled. Při vaření oběda u kostela, ve kterém jsem tajně nabíjel videokameru, se k nám přitočil cyklista a pozdravil:

„Guten Tag.“

Na odpověď už nečekal a vychrlil na nás vodopád češtiny. Byl to člobrda toulající se po Skandinávii na svém hliníkovém silničním kole s pochybně přimontovaným nosičem. Na rámu se Standovi Vydrovi blýskal bílý nápis vytvořený kamarády před odjezdem: „Lazy Otter“- líná vydra. Jezdil denně 150 - 200 km!! (Tímto bych mu chtěl také připomenout, že nám slíbil napsat e-mail.)

Odjezd jsme plánovali mezi 16. a 18. hodinu, abychom stačili dojet na místo u moře, kde jsme si chtěli dát den pauzy. Prodloužená prohlídka všech možných i nemožných kostelů, Finish design fora, skanzenu a olympijského stadionu zapříčinila, že jsme Helsinky opouštěli po krásných leč občas zapeklitě vedených cyklostezkách až po osmé hodině večerní. Třešničkou na dortu byla změna mapy z 1:300 000 na 1:800 000, na které se mi každé místo zdálo blízko. Proto není divu, že ještě o půlnoci jsme seděli na kolech a 60 km východně od Helsinek hledali místo na spaní. Sjaak málem ve své pojízdné posteli usnul a Eva, kdyby měla místo očí kulomety, tak jsem byl jak řešeto. Nikdo z nich neřekl ani slovo a nechali mě podusit ve vlastní šťávě. Spali jsme na fotbalovém hřišti a o krásném místě u moře jsme si mohli nechat akorát snít. Hanbou jsem se málem propadl do země.

Druhý den jsme naštěstí objevili překrásné molo u vody a nálada v mužstvu výrazně stoupla. 

NEJROZSÁHLEJŠÍ DŘEVĚNÝ KOSTEL SVĚTA

Ještě v Helsinkách jsme si se Standou dělali srandu, že nejtěžší kopce nás čekají v Jeseníkách, a on se rozplýval nad perfektním poježděníčkem ve Finsku.

„Z kopce se vám to rozjede a nahoře už jen dvakrát šlápnete a zase jedete dolů.“

Nejrozsáhlejší dřevěný kostel na světěPřetížený tandem se 40 kg jídla ovšem potvrdil jen první část jeho vyprávění. Dolů jsme skutečně trhali rekordy. 60, 62, 68, 70 km/h a adrenalin z nás stříkal všemi otvory, ale v půlce protisvahu jsme už měli zařazen nejlehčí převod, skřípali jsme zuby a potili krev. Do toho se přidalo vedro k nevydržení a výsledkem bylo 60 - 65 km za den a každý večer jsme byli strhaní jak borůvky.

Mířili jsme severovýchodním směrem k nejkrásnějšímu finskému hradu. V městečku Savonlinna se nachází na malém ostrůvku jezerní tvrz Olavinlinna, jejíž prohlídka opravdu stojí za 150 km, které jsme ujeli navíc. Hrad byl postaven v roce 1475 a je nejlépe opevněný v celé Skandinávii. V dnešní době je už přes 100 let využíván k turistickým účelům, pořádání operních a filmových festivalů a jiných komerčních akcí.

Třicet kilometrů od Savonlinny nás na mírném kopečku, zahalen do provazů deště, čekal nejrozsáhlejší dřevěný kostel na světě s 27 metrů vysokou hlavní lodí a s 3000 místy k sezení. I když do kostela na mše nechodím a jsem ateista, představa „půlnoční“ v prostoru vyhřívaném   čtyřmi obrovskými  kamny a s tunami  sněhu za okny, byla  více než podmanivá. 

SJAAK NÁS OPUSTIL

V Kerimaki se s námi musel Světlý Ležák rozloučit, čas se mu krátil a chtěl si ještě projet jižní Švédsko a Dánsko. Uspořádali jsme večer malinkou party a druhý den se vydal s vycházejícím sluncem v zádech do Turku a my pokračovali v požírání kilometrů, které nás dělily od poláru.

Mezi jezery ve FinskuVzpomínky na Sjaaka máme každý jiné. Eva ho moc ráda neměla, i přesto, že stejně jako ona studuje průmyslový design. Já jsem ho měl docela v oblibě, i když je pravdou, že občas jsme si s Evčou připadali jako otroci a také nás někdy štvalo, že jeho ležák budí větší zájem než naše Lorynďátko. Dohromady však tyto dva speciály tvořily více než zajímavý pár.

Nás čekalo ještě zhruba 1000 km k vysněnému cíli. Projížděli jsme oblastí tisíce jezer, pozorovali jejich hladiny třpytící se ve slunci, které se schovávalo za obzor jen na několik málo hodin, překonávali průlivy mezi nimi pomocí přívozů, které jsou zdarma, sbírali maxiborůvky v borovicových lesích a desítky obřích hub v příkopech kolem silnice, protože jinde nerostly, užívali si vedlejších asfaltových i šotolinových cest, úžasné přírody s vesnicemi co 20 nebo i 40 km, a odpočívadel s dřevěnými přístřešky a ohništi, které nám nejednou usnadnily nocování.

