O časopisu Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA English information about magazine
Archiv starších čísel Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka CYKLOSHOPU
Články Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka knih
Rejstříky - starších ročníků Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Nabídka map
Předplatné Úvodní stránka časopisu CYKLOTURISTIKA Kontakty

NOVÝ ZÉLAND
zemský ráj to napohled

I. část - severní ostrov

text a foto: Zdeněk Jurásek

O Novém Zélandu toho víme málo. Tedy přesněji skoro nic. Předpokládám, že běžné vědomosti o této zemi se omezují na následující: Nový Zéland je hrozně daleko (dá se říci, že vlastně nejdál), je to ostrov (nebo snad dva?), pěstuje se tam kiwi, taky tam žije pták kivi, mají tam víc ovcí než lidí a je to prý přírodní ráj.

Ani o významných Novozélanďanech nemáme větší povědomost - dobře známe vlastně jen sira Edmunda Hillaryho, pokořitele Mount Everestu. Sportovní fanoušci si pak možná vzpomenou na světově proslulé ragbisty, oděné do typických černých dresů, nebo na bungee jumping, který z těchto míst pochází.

Globálně v nás však Nový Zéland vyvolává pouze dojem čehosi hodně vzdáleného, krásného, tajemného a tedy velice lákavého. Tomuto lákání jsem podlehl i já a pokusil jsem se tuto tichomořskou zemi poznat blíže - ze sedla svého bicyklu.

Mapa

ZEMĚ TURISTIKY

Do Tichomoří jsem odjížděl obohacen zkušenostmi své minulé nezapomenutelné cesty po americké Route 66. Již dopředu mi proto bylo jasné, že sólová jízda je pro moji povahu optimálním řešením a o žádném doprovodu nebudu tentokrát ani uvažovat. Cestovní speciál Extrem Bike, který mi v Novém světě tak skvěle posloužil, byl po určité renovaci opět schopen vyrazit na další dlouhou štreku, a to mi dodávalo důležitý pocit jistoty.

Pro získání potřebných informací o Novém Zélandu jsem využil opět oblíbený moderní komunikační prostředek - internet. Surfoval jsem a surfoval, až se na mém monitoru objevila stránka Novozélandského úřadu pro turistiku (New Zealand Tourism Bureau - NZTB). NZTB je něco jako ministerstvo turistiky a mně bylo hned jasné, že tady jsem na správné adrese. Nový Zéland je totiž, jak se zde hrdě píše, turistickou velmocí No.1. Je však, bohužel, od Evropy natolik vzdálený, že je obtížné o tom veřejnost prakticky přesvědčit. Proto je vítána každá zmínka v evropských médiích, která by zviditelnění novozélandského turistického ráje napomohla. Sepsal jsem tedy dopis, v němž jsem dopodrobna vylíčil své dosavadní cyklisticko-publicistické aktivity, přibalil doličné materiály (mezi jinými též výtisk Cykloturistiky s článkem o Route 66) a ve vší skromnosti požádal o podporu pro svůj nový projekt.

Ani ne za 10 dní jsem se dočkal odpovědi elektronickou poštou. Psal mi pracovník NZTB pan Graeme Ching. Děkoval za zásilku, která ho potěšila stejně, jako můj zájem o jejich zemi. Slíbil mi pomoc při sestavování itineráře a také mi poskytl „zázračnou“ kartičku zvanou „New Zealand Explore Pass“. Tato průkazka se na požádání vydává evropským žurnalistům a mediálním pracovníkům. Její držitel je oprávněn cestovat zdarma autobusy či vlaky, získat velké (až padesátiprocentní) slevy na vnitrostátní lety či na půjčení auta. Kromě toho existuje velký seznam motelů, hotelů či kempů, kde lze přebývat za velmi výhodných podmínek, nebo přehršel výletů, turistických plaveb, atrakcí či dobrodružných výprav do divočiny, které je možno absolvovat za zlomek ceny a často i zcela zdarma. Proč to vlastně NZTB dělá, jsem popsal výše.

