O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

PYRENEJSKÁ CESTA
Z BARCELONY DO PAŘÍŽE
aneb
cyklistické dobrodružství
dvou potměšilých staříků

text: Karel Fink
foto: Jiří Fišer a Karel Fink

mapa.gif (20107 bytes)

Následující zážitky jsem si psal hlavně sám pro sebe.

Až mi jednou artróza rozežere klouby natolik, že nebudu schopen se dojít ani vyčůrat, natož přejet na kole Pyreneje, a až mi skleróza zatemní mozek tak, že si nebudu schopen vzpomenout, kdy se mi něco takového v životě podařilo, potom po tomto článku sáhnu. Tedy ... pokud si vzpomenu, kam jsem ho poslal.

 

JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Do tmy se vytrvale dere nepříjemný zvuk elektronického budíku. Pomalu mě vytahuje ze zmateného snu a začínám si uvědomovat realitu. Je pátek, pochopitelně třináctého. Budík ukazuje hodinu obvyklou možná pro popeláře nebo pekaře, rozhodně však ne pro mě - patnáct minut po třetí hodině ráno.

Takže jsem se konečně dočkal! Dneska odjíždíme!

Vstávám trochu rozklepaný cestovní horečkou, trochu nedospalostí. Rychle se opláchnu, nahážu do sebe něco málo k jídlu a nasedám do auta. Věci mám v kufru auta naskládané už od včerejška, stejně jako kola složená do kartonů a pevně přivázaná k nosiči na střeše. Cestou nabírám Pavla - obětavce, který s námi pojede k autobusu do Prahy a potom odveze auto zpět k nám do Plané nad Lužnicí. K Jirkovi přijíždíme asi ve čtyři hodiny. Rychlé nalodění a už se řítíme do matičky Prahy. Protože autobus odjíždí až v sedm, máme časovou rezervu.

Jirka si strašně přeje, abychom neseděli nahoře, bude-li autobus dvoupatrový, a vzadu. Dvoupatrový autobus směr Barcelona přijíždí s nalepeným zasedacím pořádkem - sedíme vzadu nahoře. Za chvíli si ale mlaskáme blahem, protože máme celé zadní čtyřsedadlo úplně sami pro sebe. Z toho vyplývá spousta místa pro nohy, příruční zavazadla a další. Dáváme se do řeči se dvěma mladými lidmi, kteří sedí na sedačce před námi. Hovor s nimi je zajímavý. Jedou na vlastní pěst na pěší toulky po Pyrenejích. Nakonec se z nich vyklubali manželé - Gábina a Martin - evangeličtí faráři z Jilemnice v Podkrkonoší. Diskutujeme s nimi o věcech světských i pozemských a cesta nesmírně příjemně ubíhá. Máme s sebou lahev červeného vína. Byť není mešní, dost jim chutná.

Stoupání na hraniční sedlo Port de Boucharo z francouzského Gavarnie

 PŘES BARCELONU NA SEVER

Naše putování začíná v městečku Calella několik kilometrů před Barcelonou. Okolo šesté hodiny ranní nás tady, celé rozespalé, autobus vysypal. Dáváme dohromady rozebraná kola a ověšujeme je třiceti kilogramy brašen s více či méně potřebnými věcmi. Okolo deváté hodiny vyrážíme.

Barcelona - nedokončená katedrála Gaudího Svaté rodiny (Sagrada Familia)

Do Barcelony přijíždíme dlouhým bulvárem s dlouhým názvem Gran Via de les Corts Catalanes. Barcelona je druhé největší město Španělska - hlavní město poloautonomní Katalánie. Katalánci mají svůj jazyk, dějiny, tradice a svobodu. Krátkou exkurzi Barcelony končíme u Gaudího Svaté rodiny (Sagrada Familia), která byla započata už v roce 1882 a stále se dostavuje. Je skvělá. Prakticky bez mapy se nám daří opustit Barcelonu žádoucím severovýchodním směrem.

