O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

PAKISTÁN NA KOLE ?
TO JE KARAKORAM HIGHWAY!

text a foto: Jan Neubauer

Už před staletími procházeli touto cestou obchodníci, armády i celé národy. Údolím řeky Indus, severním Himálajem, pohořími Hindúkuš, Karakoram a Pamír směřovali do Číny i zpět.

Mapa

HEDVÁBNÁ CESTA

V 60. a 70. letech pákistánská vláda rozhodla uskutečnit jeden z nejodvážnějších inženýrských projektů tohoto století. Čtvero nejvyšších pohoří světa, Hindúkuš, Himálaj, Karakoram a Pamír protnula silnice do Číny - Karakoram highway - snad nejkrásnější a nejromantičtější silnice světa. Láká cestovatele svou exotičností, věhlasem a nepřístupností. Průjezd severním Pákistánem do Číny údolím řeky Indus po vysokohorské silnici Karakoram highway je považován za jednu z nejúžasnějších cestovatelských zkušeností vůbec.

Vrcholové foto, zasloužená odměnaNa Karakoramskou cestu jsme se vydali z milionového Rawalpindí. Kola cestu letadlem s dvěma přestupy přečkala bez poškození. Teď je zvedáme na střechu mrňavé Toyoty, o které její majitel tvrdí, že je hravě uveze. Krabice přivázal chatrným motouzem, potají je ještě jistím dvěma gumicuky - a jede se.

Jízda vlevo, kterou tu včetně čaje s mlékem zanechali Britové, a hektický dopravní ruch činí z půlhodinové cesty na autobusové nádraží hluboký zážitek. Procítěně si chválíme, že se vezeme uvnitř. Jet tohle na kole, určitě je po nás. Na ulicích jezdí a běhá všechno, co si lze představit a některá „vozidla“ se i nejsmělejším představám vymykají. Že jsou na světě krávy, kozy, káry tažené koňmi, ruční vozíky, prehistorická jízdní kola, malované kombíky, ve kterých se na stojato veze 15 chlapů v nočních košilích a dětské kočárky z bedničky od zeleniny si lze při dávce dobré vůle představit. Ale že to VŠECHNO uvidíte jet a běžet v jednom okamžiku na jednom místě? I na strach o kola na střeše jsem zapomněl!

Autobusové nádraží Pir Wadhai odpovídá čerstvě nabitým zkušenostem. Je to nádraží a trh v jednom, obojí obrovské. Skoro všechny autobusy jsou celé strakatě pomalované a prakticky všichni řidiči si přejí, abychom jeli právě s nimi. Sláva, za stánkem s banány objevujeme boudu, která je kanceláří státní autobusové společnosti NATCO. Sympatický usměvavý chlapík (také v noční košili) nás ubezpečuje, že luxusní klimatizovaný autobus odjíždí do Gilgitu, kam směřujeme, už za dvě hodiny a že má místo pro nás i naše zavazadla.

Dvě hodiny utekly jako voda a autobus je tu. Pravda, zvenku vypadá opravdu luxusně. Je menší než ty naše, pomalovaný a vyzdobený zrcátky, řetízky a fáborky. Naši zaslouženou pozornost poutá několik pomocníků řidiče. Jeden z nich mlátí do boku autobusu a huláká jméno cílové stanice. Činí tak bez oddechu až do samého odjezdu.

Takovýto autobus, pomalovaný a vyzdobený barevnými sklíčky, zrcátky, řetízky a fáborky u nás nepotkáteNa střechu busu je vyzdviženo vše, co lze označit jako zavazadlo. Nic není nemožné. Na autobus se naloží velké i malé krabice, železná bedna, balík píce, asi patnáct obrovských kufrů, svazky koberců, posada s živými slepicemi a naše kola. Když je vše na střeše přivázáno a objeví se další zájemce o přepravu i s rozměrným neforemným balíkem, pomocníci s úsměvem vylezou znovu na autobus, aby zavazadla opět odvázali, přerovnali a upevnili.