SPLNILI JSME SI SEN

Severní polární kruh se pro nás stal přímo posvátným pojmem, kterému jsme zasvětili půl roku života, jenže nic není takové, jak si člověk vysní. Tři dny před polárem jsme potkali mladého Němce na singlu s vozíkem. Byl velice překvapen, že mezi cyklisty není na silnici nejdelší, a dlouho nevěřícně chodil kolem našeho 4,3 m dlouhého kolosu. Mapu pobaltských států jsme s ním vyměnili za 4 mapy Švédska a hrnek kávy za 2 kostičky čokolády. Na dotaz, jaké je to na kruhu, zcela suše odpověděl, že nějaká čára jej vůbec nemůže zajímat a nepřipadá mu ničím významná. Zadek mi při poslechu jeho slov lehce přimrzl k zemi překvapením.

Úsměv jen pro fotku. V tuto chvíli bylo zklamání ještě příliš velké.V podobném duchu probíhal i náš „famózní“ příjezd na TO místo. Osm kilometrů za Rovanniemi, považovaném za městečko Santa Clause, jehož mega zábavní park jsme samou nedočkavostí minuli, jsme přisupěli jen k malé oprýskané cedulce s nápisem ARCTIC CIRCLE. Zklamání nebralo konce, hlavou mi běžela slova německého cyklisty a nechápal jsem, jak jsem se mohl hnát 3500 km za něčím tak bezvýznamným. Obsadili jsme nedalekou autobusovou zastávku a poslali rodičovstvu SMSku:

„Vsem zucastnenym oznamujeme, ze tandemova expedice dosahla dne 9. srpna leta pane dvoutisiciho prvniho ve 14:13:32 hodin expedicniho casu polarniho kruhu. Evina, Honza.“

Ohlas byl neskutečný. Dva telefonáty a stovky znaků blahopřejných zpráv od všech, kdo nám drželi palce. A nebylo jich málo. Nálada stoupla o 1000 % a vše mi pomalu začalo docházet. Vždyť jsme si přece dokázali splnit sen.

CESTA ZPÁTEČNÍ

I když jsme předpokládali, že druhá „polovina“ bude delší než první, uběhla mnohem rychleji a ani jsme si, jak se říká, neprdli a byli jsme doma.

Molo u moře a plněné borůvkové knedlíky - ideální kombinace.Vydali jsme se ještě několik kilometrů severně od polárního kruhu a ve městě Pello, které leží na finsko-švédských hranicích, jsme to zalomili na jih a zamířili do teplých krajin. Potkali jsme hromadu zajímavých lidí od amerického černocha, kterému je 65 let a už 19 let jde pěšky kolem světa, přes švédku Karin, až po Janna s Nadine, kteří na kole procestovali Nepál, Tibet, Čínu, Pákistán a mnoho dalších států, a proti kterým jsme jen slabým odvarem dálkových cyklistů.

Karin nám poradila sběr ALU plechovek a PET lahví a jejich vracení v supermarketech. Díky tomu jsme celé Švédsko projeli „zadarmo“, jedli jsme si lépe než doma a ještě si vydělali na trajekt do Dánska.

V zemi s tisíci kilometry cyklistických stezek a stovkami větrných elektráren nás až 12. září večer zastihla zpráva o událostech v USA. Při návštěvě Berlína pak bylo naší povinností zapálit svíčku před americkou ambasádou. O to více jsme se těšili domů.

ZŠťastný návrat k ostravské radnici. Kruh se konečně uzavřel hlavního německého města už je to do Čech, co by kamenem dohodil. Ještě navštívit jedno z údajně tří nejhezčích polských měst - Wroclaw a už jsme stáli ve Zlatých Horách na hraničním přechodu. Hrdelní ryk, který jsem vydal po jejich překročení se ještě dlouho rozléhal po okolních jesenických kopcích. Byli jsme doma.

Nožem a vidličkou jsem si málem vypíchl oči a pivko chutnalo tak, jak ještě v životě ne. V Ostravě pak už jen nezbytné zastavení před ostravskou radnicí, od které jsme vyráželi, a naše expedice skončila.

V nohách jsme měli 6713 km a v denících 89 dní poznámek. Celá tahle sranda nás stála bez kola a dalšího vybavení pouhých 5000 korun za člobrdu, a to včetně trajektů a několika dalších investic.

A proto, hurá na silnice. Kolo je totiž nejlepším dopravním prostředkem pro cestování.

Chtěli bychom také touto cestou poděkovat všem, kteří nám pomohli celou cestu uskutečnit, a také sponzorům. Firmám Tandemservis, Alae Lupuli a Sport Arsenal.

Děkujeme.