O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

POD KOLY JE EVROPA

text a foto: Marek Šalanda

Všichni nás od té cesty zrazovali. Vyjeďte na východ, to bude zajímavější, levnější a jezdí tam teď skoro každý. Možná právě to poslední a hlavně končící jaro nás obrátilo směrem opačným. V práci jsme dali výpověď a odjeli poznat část světa, jehož budeme součástí - západní Evropu a její Unii. Projeli jsme ji od severu na jih přes jedenáct států. Měli jsme čas, nějaké našetřené peníze a Nikol si koupila své první kolo. Nebylo tedy kam spěchat.

Mapa Evropy

Po cestě autobusem do Stockholmu, vlakem do Narviku a autobusy do Mehamnu jsme s chutí sedli do sedel kol. Bylo 20. června a my vyjížděli z mysu Nordkinn, nejsevernějšího bodu evropského kontinentu. Pro Nikol začal trénink padesáti kilometry denně a pro mne zajímavé pozorování cyklisty-začátečníka, který často zapomíná šlapat, když se zamyslí, třeba i při jízdě do kopce.

Nejzápadnějsí bod Evropy - Cabo de Roca.Ubytování jsme řešili stanem ve volné přírodě s výjimkou Nizozemska, kde jsme museli spát v kempech. Několik nocí jsme strávili u známých.

Jídlo jsme měli na první tři dny, abychom se neudřeli kvůli několika ušetřeným korunám. Nakupovali jsme v supermarketech. Naším heslem bylo - šetřit na všem, ale určitě ne na jídle. Jakmile jsme dostali na něco takovou tu „cestovní“ chuť, prostě jsme šli a koupili si to, i když cena nebyla nejpříznivější.

Dobré jídlo a vydatný spánek byli základem našeho boje proti všelijakým ponorkovým a jiným cestovatelským chorobám. A dobrá psychika byla základem boje proti všelijakým fyzickým chorobám.

Ačkoli nás na cestu vybavila kamarádka lékařka léky „proti všemu“ a obsah jedné brašny vypadal jako humanitární pomoc západní Evropě, použité tablety by se daly spočítat na prstech jedné ruky.

Cena náhradních dílů odpovídá v mnoha státech téměř přepočtu kurzu, a tak se rozplynuly i obavy z finančního krveprolití při vážnějších poruchách.

O oblečení by se dalo říci tolik, že bylo velmi odlehčené a vypratelné ve studené vodě pod účinky tekutého mýdla. Naší sprchou byly potoky a nouzově i pětilitrová nádoba, ve které jsme vozili pitnou vodu. 

SEVER BEZ ZÁBRAN

Na výtahu pro cyklisty v Trondheimu.Oblast severně od Narviku patří mezi turistické ráje. Většina turistů si myslí, že nejseverněji je Nordkapp, a tak jsme několik prvních dní potkali auta jen sporadicky - častější byl sob. První osada nás „zaskočila“ až po dvou dnech, osídlení severního Norska totiž není nijak přelidněné. Jakmile jsme minuli odbočku na Nordkapp, zhoustl i provoz na silnici E6. Ta protíná Norsko ze severu na jih a jakékoli vybočení pro nás až do středního Norska znamenalo téměř vždy ztrátu asfaltu.

Na cyklostezky jsme narazili pouze poblíž Trondheimu a na jihu u Osla a v již-ním Švédsku. Pokud u Narviku neopustíte Norsko a pojedete dál, nemine vás průjezd řadou tunelů. To přestane být zábavné v okamžiku, kdy těmi nejdelšími musíte projíždět do kopce a kdy jich máte za den více, než deset. Velmi rádi jsme pak objížděli ty, u nichž to bylo možné.

Nocleh je na severu bez problémů, neboť právní zvyklosti dovolují volné kempování. U severního polárního kruhu jsme také neřešili tmu. Pokud ráno pršelo, čekali jsme, až přestane, a pak vyjeli. Jednou to znamenalo výjezd kolem páté odpoledne a „nocleh“ ve dvě hodiny ráno.