 NEMÁM RÁD SERPENTINY

Už druhý den cesty přichází pro mě psychicky velice důležitý moment. Asi po osmdesátikilometrovém nepřetržitém stoupání zdoláváme první pyrenejské sedlo. Leží ve výšce 1800 metrů nad mořem. Poznávám hned tři věci najednou. Za prvé - mám na to fyzicky. Za druhé - bolavé koleno se chová moudře a stoupání mi neztěžuje. Za třetí - nezdržuju o mnoho zkušenějšího Jirku. To je pro mě snad nejdůležitější.

Serpentiny, které nás přivedly na sedlo Port de la Bonaigua

Silnice vedoucí do vysokohorských sedel jsou buď přímé a značně strmé, nebo se kroutí v desítkách na sebe navazujících zatáček, ale stoupání je mírnější. Skoro bych řekl, že mi první typ vyhovoval lépe. Byla to sice větší dřina, ale výjezd do sedla byl jaksi průhlednější. Prostě jsem někde u nebe viděl průsmyk a do toho jsem se musel vyšplhat. Když jsem se ale nahoru plazil serpentinami, zdálo se to nekonečné. Vždycky jsem si myslel, že právě projížděná zatáčka je ta poslední před vrcholem. Jen jsem ji projel, objevily se nade mnou další tři. A to se opakovalo až do úplného zblbnutí. V takových chvílích jsem vážně uvažoval o tom, že kolo hodím ze srázu. Jirkovi pak řeknu, že jsem byl přepaden neznámými lupiči, kteří mi kolo i s brašnami ukradli. Naštěstí zůstalo jen u myšlenek.

SJEZDY PŘIPOMÍNAJÍCÍ
VOLNÝ PÁD

Jirka měl trasu cesty dost dobře připravenou, i když tvrdil, že při své minulé jízdě do Alp byl připraven podstatně lépe. Každé ráno mi na mapě ukázal, odkud a kam jedeme, a já ze zdvořilosti dělal, že ho napjatě a pozorně poslouchám. Věděl jsem ale, že mi hlavně nesmí moc ujet. Mapy a hlavně orientační smysl to není zrovna moje silná stránka. Jediné, co jsem brzy vysledoval perfektně, bylo to, že Jirka pro přejezd Pyrenejí vybírá na mapách neustále užší a užší čáry znázorňující příslušné cesty. Šířka čáry na mapě byla nepřímo úměrná její strmosti v reálu. Některé sjezdy po uzounkých linkách, v mapách sotva patrných, byly spíš volným pádem než sjezdem. O stoupání ani nemluvím. Jediné, co jsme snad při stoupání nepřekonávali, byl skalní převis.

Cesta na Tourmalet - stoupání od vesnice St. Marie de Campane

 VE STOPÁCH TOUR DE FRANCE

Jedním z nejtěžších stoupání, která jsme na cestě absolvovali, bylo stoupání na sedlo Col du Tourmalet ležící ve výšce 2115 metrů nad mořem. Sedlo se nám postavilo do cesty šestý den našeho nádherného putování napříč Pyrenejemi. Večer předtím jsme dorazili do městečka Santa Maria de Campa. Dojížděli jsme za vyloženě hnusného sychravého počasí. Za sebou jsme měli dost namáhavý den, přejezd několika docela hustých sedel. Podle velikých bílých nápisů na silnici se dalo soudit, že se pohybujeme ve stopách slavného cyklistického závodu Tour de France. Zvlášť poslední stoupání na sedlo Col de Aspin nám dalo docela zakouřit. Proto jsem se strašně těšil do kempu, na teplou sprchu, pivo a něco k jídlu. Koleno bolelo jako čert. Zřejmě díky chladnému a deštivému počasí, možná také díky značné námaze končícího dne. Samozřejmě, že hospoda byla zavřená, sprcha byla vlažná a déšť byl čím dál silnější.