Na sedačce pro dva sedí tři, někde i čtyři muži, ale nezdá se, že by je to překvapilo. My Evropané máme sedadlo sami pro sebe.

Poněkud nás vyvede z míry, že bus postrádá okna. Místo nich je v okenním rámu vodorovná trubka, abychom za jízdy nevypadli. Luxusní? Klimatizovaný?

Bus je zaplněn do posledního místečka, spokojený řidič vloží kazetu do přehrávače, vytáhne hlasitost na maximum a jede se. Za 16 hodin jízdy, až na občasné přestávky na občerstvení, zní místní folklor nepřetržitě a naplno. Všechny reproduktory fungují - bohužel.

 ZÍTRA V GILGITU

Po celé délce Karakoram highway není ani jedno opravdové město. Gilgit, správní a obchodní centrum Karakoramu, leží 560 km od Rawalpindí a 300 km od průsmyku Khunžeráb. Je to jediné větší sídlo, která se představě o městě alespoň přibližuje. Za obchodem sem přicházejí lidé z různých koutů Pákistánu, v ulicích je slyšet paňdžábí i místní jazyky šinio, burušaskí nebo balti.

Komu se nechce do studené a prudké řeky, vezme zavděk i houpavým mostemGilgit byl kdysi součástí kušánské říše, která sem přinesla buddhismus. V 7. a 8. století patřila oblast pod správu Tibetu, s občasným střídáním s čínskou nadvládou. Poslední buddhistický král, prý kanibal, byl zavražděn svou dcerou a jejím perským přítelem. V údolí Hunza a Nagaru žijí jejich potomci. Vpád afghánského vládce z Badachšánu v 16. století, přinesl ismáílitskou víru. Později se kraj rozdrobil na řadu malých nezávislých království. Významné státečky Gilgit, Hunza a Nagarn se zachovaly v místopisných názvech. Když kontrolu nad oblastí převzali Britové, ovlivňovali celkem úspěšně místní politiku až do jejich odchodu v roce 1947, kdy proběhlo tragické dělení Kašmíru.

Současný Gilgit je jedno velké tržiště, rozprostřené podél hlavní a ještě několika prašných ulic. Ulice se hemží pokřikujícími prodavači. Někteří se se svým zbožím, koberci a látkami prodírají mezi davem a auty a rozbalují role. Město je také centrem a základnou mnoha trekařských expedic pod pákistánské sedmitisícovky, kterými se okolní pohoří pyšní. Pořádné kopce jsou všude kolem města a tvoří jeho neodmyslitelnou siluetu.

 START

Do pickupu Suzuki se vejde nejméně dvanáct(ale spíš víc) pasažérů. Jinak se nejede a čeká na další zájemceV přívětivém hotýlku Madina Guest House sestavujeme kola a balíme brašny. Jedeme dost nalehko. Na kole jen dvě zadní středně plné brašny a řídítková. Nevezeme stany ani jiné zbytečnosti. Projíždíme Gilgitem a motáme se pod kola i pod kopyta místní dopravy. Teplo jako v peci. Po 8 km odbočujeme na skutečnou a nefalšovanou Karakoram highway a máme slavnostní pocit. S potěšením zjišťujeme, že 10 km od Gilgitu nestojí doprava za řeč. Do večera nás míjí několik Suzuki plných pasažérů a dvě úžasně vyzdobená nákladní auta. Nikdo nás neopomene srdečně pozdravit, oceňujeme speciální tichý klakson u náklaďáků, určený patrně pro zvláštní příležitosti.

Silnice střídavě klesá a stoupá a stále sleduje řečiště řeky Hunza. Po obou stranách se tyčí neuvěřitelně mohutné hory v nekonečných hřebenech a údolích. Budou nás doprovázet po celou cestu. Je horko, slunce zběsile pálí a na teploměru je 46 oC.