Aby pro nás nebyla krajina jednotvárnou, zpestřovali jsme si cestu častými zastávkami v muzeích, parcích, na výstavách atd. V Norsku a ve Švédsku nám byli nakloněni. Mnohé z těchto „atrakcí“ totiž mají vstup zdarma. Často najdete i volně přístupné skalní kresby, prehistorické kamenné památky aj. I v samotném Oslu je velká část muzeí bez vstupného.

Jídelníček jsme si zkusili zpestřit chytáním ryb, které je v moři kolem Norska povoleno bez poplatků a rybářských lístků. Pomohl nám v tom Kjartan z Dánska, který šel pěšky z Osla na Nordkinn. Vysvětlil nám, kde máme chytat, a výsledek se dostavil nečekaně brzy. Tak nečekaně, že se lekla i dětská rybářská sada zakoupená pro tyto účely - zlomil se naviják a přetrhal vlasec. Naviják jsme opravili, ale vlasec nebyl pro lov mořských ryb tím pravým, a tak jeho přetržením skončily i další pokusy. 

S RODNOU HROUDOU ZA HUMNY

Příroda severního NorskaPrvní setkání s Čechy jsme zazili již poblíž Nordkappu, cestou jsme pak potkávali řadu českých stopařů. Většinou se k nám hlásili díky vlajkám, které jsme měli i z těchto důvodů na brašnách. Děkujeme všem za rady, povzbuzení a také za ta piva od českých učitelů, kteří ten den navečer ještě jeli autem tam, kde jsme my byli před třemi dny.

V Dánsku se k nám vrhla starší dáma a začala líbat naši vlajku. Po prvním šoku nás ujistila, že je vše v pořádku, jen ona má ráda Čechy, protože to jsou velmi chytří lidé. Dokonce má na zahradě vysázenou naši vlajku z květin. Její zeť je také Čech a učí prý na Karlově univerzitě. Většinou si nás domorodci ale pletli podle vlajky s Francouzi a ve Francii pak s Nizozemci nebo Rusy...

V severním Německu se nám zastesklo po domovině. Po dánském fascinujícím západním pobřeží, čtyřproudé cyklostezce vedoucí přímo po pláži a vikingských památkách jsme se najednou ocitli v krajině blízké té naší. Místní se chovali úplně stejně, jako u nás na vsi. Ten nejchutnější chléb nesl označení „Czech“ a na přívozu přes Labe jsme se se vzpomínkami podívali proti proudu.

Ještě v Nizozemsku nás potkal kousek české půdy v Naardenu, kde je pohřben J. A. Komenský. Na květinové burze v Alkmaaru nás pak zaskočil výklad v češtině. Poslední Čechy jsme později potkali v Irsku, to už ale bylo září a končila turistická sezona. 

ROVINOU S ROZPAKY

V Dánsku jsme již objevili připravené cyklostezky. Jejich kvalita a značení občas pokulhávalo, a tak jsme někdy trochu bloudili nebo museli těžká kola přes měkčí terén vést. Zato Německo nás velmi příjemně překvapilo. Bylo to důležité i proto, že jsme při balení doma tak nějak zapomněli mapu Německa a používali dvě automapy, které jsme našli u silnice. Německo jsme projížděli výjimečně nejkratší cestou k mému příteli, Nizozemci Johannovi. Cyklostezky vedoucí i podél hlavních tahů nám proto přišly vhod. Značení bylo velmi podrobné a přesné, tedy v příslovečném německém duchu.