 TRÁPENÍ
NA COL DU TOURMALET

Ráno jsme vstávali spíš do mlhy než do deště. Po obvyklém ranním obřadu balení a příprav k odjezdu, kdy jsem jako obvykle bojoval s depresí z Jirkovi preciznosti a rychlosti, jsme vyrazili do místní samoobsluhy. Na náměstí už stála řada vozidel a mikrobusů. Všechny měly na střeše nebo na kufru držáky na kola. Do údolí pod slavný Col du Tourmalet se sjížděli cyklisté dychtiví zdolat jedno z nejslavnějších pyrenejských sedel. Všichni měli perfektní silniční kola, kvalitní cyklistické oblečení. Věkové zastoupení od šestnácti- sedmnáctiletých dravců až po prošedivělé seniory. Tady se ukázalo, že cyklistika patří ve Francii skutečně mezi národní sporty.

Socha cyklisty v sedle. Výraz její tváře vystihuje naše pocity Nejvyšší bod naší cesty přes Pyreneje

Zpočátku je stoupání velice „placaté“. Celou cestu nás předjíždějí cyklisté na silničních speciálech. V porovnání s našimi plně naloženými koly vypadají jejich naleštěné stroje jako ferrari vedle omlácené tatry 148. Všichni předjíždějící nás zdraví, řada z nich zvedá palec na důkaz uznání. Nebudu zapírat, je to strašně příjemné. Asi tři kilometry pod vrcholem projíždíme lyžařským střediskem. V mlze nade mnou začínám cítit paprsky sluníčka, mlha se rozjasňuje. A najednou je TO tady. Vjíždím do plného slunce. Nad sebou vidím vrcholky Pyrenejí a pár metrů před sebou známou sochu cyklisty. Ta socha je vztyčená přesně nad nejvyšším bodem stoupání. Výraz ve tváři sochy charakterizuje, co právě prožívám i já. Námahu a radost z vítězství.

PŘES HRANICE
KAMZIČÍ STEZKOU

Fyzicky náročné ale nemusí být jenom stoupání. Dokazuje to i naše cesta přes horské sedlo Port de Boucharo. Tady jsme pro změnu absolvovali velice zajímavý sestup. Používám-li slova zajímavý, nevystihuje to ani trochu to, co jsme byli nuceni absolvovat. Používám-li slova sestup, pak to je jenom proto, že jiné vhodnější slovo pro tuto záležitost momentálně nemohu najít.

Všechno začalo úplně nevinně. Šestého dne naší cesty navečer, po překonání Col du Tourmalet, jsme přijeli do francouzského městečka Gavarnie. Městečko leží v nadmořské výšce asi 1350 metrů. Po nádherné sluneční lázni na Tourmaletu opět přijíždíme do kempu v husté mlze až drobném dešti.

Pěší sestup v kamenitém terénu - vysokohorský chodník z Port de Boucharo do španělské osady Bujaruelo

Ráno usedáme na kola a stoupáme do sedla Port de Boucharo v nadmořské výšce 2270 m. Stoupání není tak krkolomné jako předcházejícího dne a už asi nikde tak krkolomné nebude. Opakuje se situace ze včerejška. Okolo dvou tisíc metrů nadmořské výšky vyjíždíme z mraků do hřejivého sluníčka. Panorama, které nás obklopuje, je tak nádherné, že mi až běhá mráz po zádech. Tady si uvědomuju, jak nádherná místa jsou na tom našem božím světě. Cítím, že veškerá námaha a utrpení spojené s přípravou a dosavadním průběhem naší cesty stály za to. Kdyby jen kvůli poznání tohodle nádherného koutu přírody. Fotím jako blázen, ale už předem vím, že fotky zdaleka nevystihnou skutečnost.