Jsme rádi, že s sebou máme malý přenosný mikrofiltr PurVoyageur. Bez něj bychom museli vézt zásobu balené vody, která tu nepatří k nejlevnějším, 25 - 30 rupií za láhev. Mimo pár cizinců ji totiž nikdo nekupuje, a jak zjišťujeme, není ani všude k dostání. S filtrem můžeme načerpat vodu kdekoliv a bez rizika. Spotřeba je značná, za den každý z nás spotřebuje až 5 litrů. Zdoláváme táhlé, 15 km dlouhé stoupání a po něm příjemný, ale bohužel krátký sjezd zase až k hladině řeky. Časem nám půjde tohle neustálé stoupání a klesání pěkně na nervy. Večer jsme na místě o 600 metrů výš než v Gilgitu, ale nastoupáno máme více než třikrát tolik.

 KARAKORAM HIGHWAY

Jak už bylo řečeno, bývá často označována jako jeden z největších a nejobtížnějších inženýrských projektů tohoto století. Největší problémy způsobily mimořádně zvětralé horniny v pohoří Karakoram, po vrstvách velmi náchylné k sesuvům. Na vlastní kůži jsme zažili balvan velký jako rodinný dům. Zablokoval silnici na mnoho hodin a bylo nutné jej nejprve odstřelit. Teprve pak shodil buldozer obrovské kusy žuly do divoce proudícího proudu řeky. Děkovali jsme svému i místnímu bohu, že balvan spadl v naší nepřítomnosti.

Při stavbě silnice se museli Pákistánci vyrovnat s daleko složitějšími podmínkami a obtížnějším terénem než Číňani. Na pákistánské straně bylo třeba bojovat o každý metr, vystřílet cestu v kolmých karakoramských věžích a zpevňovat stovky metrů vysoké svahy. Výsledek stejně není trvalý.

Na projektu pracovalo současně 30 000 pákistánských a čínských dělníků a neuvěřitelně obtížné pracovní podmínky si vyžádaly více než 500 lidských životů. Strategickou a nadmíru důležitou komunikaci udržuje na obou stranách příslušná armáda.

Průjezd po celé délce KKH je možný pouze od polovičky dubna do konce října. Po zbytek roku je Khunžerábský průsmyk, jedno z nejvyšších silničních sedel na světě s nadmořskou výškou 4730 m, neprůjezdný kvůli tunám sněhu.

 DO ÚDOLÍ HUNZY

Pohled z Karakoram highway do kaňonu řeky HunzyCesta se klikatí údolím podél kaňonu řeky Hunza. Skoro všechny místní významné cesty tu vedou podél ledovcových řek, které už před mnoha sty lety připravily pohodlnější způsob než přelézání několikatisícových hřebenů. Proslavená Karakoram highway šplhá nahoru po téměř kolmých svazích kaňonu, aby hned zas spadla až skoro k hladině - houpačka jako na horské dráze, ale vezete se jen dolů, nahoru se musí šlapat. Obloha jako vymetená, bez mráčku, jen s rozpáleným slunečním kotoučem.

Původních obyvatel údolí Hunzy dnes žije kolem 30 000. Hovoří vlastním jazykem burušaskí, který není příbuzný s žádným jiným jazykem na světě. Cestovatelé odtud od nepaměti přinášeli zvěsti o nadpozemské kráse okolních hor a o lidech, kteří se v blaženém duševním zdraví dožívají vysokého věku.

Horské království v minulosti obchodovalo s otroky a šušká se o přepadávání karavan. Po roce 1850 se vládce Hunzy spojil s kašmírským mahárádžou. V 19. století převzali nad oblastí vliv Britové a v Hunze, stejně jako v Nagaru, dosadili loajální panovníky, jejichž rody se u moci udržely téměř dodnes. V Hunze vládl místní král, zvaný mir, zcela nezávisle až do roku 1974, přestože se území formálně přidalo k Pákistánu už v roce 1948. Poslední mir se však navzdory tradiční odloučenosti úspěšně zasadil, aby připravovaná KKH vedla právě přes jeho území. Jejím dokončením vstoupila do Hunzy civilizace.