Všudypřítomné dezinfekční rošty v Anglii.Při třídenním zotavení u Johanna jsme se seznámili s místní kuchyní, zemědělstvím a obrazem dnešního Nizozemska. Jednu noc jsme pak strávili u Nizozemců, kteří nás při fotografování v Narviku pozvali k sobě (až prý pojedeme kolem). Jejich země byla ale drobným rozčarováním. Na slavné cyklostezky totiž někdo povolil vjezd mopedům, a tak na nás neustále někdo troubil. Tradiční sýrové trhy se již staly minulostí a jsou jen divadlem pro turisty. Tak trochu zklamáním byla i odtažitost a odmítání, pokud jsme se někoho zeptali na možnost přespání na jeho pozemku (s tímto jevem jsme se setkali za celou cestu bohužel jen v Nizozemsku). V kontrastu s tím ale byla vstřícnost a pozvání na nocleh přímo domů, jakmile nás někdo poznal blíž a slyšel, odkud a kam jedeme - ať už šlo o učitele, s kterým jsme si povídali o problémech dosídlených měst ve vysušených poldrech, nebo třeba o starší manžele, kteří nás k sobě pozvali, kdybychom nenašli kemp.

Dvoudenní pobyt v Belgii jsme uvítali jako uvolnění. Na nocleh nás k sobě přijali cirkusáci a ráno jsme se všichni sbalili. Oni vyrazili na jih, my na severozápad - lodí přímo do Anglie do Kingston upon Hull, abychom se vyhnuli průmyslovým oblastem kolem Londýna, které nejsou pro cykloturistu nejpříjemnější. 

VÍTEJTE A BUĎTE JAKO DOMA

V Anglii nás uvítali s náručí otevřenou. Imigrační úředník nic nenamítal, i když jsme neměli zpáteční jízdenku. Proč taky. Turistů bylo to léto poskrovnu - slintavka a kulhavka a BSE nadělaly své. Především první zmíněná nemoc byla jako mor a přízrak. Silnice byla často vyfrézovaná až na hlínu a vyplněná kobercem napuštěným dezinfekcí, farmy zely prázdnotou a v místech největších výskytů jsme si připadali jako po válce. Všudypřítomné zákazy vstupu a červené cedule s nápisy „Držte se dál“ nám optimismu nedodaly.

Po očistě ve skotské pustině.Vstřícnost místních byla ale obdivuhodná. Poznali jsme například, že nám děkují poté, co nám pomohli. Místo českého „není zač“, říkali „thank you very much“. S noclehem nebyl opět problém, stačilo se zeptat nebo najít vhodný lesík. Na pár dní jsme si odskočili i do Skotska za legendárními midges (drobné světlé „mušky“), které nás „hezky“ poštípaly, a mohli jsme se přeplavit do severního Irska. Zde nás přivítali Oranžisté svým pochodem, neboť byla Černá sobota. Naštěstí jsme byli v zapadlé vísce a ne v Belfastu, a tak k žádným násilnostem nedošlo.

Severní Irsko v nás zanechalo rozporuplný pocit především kvůli té proměně Angličanů ze zdvořilých na „nezdvořilé“ k Irům. Na každé vesnici bylo přesně vidět, komu patří - anglické měly červenomodrobílé patníky a příslušné vlajky, irské zase zelenobílooranžové ovce, zeleně přetřené anglické telefonní budky a irské vlajky. Vše se promítlo do chování psů, kteří byli velmi agresivní. Lidé je navíc kvůli strachu nechávali neuvázané. Brzy jsme zjistili, že na ně platí nejvíce hrubé a přísné „zařvání“.

Naštěstí jsme za pár dní překročili neznatelnou hranici a vychutnávali si klidné atmosféry jižního Irska, které jsme objeli po západním pobřeží. Již druhý nocleh jsme se ptali na možnost přespání na farmě. Dostalo se nám vřelého přivítání ve stylu:

„Jsme velmi rádi, že jste si vybrali právě nás. Zdržte se, jak dlouho chcete, a kdybyste něco potřebovali, určitě přijďte.“

Krajina byla jednou z nejzajímavějších, kterou jsme potkali. Památky byly volně přístupné a aut na vedlejších silnicích poskrovnu. Na úplném jihu jsme narazili i na palmy - Golfský proud zde „dělá divy“.

O cyklostezkách jsme na ostrovech mohli jen snít, i když jsme se shodli, že pokud poznat Irsko, pak nejlépe na kolech. Ve Skotsku bylo sice několik vyznačených cyklotras, ale využívaly silnice, i když většinou vedlejší a lesní. 

