O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

KOLOVÁ VÝPRAVA DO SVATÉ ZEMĚ

I.část

text: Jiří Sázavský
foto:Adriana Stříbrná

Koncem 11. století se vydaly oddíly vojáků z Evropy na první křížové tažení proti pohanům, kteří ohrožovali chrám Božího hrobu. Pod vznešeným heslem „osvobodit svatá místa“ tito „osvoboditelé“ cestou prachobyčejně loupili, vraždili a rabovali. My jsme se o devět století později vypravili po jejich stopách. Nemajíce žádné stejně „vznešené“ úmysly dobývat za účelem osvobozování a obsazovat za účelem šíření jedině správné víry, chtěli jsme se prostě jen potoulat s rukama na řídítkách jako každý jiný rok. Pokud jde o výše zmíněné šíření jediných pravd a vedení svatých válek, to za nás bohatě zastanou jiní.

Mapa cesty

RAKOUSKEM-UHERSKEM

Kaňon řeky JermyLéta Páně 2000, měsíce července, dne třicátého sedláme doma u vrat své věrné oře a nabíráme směr na jihovýchod - Jílové, Benešov, Načeradec. Jelikož jsem to nestihl před odjezdem, nechávám si u pelhřimovské lazebnice podstatně zkrátit porost na hlavě a lících, loni mě totiž Peršani nepustili kvůli poněkud zanedbanému zevnějšku do svého svatostánku. Pak už nám nic nebrání rozjet se přes Telč a Dačice k sousedům do Rakous. Celníci na obou stranách přechodu u Vratěnína vtipkují, vyptávají se, ba i štempl otisknou, dokonalá předtemelínská idylka.

Perfektní značené cyklostezky, ale pro nás „těžkooděnce“ místy příliš klikaté a vlnité, krátká ostrá stoupání a sjezdy ve východních výběžcích Alp, nádherná horská údolí, smrad a randál od eskader vídeňských motorkářů, burgenlandské vinice, vývěsní štíty fešáckých penzionů, orosená rána na voňavých loukách, upravené vesnice, naleštěné traktory, naleštěné krávy (jestlipak vůbec dělají kravince?) - Rakousko voní barvami, poslechněte si!

A Uhersko? Čekáte obligátní lány slunečnic a kukuřice? I my jsme je po dřívějších zkušenostech čekali. Ale kdepak, nic takového, kraje na jih od Balatonu nás překvapují borovými lesy a opravdovými kopci, kde řadíme i lehké převody. Solidní stoupání musíme zdolat i na cestě do Pécse. V historickém centru tu stojí pozoruhodný chrám. Zvenku vypadá jako obyčejný byzantský kostel, ale mohl by být stejně dobře i mešitou. Během své historie býval obojím a obojím je i dnes. Skutečně, uvnitř naleznete mihráb i oltář, kaligraficky ztvárněné citace z koránu i výjevy z Nového zákona. Nevíme, jak moc se v současnosti daří udržovat obě linie duchovního života tohoto chrámu. Spíš jeho prostory nyní slouží jako koncertní sál, což stvrzují velké varhany, pódium a určitá uvolněná atmosféra.

PŘÁTELŠTÍ NEPŘÁTELÉ

Jak ukrajujeme poslední kilometry maďarského asfaltu, přemýšlíme nahlas, co nás asi čeká dál. Strašíme se navzájem báchorkami o srbských ozbrojencích, kteří nás zajmou hned na hranicích, o kruté pomstě domorodců ve zničených městech, o smutném údělu zajatců coby živých štítů. Jsme přece členy NATO a Jugoslávie je naším nepřítelem číslo jedna.

"Termální lázně" po srbskuJasně, že všechno je jinak. Celník zkontroluje víza v „pasoších“ a prohodí s námi pár slov - odkud, kam a tak. Rozumíme mu a on naší „univerzální slovanštině“ taky; voda je voda, chleb je chléb a zdravit Dobr dan nám taky nedělá potíže. Jak příjemná změna po maďarštině! Domorodci se tváří buď lhostejně, nebo dokonce přátelsky, ostatně jako všude jinde.

V bance v Somboru stojí u přepážky dlouhá fronta. Po dotazu na směnu mě jeden z čekajících hned vyvádí z omylu. V bance se přece valuty nemění, oficiální kurs je 6 dinárů za marku, kdežto vekslák ti jich dá 25. Sortiment veksláků na trhu je pestrý a ani nezkoušejí žádné finty. V mžiku putují bankovky z ručky do ručky ke spokojenosti obou stran. Ceny potravin se  zdají být příznivé, tak hned po transakci nacpáváme břicha levnými broskvemi, pak přidáváme ještě kefír a různé dobroty z pekárny. Jindy zaseV horách východního Srbska. promastíme útroby levným burekem - teplým mastným koláčem z listového těsta, plněným sýrem nebo masem.