Údolí Hunza tvoří mohutné horské úbočí mezi řekou a masivem Ultar Peaku. V pustině vyprahlých karakoramských štítů si připadáte jako v ráji. Řeka Hunza tady vystoupila ze svých strmých kaňonů a vlila se do širokého zeleného údolí, ze všech stran sevřeného vysokými horami. Ze zeleného koberce políček kukuřice vyčnívají meruňkové sady, střechy domů zakrývají topoly. Celé horské úbočí je protkáno sítí zavlažovacích kanálů, napájených ledovcovou vodou.

Příkrou a kamenitou cestou se šplháme do srdce Hunzy, do městečka Karimabad. Bereme hotýlek s terasovitou zahradou a pak už stačí jen usednout. Na úpatí protějšího masivu, za řekou, leží pole a zahrady bývalého království Nagar. Nad nimi pastviny, ještě výš, ve 4000 lesy a od 5000 se zvedají tři kilometry ledu a sněhu k vrcholům Rakaposhi (7790 m) a Diranu (7270 m). Jejich mohutnost zastrašuje, lesk ledu oslepuje. Vynadívat se nemůžete. A pak se otočíte o 180o, prosím jen na místě, ani krok, a zas zíráte, teď do oslnivé bělosti Ultar Peaku (7388 m) a opět nemůžete odtrhnout oči a jste jako v zajetí. Vyhlásíte jednodenní pauzu - nemůžete se nabažit pohledu do výšin zakázaných většině smrtelníků!

OSOBNÍ PŘEPRAVA

Typickým vozidlem pro místní osobní přepravu je pickup Suzuki s korbou doplněnou o podélná sedadla pro dobrých dvanáct (ale spíš víc) pasažérů. Ti, co se nevejdou dovnitř, stojí vzadu na nárazníku. Tam se jich vejde také dost, nejmíň čtyři. Platí stejně jako ti, co se mačkají uvnitř.

Bez oslí tažné síly to prozatím nejdeProjíždějící vozítka jsou pro nás nevyčerpatelným zdrojem zábavy, stejně jako my pro jejich pasažéry. Ti, kteří se nevejdou dovnitř ani dozadu na nárazník, se vezou na střeše mezi nákladem. To, že se přeložené autíčko naklání nad stometrovou propast, je evidentně nevyvádí z míry ani z dobré nálady. Chlapík nám ze střechy mává, dokud nezmizí za zatáčkou.

Autobusy a Suzuki často nejezdí podle jízdních řádů, ale teprve když se úplně zaplní. Představa Evropana a Pákistánce o tom, kdy je vozidlo už úplně plné, je v zásadním rozporu. Často až o 100%.

Ženy sedí odděleně od mužů vedle řidiče.

 V SRDCI VYSOKÉHO KARAKORAMU

Pokračujeme z Hunzy. Vstáváme brzy, před šestou, a kocháme se pohledem na probouzející se osmitisícovku Rakaposhi. Na jejím v noci temném masivu se za rozbřesku střídají v rychlém sledu barevné odstíny narůžovělé, růžové, žluté a nakonec už v plném ranním slunci zářivě bílé. Pod námi se prostírá hluboké údolí plné terasovitých kukuřičných políček a zahrad - vše na úbočí příkrých svahů okolních horských velikánů.

Cesta stoupá a stoupá, stále věrná serpentinám řeky. Obdivujeme silnici vystřílenou do kolmých skal, stále se otevírají nové pohledy na okolní štíty. Objevují se nové a nové zasněžené vrcholky, hluboce zaříznutá boční údolí, úžasné zákruty příkrých stěn kaňonu.