BABÍ LÉTO a la FRANCE

Stará dobrá Anglie.Výhod podzimního cestování Evropou na kole jsme si začali užívat právě v Bretani, kde jsme se vylodili z irského trajektu. Stačilo jen projet nezbytným dezinfekčním „bazénkem“ a „babí léto“ mohlo začít. Celé následující tři týdny bylo totiž téměř bezmračné počasí a déšť zůstal jen ve vzpomínkách na jeden den strávený ve stanu v Irsku, který celý propršel.

Mezi výhody ukončené sezony patřily uzavřené kempy. Nikdo na nás tedy nepohlížel podivně, když jsme si u moře stavěli stan. Po několika dnech jsme ale přešli na spaní na farmách, což nám vyhovovalo kvůli kontaktu s Francouzi. Vždy nám propůjčili kus svého pozemku a jednou se dokonce o nás se sousedy „přetahovali“.

Památky a zajímavá místa opustily davy turistů, a tak jsme bez problémů navštívili Point du Raz, Carnac, ústí Loiry, Nantes, La Rochelle, Bordeaux... Právě zrály hrozny, fíky a kiwi. Všudypřítomné jedlé kaštany se zase podepsaly na podlážce našeho stanu, která jejich bodlinkám podlehla. 

REGISTROVANÝMI POUTNÍKY

Přejezd Pyrenejí byl náročný především kvůli popraskaném ráfku na kole Nikol. Museli jsme značnou část příkrého 15kilometrového stoupání jít pěšky, což je s těžkým kolem horší, než na něm jet. Navíc si naše nohy již odvykly pěším pochodům - čtyři měsíce jsme chodidla nepoužívali a jejich povrch se stal „dětsky hebkým“. Odměnou byl ale 70kilometrový sjezd na španělské straně, který vedl z deště do polopouštní exotické krajiny. Na přivítanou jsme obědvali společně se supem - on svoji mršinu, my ještě francouzskou bagetu.

Již dávno jsme se necítili být až tak výrazně cyklisty, spíše jsme se cítili být poutníky, a tak jsme si nemohli nechat ujít slavné poutní místo křesťanů - Santiago de Compostela. Tou nejlepší rovinou ale v severním Španělsku vedou ty nejfrekventovanější silnice. Abychom se jim vyhnuli, museli jsme zvolit delší a obtížnější variantu průjezdu předhůřími severozápadních pohoří. Až v Pontferradě jsme narazili na poutní kancelář, kde nás za nepatrný poplatek zaregistrovali mezi poutníky. Pak jsme již projížděli podle itineráře místy slavné poutní stezky, což představovalo opět tu nejméně frekventovanou, zato nejčlenitější cestu.

Odměnou byla setkání s poutníky z různých koutů světa, mezi Evropany totiž nechyběli Kanaďané nebo Brazilci. My jsme byli také raritou - Češi, kteří jedou do Santiaga z Mehamnu a ještě přes britské ostrovy.

V té době také definitivně praskl zmíněný ráfek. Prožili jsme si krušnou noc přemýšlením o alternativách a o ceně. Druhý den ráno nás mechanik v blízkém městečku zaskočil - buď zaplatíme v přepočtu 1200 korun za nový ráfek a přepletení nebo 1300 korun za celé nové zadní kolo. Volba byla jasná - nové kolo přivezl jeho kolega za další tři hodiny. 

BOJ S DEŠTĚM

Na západní pobřeží Pyrenejského poloostrova přicházelo již zimní období dešťů. Až před Santiago jsme si užívali nádherné pohledy na podzimní krajinu kolem. Romantiku nahradily prudké lijáky trvající i několik dní. V Portugalsku se spojily s vysokou vlhkostí, a tak se nám o sušení provlhlých věcí mohlo jen zdát. Příkladem byly naše vlasy, které jednou zůstaly mokré dva dny a dvě noci.