Krajina severního Srbska je placatější než  naše Polabí, s větrem v zádech tudy někdy uháníme až 35 km/h. Vlastně tohle žádné Srbsko ani není, kraj mezi Sávou, Dunajem a Tisou se odpradávna jmenuje Vojvodina. Žijí tady hlavně Maďaři, ale i hodně Slováků, Rumuni a dokonce Češi. Nejsou ovšem tak známí, jako krajani v rumunském Banátu. U obce Báčský Petrovec (srbsky Bački Petrovac) za námi cosi zaburácí. Slovenský chalan a jeho srbský kámoš propadli kouzlu silných motorů na dvou kolech. Taky rádi cestují, Slovák už prý byl dvakrát ve své pravlasti a za týden jede k moři do Černé Hory.

V Novém Sadu, středisku Vojvodiny, přejíždíme po provizorním pontonovém mostě už potřetí Dunaj (poprvé to bylo v Křemži a podruhé v Moháči). Z původního mostu zbyly po spojeneckém zásahu jen pilíře.

NA BĚLEHRÁD!

opakuju si válečný pokřik Josefa Švejka, když se odhodlaně vrháme do proudu aut, směřujících, tak jako my, do hlavního města. Ve skrytu duše doufám, že naše představa Bělehradu, coby druhých Drážďan, bude mylná. Záběry nočního nebe nad městem, rozsvíceného výbuchy raket, si ovšem vybavuju dobře. Naštěstí se po 80 km ocitáme   v normálním velkoměstě, plném hluku, prachu, aut,  tramvají, ale taky domů a lidí. Z hlavní pošty si telefonem domlouváme sraz s kamarádem Jovanem, jehož zvací dopis nám vlastně „intervenci“ do Srbska umožnil. Bez něj se totiž vízum nevydává. Jovan, zapálený cykloturista, objevuje na svých toulkách zapadlé kouty své vlasti. S přáteli zveřejňuje dojmy a zkušenosti na vlastních internetových stránkách.

S Jovanem v BělehraděDruhý den, při společné projížďce městem, navštěvujeme nejvýznačnější bělehradskou památku, pevnost Kalemegdan. Cestou nás Jovan upozorňuje na stopy po náletech: tohle bylo sídlo Miloševičovy partaje, tohle policie, tohle generálního štábu. Pokaždé stejný obrázek - prázdná okna, ohořelé zdi a střecha prolomená o tři patra, jakoby roztržená nějakým ohromným pařátem. U okolních budov to však prý odnesly jen okenní tabulky, zásahy byly většinou přesné. Inu, moderní technika.

„... a tyhle zabedněné výlohy, to bývalo americké kulturní středisko, a tady francouzské,“ pokračuje náš neúnavný průvodce, „dav je vyplenil při demonstracích.“

Bomby měly sporný účinek. Poměr společnosti k Západu se změnil z obdivu v nenávist. V lidech, pyšných na svůj vzdor, se ozvala národní hrdost a přiklonili se k tradičním hodnotám. Po válce se například začala mnohem víc užívat cyrilice na úkor dříve rozšířenější latinky. Dnes se většina lidí přestala o všechno zajímat, chtějí prostě jen normálně žít. Už mají plné zuby Miloševiče, ale nevěří slibům opozice ani západním politikům. I z Jovanových slov je cítit únava a rezignace. Doma nás pak o to víc překvapily zprávy o převratu a demokratizaci.

Exkurzi po městě zakončujeme pozdě v noci ve čtvrti Zemun, oddělené od vlastního Bělehradu řekou Sávou. Zemun byl do roku 1918 samostatným městem, náležejícím Rakousko-Uhersku. Dodnes se odlišuje od ostatních městských částí nejen architekturou, ale i trochu jiným životním stylem. V jeho tichých uličkách a hospůdkách na nábřeží jako by přežívalo něco z poklidu starého mocnářství. Bydlet v Zemunu nebo odtud pocházet patří v „lepší společnosti“ k dobrému tónu.

Nazítří kolem poledne se s naším kamarádem loučíme na okraji Bělehradu pod kopcem Avalou, na jehož vrcholu stávala dominanta města - věž televizního vysílače. Potkal ji stejný osud jako jiné strategické objekty.