Až k silnici se stlačí obří ledovec Ghullkin, z jeho temného čela se řítí kalná ledovcová voda. Ubývá zeleně a úlevné klesání nás sveze do Passu. Osada ve výšce 2420 m je známá snadno přístupnými ledovci Passu a Batura a sedmitisícovkami Zard Sar a Batura Peak. Čeká nás příjemný hotýlek, ze sprchy dokonce teče teplá voda, poprvé v Pákistánu. Splachujeme prach cesty a v kuchyni nahlížíme pod pokličky. V každé osadě se nabízený sortiment trochu mění. Dnes bude kuřecí polévka zahuštěná kukuřičnou moukou.

Procházíme osadu a mírně se zvedající morénou stoupáme k čelu ledovce Passu. Na skromné vegetaci se pasou kozy, bodláky spásá několik oslíků. Za hodinu míjíme ledovcové jezero a už z dálky dobře slyšitelný hukot vody nás neomylně vede bludištěm kamenů a suti až těsně k ledovci. Západ slunce tu přináší noc naráz, žádné dlouhé stmívání. Část cesty zpět klopýtáme téměř potmě. S usínáním nemá nikdo problém.

 MÍSTNÍ OBLEČENÍ

V Pakistánu se hovoří nejméně 23 jazyky a kroj se různí skoro v každé vesniciMuži tu nosí něco jako pyžamo - dlouhou košili s rozparky na bocích sahající až po kolena - kamiz a široké kalhoty - šelvar. Úbor je z jednobarevné látky různých odstínů a je opravdu pohodlný. Střih je zásadně jednotný, žádné „výstřelky“ se netrpí. Všichni vypadají stejně. Na hlavě se nosí pruh látky obtočený kolem dokola, také Hunza čepice z vlněné látky nebo kulatá háčkovaná čepička. Na nohou často pantofle. Ženy jsou zahaleny do širokého pruhu látky - čalis, pod ním dlouhé košilové šaty pod kolena a široké kalhoty.

POŘÁD VÝŠ

Stoupáme do Sostu (2760 m). Zde byla zřízena celnice a překladiště zboží z dlouhých nemotorných čínských náklaďáků na folklorně vyvedená monstra pákistánská. Jsou kratší a také užší, lépe se točí v nesčetných zatáčkách. Dřevěná malovaná a zrcátky vyzdobená korba je samostatné umělecké dílo. Nemůžeme se na ně vynadívat. Invence místních designérů je bezbřehá, jejich fantazie okřídlená. Popis vozidel, která nás uchvátila, by vydal na extra vyprávění. Obchodní výměna mezi Pákistánem a Čínou ale vázne, za celý den potkáte jen čtyři nebo pět těchto legendárních korábů KKH.

Se vzrůstající nadmořskou výškou máme pocit, že slunce už tolik nepálí a je menší horko než kolem Gilgitu, který byl o 1300 m níž. I teploměr to potvrdil, vyšplhal se jen na 38 oC. Pochvalujeme si chládek. Zato se v příkrých partiích nějak obtížněji dýchá.

Večeříme čerstvé placky čapátí s roztaveným místním sýrem burus a kujeme plány na zítřejší závěrečný útok na sedlo Khunžeráb.

DĚTI

One pen! One pen! Tak zní „válečný“ pokřik kluků, když zahlédnou projíždějícího Evropana - cyklistu. V dávných I takovéto kravky je možno zapřáhnout před těžký náklad dobách asi jakýsi dobrák zastavil a podaroval tlačící se děcka propiskami se slovy: pro každého jen jedno pero! Tak si vysvětluji, proč tohle pokřikují na různých místech od sebe vzdálených 600 i více kilometrů.

Některé z těch menších mají černě namalované oči. Je to ochrana proti duchům.