Ze sedla vede podle mapy do údolí cesta, která je vyznačena úzkou přerušovanou čárou. To tady ještě nebylo. Jestliže úzká spojitá čára představuje volný pád, co nás asi čeká teď. Určité pochybnosti o této cestě jsem měl už v přípravné fázi u nás doma. Jirka mě tehdy uklidnil tím, že cestu v mapě určitě jenom zapomněli vyznačit. Nezapomněli. Normální cesta tady nikdy nevedla. Už večer v kempu nás informovali jediní čeští turisté, které jsme v Pyrenejích potkali, že na „cestě“ dolů jsou veliké balvany. Španělé, které jsme potkali na vrcholku sedla, nám rezolutně sdělují, že tudy dolů je to s koly neschůdné. Leda tak pro kamzíky.

 JAK SJÍŽDĚT VODOPÁD

Přijíždíme nejprve na veliké parkoviště, odkud dál vede úzká silnička místy zavalená popadanými balvany. Silnička končí na travnaté plošince nad strmým údolím. Strašně tady fučí. Navlékáme větrovky a Jirka schází pár desítek metrů po uzounké pěšince směrem do údolí. Za chvíli se vrací a tvrdí, že je to „jetelné“.

Začínáme se tedy spouštět. Zpočátku to jakžtakž jde, ale postupně se cestička stává vysokohorskou stezkou z velkých balvanů, obklopenou z obou stran mužíky. Když začínáme zjišťovat, že to moc jetelné není, je to už nazpátek strašně daleko. Návrat nepřichází v úvahu. Do dlaní mě berou křeče od neustálého brzdění. Místy musím kolo, které váží i s bágly určitě nejmíň 50 kg, přenášet mezi velikými balvany. Kola dostávají strašně zabrat. Ke vší smůle Jirkovi praskne zadní nosič a vahou brašen dosedá na zadní kolo, které se zablokuje. Jirka nosí střídavě kolo, střídavě bágly. Zastavujeme na svačinu a máme toho oba plné kecky. Do údolí je to ještě dost hluboko. Všem nesnázím ale není konec. Cestička přechází do dna vyschlého horského potoka. To už je opravdová lahůdka. Jsme asi prvními lidmi na světě, kteří na kole sjíždějí vodopád. Pro jistotu zapínám diktafon a diktuju vlastní závěť.

Po několika hodinách se konečně dostáváme do údolí. Je tam velice pěkný kemp s typicky španělským názvem Bujaruelo. Cestou na pivo potkáváme pár mladých kluků, horolezců. Ptají se, odkud jsme se tam v tom místě s koly vyloupli. Ukazujeme do sedla vysoko pod blankytným nebem. Nevěří, myslí, že si z nich děláme srandu.

 LOUČENÍ
S PYRENEJEMI

Tímto nevšedním zážitkem se začínáme pomalu loučit s Pyrenejemi. Ještě jeden den a potom už přijedeme na pobřeží Atlantského oceánu. Pyreneje, jakoby to cítily, se nám představují v celé své kráse. Projíždíme dlouhým a širokým údolím mezi bílými masivy majestátných hor podél dravé vysokohorské říčky. Záběry jako vystřižené z dobrodružného filmu pionýrských časů osídlování Ameriky.

Poslední přejezd Pyrenejí ze Španělská do Francie přes sedlo Port de Larrau

Přichází poslední stoupání na sedlo Port de Larrau. Na sedlo dojíždíme od jihu, boční zapadající slunce nádherně nasvěcuje jižní svahy hor. Vrchol hory je provrtán asi sto metrů dlouhým tunelem. Projíždíme jím na francouzskou stranu.

Vyjíždíme na dlouhý hřeben, na kterém se setkává rozpálený vzduch ze Španělska s chladnými mraky z Francie. Stáváme se svědky nádherného přírodního úkazu. Studené mraky jsou stlačovány horkým vzduchem a stékají po úbočích svahů do údolí na španělskou stranu jako kaše v pohádce „Hrnečku vař“.

 KONEČNĚ OCEÁN

Když další, asi devátý den našeho putování naskakuje na tachometru ujetá vzdálenost 950 km, dojíždíme na pobřeží Atlantiku. Jsme v městě Biarritz. Typická vůně moře nás upozorňovala na blížící se oceán již mnoho desítek kilometrů ve vnitrozemí. Stojíme na široké písčité pláži pod jakýmsi extra snobským hotelem poblíž známého majáku. Samozřejmě se musíme v Atlantiku hned vykoupat.