„Díky Jovane za všechno a nashledanou v lepších časech!“

AŽ NA KRAJ EVROPY

Vyrážíme po doporučené trase směrem k Bulharsku. Po překonání úrodné a hustě obydlené nížiny kolem Velké Moravy (to není návrat do minulosti, ale řeka) si užíváme pohody na opuštěných silničkách v horách východního Srbska. Při Přehradní jezero Dospat v Rodopechminimálním provozu můžeme využít celé šířky vozovky a hledat mezi výmoly a hrboly asfalt. Pro takové cesty a styl jízdy máme, po zkušenostech z Kavkazu, pojmenování „Gruzínský model“. V jednom drsnějším sjezdu se po mnoha tisících kilometrech věrné služby odporoučel můj  přední nosič.  Dva spolehliví  pomocníci - drát a kobercovka, které nikdy nezapomenu přibalit - se osvědčily i tentokrát. Jimi opravený nosič vydržel až do konce putování.

Se Srbskem se loučíme průjezdem parádního kaňonu říčky Jermy a limonádou za poslední dináry v hraničním Dimitrovgradu. Na přechodu ve směru od Bulharska čeká dlouhatánská kolona aut na odbavení. Převládají německé, holandské a francouzské espézetky. Že by se tolik zápaďáků rekreovalo u Černého moře? Ale ne, posádky všech těch mercedesů a volkswagnů tvoří snědí, kníratí chlapíci a ošátkované maminy; děti z dlouhé chvíle honí mičudu mezi celnicemi. Početná turecká komunita se vrací z prázdninových návštěv u příbuzných do svých nových domovů.

Peníze měníme nedaleko hranic v celkem ohyzdném městě Dragomanu. Banka se nachází v rozlehlé budově na zchátralémV rodopské vsi Osenovo náměstí podle sovětského vzoru. Drolící se beton, popraskané mramorové obklady, žebravé cikáně a toulavý pes - žalostné konce rozvinutého socialismu. Kurs nového leva k marce je téměř 1:1, takže se v obchodech zase počítá na drobné stotinky. I ceny se zřejmě snaží přiblížit těm západním; doba, kdy jsme si v Bulharsku dopřávali různé laskominy za směšný peníz, je pryč a představa, jak si tu levně doplníme proviant na další cestu, se brzy rozplynula. Základem naší stravy se tak stává chleba a populární bílý jogurt kiselo mleko, který zatím příliš nepodražil. Drží se i oblíbené brandy Slnčev Brjag, ve státním obchodě v pirinském letovisku Bansko jsme pořídili lahev téhle medicíny za 1,5 leva. Pravidelný ranní či večerní doušek užíváme jako prevenci proti všudypřítomným zákeřným „červíkům“.

Z údolí Mesty, kde jsme jeli pár kilometrů po stejné cestě jako předloni, stoupáme ostrými zatáčkami do svahů Rodop.  Nad střechy dřevěných chalup  vesnic Filipovo  a Osenovo vyčuhují opravené minarety, ženské chodí v šátcích a pestrých pytlovitých kalhotách. Všude se line nasládlá vůně sušícího se tabáku. Rodopští horalé Pomaci „byli násilně převedeni na muslimskou víru, i když se ve všem ostatním považují za Bulhary“, jak praví starý průvodce z Olympie. Asfalt končí vysoko nad druhou vsí uprostřed hlubokých lesů u jakési horské chaty, tudy se k jezeru Dospat nedostaneme. Musíme se vrátit k písčité odbočce a na další křižovatce u letní pastevecké osady se ještě jednou přeptat. Naším směrem vede samozřejmě ta nejstrmější cesta přes kameny a kořeny.

Klášter sv. Jovana poblíž srbského DimitrovgraduPo krátkém, asi 130 km úseku přes řeckou provincii Trakia se s mírnými obavami blížíme k další hranici. Proč s obavami? K tomu je zapotřebí vrátit se o čtyři roky nazpátek. Tehdy jsme projížděli Tureckem podle Černého moře z Gruzie do Bulharska a nevědomky jsme přetáhli platnost víza. Domnívali jsme se, že když máme na vstupním razítku datum 15. 6., můžeme odjet 15. 7. Omyl. Platnost víza skončila 14. 7. a za ten jediný den po nás při odjezdu chtěli 60 dolarů pokuty. Rozhořčeně jsme odmítli zaplatit, bez těch peněz bychom se nedostali domů. Úředník tedy naťukal cosi do počítače a do pasů nám otiskl razítko s vysvětlením, že při příští návštěvě budeme muset pokutu doplatit, jinak máme smůlu. Doma jsme si pořídili druhé pasy (ono je vůbec praktičtější vozit s sebou dva), ale teď si přece jen nejsme jisti, jestli naše jména nefigurují také na nějakém seznamu hříšníků. Na přechodu však vše proběhlo hladce.Vchod do kostela v klášteře sv. Jovana

Za chvíli už se pouštíme do boje s větrem, který tady, na plochém evropském Turecku, fučí snad neustále. Po celodenní dřině se konečně ocitáme u Středozemního moře. Je to sice jen malý záliv u rybářské vesnice s tlejícími chaluhami, kravinci a zbytky ryb na břehu, vody je tu sotva po kotníky, ale je to Moře. Sláva, srdíčka dvou suchozemských krys plesají!