Kluci se za námi často ženou i několik minut - jsme pro ně děsně zajímavá atrakce. Už v takhle nízkém věku je zásadní rozdíl v chování kluků a dívek. Kluci se v zásadě neliší od těch našich, jsou jen o poznání víc špinaví a otrhaní. Zato dívky jsou plachá stydlivá stvoření, utíkají z dohledu a fotografování je pro ně horší než trhání zubů. Od malička chodí s šátkem na hlavě a obě skupinky dětí se nikdy nepromíchají. Zásady islámu jsou jim vštěpovány od útlého mládí.

 DO SEDLA KHUNŽERÁB- DÁL UŽ JE PAMÍR

Startujeme za tmy. Obáváme se kombinace 85 km do sedla a výškového převýšení téměř 2000 m. A také se musíme vrátit! Den posledního útoku. Nahoru, jen nahoru.

Ranní rozbřesk nad karakoramskými vrcholky nás zastihl už na silnici. Ráno je chladno. Zvedá se milosrdný vítr, který fouká tím nejlepším směrem. Odpoledne si na naše ranní díky ještě vzpomeneme. Teď se ale šlape báječně, je krásný chládek a cesta ubíhá. Za dvě hodiny jsme na hranici národního parku Khunžeráb v místě zvaném Dih (2657 m). Z informační tabule se dozvídáme, že park má rozlohu 2270 km2, byl založen v roce 1975 a je v něm domovem sněžný leopard a ovce Marco Polo. A ať zaplatíme 4 USD za osobu.

Kočovní pastevciSilnice se postupně stává příkřejší a řeka Khunžeráb stále divočejší. Jsme v té nejtěsnější a nejvyšší soutěsce od začátku naší cesty. Kaňon je tak hluboký, že i uprostřed léta sluneční paprsky proniknou dolů jen na několik hodin kolem poledne.

Dalších 52 km není žádná vesnice, jen několik vojenských stanovišť. Okolí je úžasné, pohledy tam i zpět strhující.

Řídký vzduch nám marně napíná plíce. Čeká nás posledních 17 km příkrých serpentin, posledních 700 m převýšení. Ládujeme do sebe traťovky a do foťáku výhledy. Míjíme černé granitové špice Karakoramu, celá údolí vyplněná věčným ledem, průlomová hrdla hučících řek a říček, napájených z nesčetných ledovců. Před očima se dělají rudá kola a rychlost pohybu vpřed je rychlostí průměrného šneka.

Sklon se milosrdně mírní a mezi sutí se objevují trsy trávy. Na ní se pase stádo yaků. Před námi je náhorní planina sedla Khunžeráb.

 ŽENY

Ženy tráví naprostou většinu času za zdmi svých domů. V Gilgitu je nepotkáte. Ven vycházejí v doprovodu mužů své rodiny a vždy celé zahalené, včetně obličeje. Venku neexistuje pro ženu žádná možnost kontaktu s okolím. Vše zařizují příbuzní muži - bratři, otcové, manželé. Pocit volnosti zažijí jen v dětství. Do svých asi dvanácti let si mohou hrát venku s ostatními dětmi a volně pobíhat po vesnici. Ani jako děti se nestýkají s druhým pohlavím. I tak však všech výhod požívají jejich bratři - více jídla, vzdělání a zábavy. Role ženy je pouze vychovávat děti, především syny, a starat se o domácnost. V Pešáváru, symbolu pákistánského konzervatizmu, mají mnohé z nich na sobě tzv. burcu, vše zahalující pytlovitou róbu sahající až ke kotníkům. Šaty zahalují i obličej ženy, až na malou mřížku v prostoru očí umožňující pohled ven. Dodržování důsledného zakrytí ženy před nežádoucími pohledy se říká život v pardě.

Ženy Tádžiků nezakrývají svou tvář ani při fotografováníExistují i výjimky. Kolem osady Sost žijí Tádžikové, jedna ze sedmi tádžických skupin ve střední Asii - jejich ženy se vůbec nezahalují.