Z města Biarritz se vydáváme po pobřeží směrem na sever. Cesta kolem oceánu je poměrně dost fádní a nezáživná. I když jsem se na oceán moc těšil, v porovnání s Pyrenejemi je to jen slaboučký odvar. Silnice jsou nataženy jako absolutně rovné tří- až pětikilometrové úseky, které protínají pobřeží ve vzdálenosti dva až pět kilometrů od oceánu. Jsou sice vylepšeny cyklistickými stezkami, dvouproudými „chodníky“ s bezvadným povrchem, určenými jenom pro pohyb cyklistů. Celkově na mě cesta působí, jako kdybych jel několik set kilometrů okolo Máchova jezera. Placatá krajina, písek, borovice, placatá krajina, písek, borovice ... Do toho všeho nesmírné horko.

ZÁPAD SLUNCE
DO ATLANTIKU

Abych ale vyzdvihl i to pěkné, musím vzpomenout jeden ze silných zážitků, který u nás prožít určitě nelze. Západ slunce do Atlantiku. V podvečer přijíždíme do města Biscarrose. Po úmorném dnu sjíždíme z trasy, abychom se osvěžili lahodnou koupelí. Koupání v přílivových vlnách také není špatný zážitek, ale týdenní dovolenou bych tak trávit nemusel. Nebe je úplně bez mráčku, barva oblohy začíná zlátnout až purpurovět. I když před sebou máme ještě asi třicet kilometrů, usedáme na terasu stylové plážové hospůdky a ucucáváme pivo. Představení začíná, sedíme v první řadě.

Příjemné posezení u Atlantiku při západu slunce. Představení začíná. Malebné městečko Chauvigny

Sluníčko velice rychle klesá do nejspodnějších a tedy opticky nejhustších vrstev atmosféry. Mění se v obrovský oranžový kotouč, který ale ztrácí svoji sálavou jasnost, lze ho sledovat už i bez slunečních brýlí. V okamžiku, kdy se spodním okrajem začíná blížit k nekonečné vodní pláni oceánu, začíná bizarně měnit tvar. Od obrovské hrušky, přes roztančenou káču až po jakýsi trojúhelníkovitý šiškoid postavený na svůj vrchol. Potom se mění v kruhovou úseč a rychle, a pro tento den nenávratně, mizí ve vlnách.

Jsme skutečně unešeni stejně jako spousta dalších lidí, kteří před večeří vyrazili z hotelů a sledují výjev z pláže. Takhle nějak jsem si Atlantik představoval, když jsem četl knihu Pata Conroye - „Hudba na pláži“.

Soumrak přichází téměř skokem. Nevadí nám, že jedeme dalších třicet kilometrů úplně potmě liduprázdnou krajinou vojenského prostoru.

 PODVEČERNÍ PROHLÍDKA
LA ROCHELLE

Čtvrtý den našeho putování okolo Atlantiku jsme už na dostřel od La Rochelle. Protože tudy kráčely francouzské dějiny, chceme tam být včas, abychom si město mohli trochu prohlédnout. Do La Rochelle přijíždíme už za šera, někdy okolo osmé hodiny večerní. Kousek od centra je kemp. Jedeme se ubytovat, abychom si mohli večerní město projít bez báglů a po nutné hygieně. Narážíme však v recepci na arogantního pitomce, který nám sděluje, že kemp je plně obsazen, abychom se vrátili asi dvacet kilometrů na předměstí, kde je kempů několik. Některý z nich bude jistě volný. Marně mu vysvětlujeme, že naše dva horolezecké stany nezaberou ani čtyři metry čtvereční. Je neoblomný a už se s námi prostě dál nebaví. Loučíme se s ním slovy, že takové blbce, jako je on, u nás žereme po večeři, a odcházíme. Rozhodneme se, že si prohlédneme město, potom si někde dáme prima baštu, a vrátíme se na předměstí.