OSMANSKOU ŘÍŠÍ

Po 26 dnech a 2500 km přejíždíme na trajektu hranici dvou kontinentů - úžinu Dardanely. Koncentrace starověkých památek je v Malé Asii vysoká. Jako první poctíme svou návštěvou Troju, díky Homérovu bestselleru světově proslulou, ale pro oko laika méně zajímavou antickou rozvalinu. To Pergamon je jinačí kafe. Znovuvztyčené sloupy Trajánova chrámu jsou viditelné už od pobřeží. Výjezd na pahorek nad současným městem Bergamem nás stojí propocené triko. Uvnitř antického okrsku zaujme třeba amfiteátr pro 15 000 diváků, pozůstatky knihovny, kdysi druhé největší na světě, nebo podstavec Diova oltáře, chlouby berlínského Pergamského muzea.

Jiný, drsnější zážitek nabízí průjezd třetím největším tureckým městem Izmirem. Už tak dost šílený provoz na tureckých silnicích ještě houstne na rozsáhlých periferiích a centrem už se jen pomalu plazí nekonečný, pách-
 noucí plechový  had. Městskou specialitou jsou dolmusy (mikrobusy s pevnou trasou, zastavující na požádání), které vám Konakova mešita v Izmiru.kdykoliv bez varování zkříží cestu, a pak stovky dodávek, neustále něco vykládajících a nakládajících. Lépe je pohybovat se někde mezi pravým a prostředním pruhem, než přímo u krajnice, a přitom být neustále ve střehu; uši našpicované, prsty na brzdách, oči na stopkách. Zvlášť vypečeným kouskem tureckých řidičů je odbočování bez jakéhokoliv náznaku změny směru jízdy, ovšem kromě zatroubení. Klakson je totiž nejdůležitější součástí vozidla a všichni ho také s gustem využívají. Potkali jsme tu zoufalce, který se s nepřítomným výrazem prodíral záplavou aut a na oplátku na ně troubil. „Týt, týt, tydýt!“, nedivíme se mu, i nám by z toho rámusu určitě brzy přeskočilo.

Na klidnějším náměstí poblíž pozoruhodné Konakovy mešity nabíráme s porcí zmrzliny energii do další bitvy. Turecká zmrzlina čili dondurma je o něco tužší a kompaktnější než ta, na jakou jsme zvyklí u nás. Zmrzlináři s ní při míchání rádi předvádějí všelijaké triky a neznalý cizinec jako já je vhodným objektem pro pobavení kolemjdoucích. Už, už si chci vzít zmrzlinu přilepenou na dlouhé lopatce, když vtom zmrzlinář udělá rychlý pohyb rukou a hup - z mého kornoutu se oddělí jiný a vznese se do výšky. Ani na podruhé se mi nedaří, zase svírám prázdný kornout a kopeček zůstává na špachtli. Pak dondurma najednou ožije: uskakuje do stran, obrací se. Nikdy jsem neměl zvláštní postřeh, a tak chňapám do prázdna a nakonec, celý zpitomělý, plácnu rukou přímo do lepkavé hmoty. Zapatlaný turista odchází se zaslouženou pochoutkou ze scény, zmrzlinář se uculuje a publikum se baví.

Znovuvztyčené sloupy chrámu v PergamonuZ prohlídky vykopávek v Efesu sešlo. Odradily nás od ní početné davy turistů, otřesný pouťový humbuk před branou, ale hlavně vstupné 4 miliony lir, téměř dvojnásobek oproti Troji či Pergamonu (1 marka je cca 300 000 tureckých lir, chleba stojí okolo 100 000).