Podle koránu má muž větší rozumové vlastnosti než žena, proto je jí nadřazen. Korán k tomu říká: „Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm před druhými. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody.“ (Korán, s. 4, v. 34).

U soudu se svědectví dvou žen rovná svědectví jednoho muže.

Jestliže je v Pákistánu negramotných 62 % populace, negramotnost žen je uváděna podle některých pramenů 93 %.

Proti těmto faktům se jeví bizarně, že funkci ministerské předsedkyně Pákistánu od r. 1988 vykonávala po dvě funkční období žena, Benazír Bhuttová, úplně poprvé v dějinách muslimských zemí.

 POHOŠTĚNÍ NA SEDLE

Nahoře se nás ujímá několik bdělých strážců hranic. Když se dozvědí, že nepokračujeme dál do Číny a nebude s námi práce, úsměvy se stanou ještě srdečnější a jsme zváni na strážnici na čaj. Takovéhle pozvání se neodmítá. Je tu citelná zima a zamrzlé louže a vítr profukuje na kost. Vojáci jsou vybaveni ovčími kožichy a čepicemi. Přichází se na nás podívat i několik čínských pohraničníků, ale vrcholové foto zdvořile odmítají. Naši Pákistánci nikoliv. Pákistánci se děsně rádi fotografují. Cvakáme jako o závod.

Údolí řeky Hunza s 20 km dlouhým hřebenem Rakaposhi v pozadíTeplo strážnice a sladký zelený čaj se příjemně rozlévá do žil. Máme dobrý čas a dolů je to sice 85 km, ale skoro pořád z kopce. Jsme tam hned. Už za chvíli máme poznat, jak hluboce jsme se mýlili.

V růžové náladě se navlékáme do všeho, co vezeme s sebou včetně zásobních ponožek přes cyklistické rukavice a hrneme se ven. Vítr zesílil a už nevane tím správným směrem, ale na široké planině má spoustu místa a netváří se nijak nebezpečně. Máváme „našim“ vojákům a s voláním „šukria“ (což v jazyce šinio znamená naše „děkuji“) se rozjíždíme na zpáteční sjezd. Ve chvíli, kdy vjíždíme mezi skály, máme pocit, že z větru se stal uragán. Proudění je v úzkém prostoru tak silné, že tam, kde bychom v bezvětří jeli 50 km za hodinu a ještě brzdili, jedeme 30 a v zatáčkách se nás vítr snaží srazit do propasti nebo alespoň z kola. Prudkých 17 km serpentin sjíždíme ještě jakousi rychlostí, ale následující kilometry se stávají utrpením, bojem o každý metr. Silnice má zřetelně výrazný sklon správným směrem, ale přes naše usilovné šlapání nejedeme rychleji než bídných 14 km za hodinu. Rovnáme se do těsného balíku, na špici střídáme každé 3 km, upravujeme oblečení i zavazadla podle aerodynamických požadavků, vzýváme Alláha. Dost grogy a za setmění dojíždíme k hraniční závoře parku na 52. km. Jsme vděčni za malou, úplně holou místnost, kam se můžeme uložit. Hlavně, že tam nefouká!

 CESTA ZPÁTKY

Tento most není žádnou vyjímkou. Potřetí to jde skoro samoPo celou cestu do Gilgitu nás vítr v protisměru neopustil. Nejspíš jsme se nešetrně dotkli některého z karakoramských bohů nebo to byl jen žert? Zlobit se moc nemohl, prostředků ve formě velkých i malých balvanů měl na nás připraveno nepočítaně. Byla to od něj poťouchlost. A pro nás poučení. Sjížděli jsme kopce za usilovného šlapání a do kopce jezdili na hranici rovnováhy, často až za hranicí, z čehož vzniklo několik pádů, ale mírných. Před Gilgitem, kde se kaňon rozšířil, se nás větru zželelo a odletěl obtěžovat někoho jiného.