Před pevností v La Rochelle při podvečerní projížďce.

La Rochelle, byť jeho prohlídka byla skutečně blesková, na mě hluboce zapůsobilo. Historické centrum mi trochu připomínalo pražskou královskou cestu. Navíc je zde přímo v historickém centru malebný přístav. Do přístavu vjíždějí i v nočních hodinách soukromé jachty úzkým průplavem mezi věžemi známé pevnosti. Přístav se uzavírá v pozdních nočních hodinách silným řetězem.

NUDNÁ JÍZDA
VNITROZEMÍM

Další den vyjíždíme dost brzo ráno. Naše trasa se odklání od Atlantiku směrem na severovýchod. Poslední rozloučení s oceánem a míříme velikým obloukem k Paříži. Zahajujeme tak třetí etapu naší cesty. Po Pyrenejích a pobřeží oceánu cesta vnitrozemím. Musím přiznat, že jsem se v přípravných fázích na tuto část našeho putování nesmírně těšil. V duchu jsem si představoval malebné francouzské vesničky s vinárničkou na návsi, ve které budeme trávit zasloužené chvíle odpočinku se sklenicí lahodného francouzského vína.

Skutečnost byla poněkud jiná. Naše cesta vnitrozemím se skládala asi z pěti set kilometrů jízdy po téměř absolutní rovině mezi nedozírnými lány kukuřice, v lepším případě již odkvetlých slunečnic. Bylo to snad ještě horší než cesta po pobřeží Atlantiku. První den cesty vnitrozemím jsem byl tak unaven, že jsem skutečně usínal při šlapání na kole. Prožíval jsem chvilky mikrospánku. Myslel jsem si, že to vzhledem k neustálému pohybu na kole není možné. Je! Záchranu od jisté smrti nudou a jedinou možnost, jak tu strašnou pláň přejet a uchovat si duševní zdraví, představoval walkman.

Musím říci, že demence v našem kolektivu dosahovala slušných rozměrů. Vypadalo to asi tak, že mě například Jirka předjel a pronesl:

„Bolí vás prdel, pane inženýre?“

A já mu odpověl něco jako:

„Děkuji za optání, bolí, pane inženýre.“

Na víc jsme v tu chvíli neměli.

Zpestření této fádní několikadenní cesty představovala malebná městečka, jako například Chauvigny nebo Angles. Při jejich průjezdu si připadáte jako v kulisách nádherné pohádky. Je to pastva pro oči i pro duši znuděnou fádní krajinou. Bohužel takových míst jsme projížděli na naší trase poměrně málo. Bude to také tím, že jsme se drželi venkovských silniček, kde byl velice slabý provoz. V silném provozu silnic vyšší třídy jsme se trochu báli.

 ZÁMKY NA LOIŘE

Čtrnáctý den naší cesty přijíždíme k řece Loiře. Vždycky, když jsem slyšel o zámcích na Loiře, představoval jsem si řeku tekoucí v malebném hlubokém údolí, kde na kopcích okolo stojí nádherné paláce. Skutečnost mě ale zklamala. V té části, kde jsme okolo Loiry projížděli, řeka i krajina připomínaly Polabskou nížinu. Velice placaté místo. Zámky, které jsme viděli, byly sice pěkné, ale okolní krajina mě vůbec nenadchla.

Jedním z posledních zajímavých míst, které jsme před Versailles a Paříží navštívili, byla známá gotická katedrála v Chartres. Zapálil jsem v katedrále svíčku, kromě jiného, abychom šťastně dojeli. Vzhledem k nehodě, která nás následně potkala, nevím, jestli to dopadlo celkem dobře díky té svíčce, nebo naopak jestli nás ta nehoda potkala proto, že zapalovat svíčku bylo prd platné.