Bereme tedy zavděk o pár století mladší pamětihodností. Na místě zvaném Mariin dům, kde údajně zemřela Panna Maria, dnes stojí poutní kaple. Ani ona neunikla pozornosti turistického průmyslu, a proto se zde příliš nezdržujeme. Doplníme vodu ze „zázračného“ pramene, stočíme řídítka směrem do vnitrozemí a přitom se psychicky připravujeme na jeden z nejznámějších tureckých trháků - travertinové terasy Pamukkale. To bude teprve nářez!Zbytky slovutné Troje

Pamukkale je skutečně nádherné, jeho bělostné svahy září na kilometry daleko do okolí. Vstup přímo na unikátní terasy je však v současnosti bohužel (nebo spíš bohudík) přísně zakázán, kvůli ochraně před devastací. Křehká krása, vytvářená minerálními prameny po miliony let, bere díky masové turistice rychle za své. Těm, kdo lační po přímém kontaktu, je vyhrazen úzký střežený koridor, který musí projít bosky husím pochodem. Zdálky to připomíná mravenčí cestičku. Vstupné do areálu Pamukkale také není právě nejnižší. Za 3,25 mil. lir však uvidíte nejen onen bavlněný kopec, jak zní název překladu, ale i pozůstatky antického města Hierapolis a rozsáhlou nekropoli s pozoruhodnými hrobkami.

I my máme možnost ponořit se do vápenitého roztoku, ovšem zdarma v azurových vodách jezera Salda, které jsme „objevili“ při cestě zpět k moři do Antalye. Koupání je trochu problematické, musíme překonat nejprve rozpálenou vrstvu bílých krystalků na břehu a pruh šedavého bahna, do nějž občas zapadneme až po pás.

ZASE U MOŘE

Dopravní prostředek prověřený časem - turecké vnitrozemíZnámé letovisko Antalya nás celkem příjemně překvapilo. Sice jsme se i tady museli prodírat davy, ale projeli jsme i klidná zákoutí starého centra. Zato dalších 150 km si moc klidu neužijeme. Téměř souvislý pás hotelů, penzionů, hospod, obchodů, kempů a stánků, mezi nimiž proudí stovky aut, taxíků, dolmusů i autobusů, vrcholí záplavou toho všeho v Alanyi.

A kousek za Alanyí najednou jako když utne. Pod strmými skalami se krčí miniaturní plážičky, přístupné jen z moře nebo po krkolomných stezkách. Slyšet jsou jen cikády a šplouchání vln; jinak klid, pusto, pořádný nášup romantiky. Dlouho neváháme a sneseme kola k moři. Nerušený odpočinek po namáhavém dni za tu dřinu stojí a noc na pláži bude vítanou změnou proti hroudám v olivových hájích, dusnu v zavlažovaných citrusových sadech a pichlavému jehličí v suchých lesích, našich obvyklých tábořištích.Chameleon, kterému jsme rozmluvili sebevraždu pod koly tureckých aut

Ani ráno pohoda nekončí. Ztichlá silnice chvíli stoupá borovými lesíky vysoko do kopců, chvíli klesá v zatáčkách k ústí říčky nebo k vesnici v zálivu. Z úbočí se otvírají parádní pohledy na moře pod námi, i když často zastřené mlhavým oparem. Někdy v mlze dokonce zmizí předěl mezi hladinou a nebem. Je to divný pocit, když se vpravo od vás nejednou rozprostírá namodralé prázdno. Dohadujeme se, jestli to vlhko a horko způsobují rozsáhlé banánové plantáže anebo se tady banány pěstují právě díky parnému ovzduší. Kdo ví, každopádně to působí hodně exoticky. Škoda jen,
že si nemůžeme utrhnout. Trsy banánů obepíná ostnatý drát a leckde hlídají zlí psi, ale hlavně jsou ještě malinké, zelené nebo teprve kvetou. Ty zralé ze skleníků prodávají místy stánkaři za vskutku nekřesťanské ceny. Co naopak všude žloutne či fialoví a čím často doplňujeme kalorie, jsou šťavnaté, slaďoučké fíky, které mívají i velikost hrušek. Hlavně je oloupat a nepřecpat se, jinak hrozí břichabol.

Travertinové terasy PamukkaleJak si to šineme dál a dál na východ, ztrácejí města na pobřeží evropský charakter. V Adaně a Antakyi, posledních velkých tureckých městech na naší trase, už panuje ten správný orientální mumraj. Na hlučných bazarech se smlouvá ostošest, chlapi v tradičních černých kalhotách s rozkrokem u kolen vysedávají v čajovnách, pouliční prodavači postrkují své kárky plnými ulicemi, před obchůdky jsou vystaveny pytle s kořením a bylinkami, v pekárnách začínají nad běžným bílým chlebem převládat chlebové placky. A náš třítýdenní pobyt mezi Turky se pomalu blíží ke konci.


II.část - dokončení