Portugalská keramika místo omítky.Portugalsko bylo pro nás dalším překvapením. Silnice se pyšnily asfaltem jen na úrovni prvního řádu a dálnice. Zbytek byl buď ze žulových kostek nebo hliněný, tedy pro těžká trekkingová kola téměř neprůjezdný. Do druhého největšího města Protugalska, do Porta, jsme museli jet po dálnici, neboť jiná alternativa z našeho směru neexistovala.

I svět kolem nás byl tak trochu pohledem do minulosti - železniční závory se zvedaly klikou, lidé nosili těžká břemena na hlavách, prádlo jsme viděli několikrát prát ve studené vodě ve venkovních kamenných prádelnách a volské povozy nebyly zvláštností.

Jižní Portugalsko se od severu lišilo především pohostinností a vstřícností. Lidé jsou zde daleko více zvyklí na turisty, a tak jsme při jednom několikadenním dešti mohli přečkat nejtěžší noc ubytovaní na malém statku pod střechou.

A cyklostezky? Ve Francii, Španělsku nebo v Portugalsku jsme je potkali jen na několika kilometrech a jen v přímořských plážových oblastech. 

KDYŽ ZRAJÍ DATLE

Na úplném jihu se již počasí umoudřilo a vysušily nás vysoké říjnové teploty. Krajina již nabírala africký nádech, dozrávaly datle, pomeranče a granátová jablka. Poblíž Sevilly jsme se ocitli v národním parku, který měl téměř pouštní charakter. Jeho návštěva znamenala sice několikadenní zdržení, ale pořád jsme neměli kam spěchat. Tarifa a mys Marroqui již byly na dohled a staly se skutečností po téměř pětiměsíční cestě v sedlech kol. Tentýž den jsme oslavili ujetých deset tisíc kilometrů. Čekal na nás ještě Gibraltar, a tak výsledek byl jen o několik kilometrů větší.

V polopoušti jižní části Španělska.Nejjižnější bod Evropy je současně vojenskou pevností, a tak jsme se museli zastavit před jejími vraty. Skončila tak cesta, kterou jsme poznali mozaiku evropského domu a současně s tím se mi podařilo obohatit řady cykloturistů o Nikol, která byla se svým optimismem a svou vstřícností naší tajnou zbraní při všech „jednáních“, ať už obchodních před cestou nebo na cestě s místními.

Cesta zpátky nebyla bez potíží. I když jsme celou cestu vezli vaky na kola, do kterých jsme je nyní zabalili, nad rozměrem zavazadel museli řidiči autobusů zcela zavřít obě oči. Norské velké prostory se ve Španělsku nenosí a v Čechách teprve ne (Češi nás vezli z Madridu do Prahy).

STATISTIKA CESTY

  • 128 dní v sedlech kol

  • 10 061 km ujetých na kolech

  • 7 trajektů a 6 přívozů

  • 11 projetých států

  • 11 různých měn

  • 5 noclehů v kempech

  • 18 druhů marmelád
       

DNY V JEDNOTLIVÝCH ZEMÍCH

Norsko: 31 dní (16 až 20 dešťových)
Švédsko: 3 slunečné dny
Dánsko: 6 slunečných dní
Německo: 6 dní (2 deštivé)
Nizozemsko: 7 dní (2 deštivé)
Belgie: 1 den
Velká Británie: 11 dní (2 deštivé)
Irsko: 10 dní (2 deštivé)
Francie: 17 dní (1 deštivý)
Španělsko: 22 dní (6 deštivých)
Portugalsko: 14 dní (8 deštivých)
 

CO POTŘEBOVALA NAŠE KOLA

  • 4 pláště na každé zadní kolo a 2 na každé přední

  • 2 náhradní duše na každé kolo

  • 4 řetězy na každé kolo

  • 2 x výměna brzdových špalíků na obou kolech (odcházely hlavně v dešti)

  • 2 x výměna předního brzdového lanka na Markově kole

  • 4 špice na zadní kolo Nikol (pak jsme museli koupit celé nové zadní kolo)

  • 4 kompletní sady lepení včetně záplat navíc

  • 2 x za cestu kompletně vyčistit a ošetřit