Zdeformované kolo po kotrmelci přes zaparkované auto v Paříži

NEŠŤASTNÝ PŘÍJEZD
DO PAŘÍŽE

Blížíme se k Paříži. Po spatření Eiffelovky přichází obrovská euforie. Dokázali jsme to!

Únava a radost brzy přinášejí ovoce. Jirka nás skvěle vede pařížskými ulicemi. Aby se lépe orientoval, drží v ruce plán města, do kterého občas za jízdy nahlédne. Já při své neskonalé blbosti zatoužím po originálním snímku. Za jízdy vytahuji fotoaparát, přijíždím k Jirkovi a křičím, aby se podíval do mapy. V okamžiku, kdy zmáčknu spoušť, zřejmě vlivem zkreslující optiky hledáčku, vrážím při rychlosti téměř třiceti kilometrů za hodinu do Jirkova kola. Tím ho elegantně natlačím do kufru opodál zaparkovaného automobilu. Jako naschvál jedeme v tu chvíli bez přilby. Obrovská rána. Jirka naráží nejprve obličejem, potom ramenem do zádě vozu. Končí někde za vozem na zemi. Ještě dneska to vidím před očima jako zpomalený film. Padám chvíli po Jirkově nárazu, asi o deset metrů dál, ani nevím proč. Jsem v šoku. Na jednu stranu mám strašný strach, jestli se Jirkovi něco nestalo, na druhou stranu se mi chce strašně smát. Běžím k Jirkovi. Zaplať pánbůh, vstává. Zdá se, že se nijak vážně nezranil. Zato bicykl to odnesl. Přední vidlice je ohnutá směrem dozadu, přední kolo je posunuto za spodní tyč rámu, ale kupodivu i přes hrozný náraz zůstává kulaté, není z něj osmička. Okolo se válí části Jirkovy výstroje, z lahví teče voda. Teď bych zase nejradši brečel.

Paříž - tradiční foto s Eiffelovkou

Jirka zachovává naprostý klid. Nejprve počítá kosti, zdá se, že až na naražené zápěstí a obrovskou podlitinu na rameni se mu nic vážného nestalo. Potom začíná zkoumat kolo. Sundavá postupně jednotlivé brašny. Vedle nás stojí parková lavička s litinovou konstrukcí. Dostávám za úkol ohnutou vidlici zasunout do mezery v litinové kostře. Jirka páčí za rám. Skutečně, asi během deseti minut se mu ohnutou vidlici daří jakžtakž narovnat. Sbíráme rozházené věci a asi hodinu po velké ráně pokračujeme v cestě.

Přijíždíme k Eiffelově věži, kupuju lahev šampáňa. Na omluvu. Nic jiného teď udělat nemůžu. Potom ještě jezdíme asi tři hodiny po Paříži, ale máme toho oba dost. Odjíždíme do kempu v Buloňském lesíku.

AUTEM NA ŠUMAVU
A DOMŮ NA KOLE

Další den máme volno, první během celé cesty. Já chodím po Paříži s Jožou Skalů, který pro nás do Paříže přijel. Jirka běhá sám. Je to dobře, že si od sebe odpočineme. Zvlášť po té včerejší velké ráně by z toho mohla být docela slušná ponorka.

Okolo desáté večer nasedáme do auta a odjíždíme k českým hranicím. Během cesty se asi pět hodin prospíme na odpočívadle u dálnice a ve tři hodiny odpoledne jsme u přechodu ve Strážném.

Asi 5 km před přechodem na německé straně znovu sundaváme kola ze střechy, připínáme brašny a po vlastní ose odjíždíme do Čech. Přímo ve Strážném si dáváme vysněné utopence, pořádný oběd a hlavně dvě opravdu velká a opravdu dobrá piva. Zelená a zvlněná Šumava je hojivou mastí na duši bolavou z nekonečných francouzských kukuřičných polí.

Následující den jedeme už vlastně jenom kousek, posledních 112 kilometrů. Netrvá dlouho a spatřujeme táborskou věž. Příběh končí tam, kde začal.