Míříme do našeho hotýlku a těšíme se na kozí burgery, specialitu jedné z mnoha gilgitských restaurací. Gigantická placka mletého kozího masa smíchaná se zeleninou, ve které převládají feferonky. Škoda, že tu netočí Kozla.

Čekají nás Deosaiské pláně, náhorní plošina s hnědými medvědy ve výšce 4100 m n.m. a výjezd do Huše pod sedmitisícovku Mašerbrum. Ale o tom snad až někdy příště.

 PÁKISTÁNCI

Dědeček s vnoučaty má pořád co povídatKontrast mediálně podávaného obrazu Pákistánů s tím, co poznáte na vlastní kůži, je propastný. Dennodenní osobní kontakt se stovkami obyčejných lidí je zkušenost nad jiné. Kolo je na poznávání lidí jedinečný nástroj. Jedete dost pomalu na to, abyste mohli odpovědět na každý pozdrav.

Pákistánci jsou přátelští, vstřícní a ochotní. Na silnici vás každý den osloví nejmíň padesát lidí, kteří vás chtějí poznat a vy je. Pozvání domů nejsou neobvyklá, pozvání na čaj pravidlem. Na kole jsme si víceméně rovni, všichni jsme špinaví od prachu, praží na nás stejné slunce a máme žízeň.

V mezilidských vztazích bychom se mohli od Pákistánců učit. Jejich vždy dobrá nálada v tolik těžkých životních podmínkách je inspirující a nutí k zamyšlení o hierarchii hodnot.

 MEMENTO

Sedíme u šálku čaje s mlékem a netečně vnímáme šum řeky, okolní nesrozumitelný hovor v jazyce urdu a ryk televize. Jeden satelit je skoro v každé větší vesnici a hospoda je to pravé místo. Pro domorodce je nejoblíbenější sledování reklam převzatých nejspíš z Emirátů, často v nich vystupují dlouhovlasé krasavice bez šátku na hlavě.

Tam, kde není cesta vystřílená do kolmé skály, čekají kameny a 10 cm jemného prachuJe 12. září 2001 a v televizi jde nejspíš nějaký film, koutkem oka vnímám havárii letadla po kolizi s budovou. Ventilátor na stěně ospale hučí a scéna se opakuje, nyní s komentářem, kterému není rozumět. Vážný výraz snědých tváří kolem, jindy vždy usměvavých, a náhlé ticho mě dokonale probouzí. Jen pro nás, pár bílých cizinců, přepínají na CNN. Probíráme se ze snu rajské zahrady do neuvěřitelné reality. Po zbytek dne neopouštíme hospodu, nespouštíme oči z obrazovky a neustále nám připadá, že to musí být jen děsivý sen.

Hrozba dalších teroristických útoků. Odvetný úder USA proti nedalekému Afghánistánu. Nestabilita oblasti v kleštích Indie z jedné a Výhledy z Karimabadu v Hunze na okolní sedmitisícovky stojí za to Afghánistánu z druhé strany včetně labilní politické pozice vládnoucí strany. To vše jsme kladli na misku vah s otázkou, zda odjet ze země okamžitě nebo až za dva týdny podle původního plánu.

Neuvěřitelná byla představa násilností proti Evropanům tak, jak je předpovídaly zahraniční zpravodajské stanice. Demonstrace 200 lidí v Karáčí byla snímána jako mnohatisícový dav. Paušální informace CNN o tom, že se obyvatelé Pákistánu bouří proti podpoře zájmů USA, nám zněla absurdně ve stejně srdečném rituálu vítání ve všech vesnicích, kterými jsme projížděli. Obyčejné lidi s obyčejnými radostmi a starostmi ani nenapadlo měnit své prastaré zvyky vůči hostům. A to se nezměnilo až do našeho odletu z té přívětivé země 3. října 2001. Bez rozdílu mezi milionovými městy Rawalpindí nebo Islámábád a nejmenší osadou v horách.