TRASA

Můj obecný plán byl jednoduchý. Projet oba ostrovy od nejsevernějšího výběžku k tomu nejjižnějšímu. Severojižní směr jsem zvolil proto, že začátek cesty jsem stanovil na polovinu listopadu, tedy na dobu, kdy tichomořské jaro je v rozpuku. Čím více se jede k jihu (tedy, alespoň podle mých představ, do studenějších šířek), tím více se blíží léto. Fikané, že? Jelikož jsem zaměstnán a nemám času nazbyt, pokusil jsem se celý přejezd vtěsnat do minima dnů. Pro téměř dva a půl tisíce kilometrů dlouhou trasu jsem si vyhradil dvacet jízdních dnů s průměrně 125 km denně, plus jeden den na přesun z Aucklandu na sever, dále 2 rezervní dny na jihu severního ostrova v hlavním městě Wellingtonu a další 2 dny na závěr pro návštěvu největšího jižního města Christchurch, odkud mi letělo letadlo zpět domů.

Cape Reinga - zde začíná Nový Zéland i moje cesta

V průběhu příprav se trasa několikrát měnila, neboť Graeme, s nímž jsem byl již v denním mailovém styku, často vyjadřoval svou nespokojenost s příliš krátkou dobou, kterou jsem měl pro Nový Zéland vyhrazenou. Neustále mi nabízel nejrůznější kombinace kola, vlaků, autobusů a letadel, abych si užil co nejvíc. Já jsem zase argumentoval tím, že mým prvořadým cílem je projet Nový Zéland celý na kole a ne jenom část, že víc času stejně nemám a že snad tam koneckonců nejedu naposled. Dalším úskalím, které mi Graeme předestřel, byla dlouhá denní kilometráž.

„Nedovedeš si představit, jak je Nový Zéland hornatý, nejezdi víc, než 100 kilometrů denně!“

Odepsal jsem, že jsem z Ameriky zvyklý i na větší dávky a že nemám obavy.

„Nesrovnávej, prosím, dlouhé a rovné úseky Route 66 s našimi kopci a klikatými cestami. A víš vůbec, jak silný a častý je tady vítr?“

„To tedy opravdu nevím,“ napsal jsem, „ale nebojím se - u nás ve Zlíně je to kolem taky samý kopec.“

V průběhu cesty se ukázalo, že pravdu měl on, i když nakonec vše dopadlo tak, jak mělo, tedy podle plánu mého. Ale o tom vám povím později.

 CO S SEBOU?

Původně jsem chtěl do své výbavy přibalit též stan a spací pytel. Při podrobnějším seznámení s turistickými podmínkami mi však přišlo zbytečné tato zavazadla vláčet s sebou, neboť na Novém Zélandu funguje velmi kvalitní síť turistických ubytoven (tzv. backpackers), v nichž lze levně a přitom velmi slušně vegetovat. Pokud nemáte vlastní spacák, zapůjčí vám zde bez problémů i čisté ložní prádlo. Motely je možno též využívat, ty jsou však o něco dražší.

Ušetřený prostor jsem plnohodnotně zaplnil mobilním telefonem, určeným pro realizaci denních rozhlasových reportáží do radia KISS PUBLIKUM, dále pak diktafonem a především dvěma velkými fotoaparáty: jedním klasickým Canonem a druhým - digitálním zázrakem značky Sony Mavica. Mavica umí to, co jiné srovnatelné stroje prostě nedokážou - ukládat snímky na běžnou disketu. Na jednu se jich vejde asi tak devět. Jsou ve formátu JPEG a jejich rozlišení je pro novinářskou práci naprosto dostačující. Disketu lze jednoduše vložit do počítače a po internetu celý obsah poslat domů. Takto jsem obden zásoboval čerstvým fotozpravodajstvím regionální redakci MF DNES ve Zlíně, rodinu i mnohé své přátele.

Jelikož na Novém Zélandu často a hodně prší, neopomenul jsem tentokrát přibalit dobrou pláštěnku a množství igelitových sáčků. Mám již své zkušenosti - když zvlhne kamera, pas, letenka i veškeré náhradní oblečení, je na chvilku po náladě.

Další vybavení se asi nelišilo od běžného standardu, a tak o něm již více hovořit nebudu.

Legrační pták kiwi, symbol Nového Zélandu Přístav v Aucklandu, největším městě Nového Zélandu

 NA DRUHOU STRANU ZEMĚKOULE

Nový Zéland leží na protilehlém konci světa. I hodiny jdou oproti těm našim přesně o 12 hodin napřed. A tak můžete pro svoji cestu zvolit směr východní (přes Asii) či západní (přes Ameriku). Vyjde to prakticky nastejno. Já jsem si to 15. listopadu loňského roku namířil na východ, a to po trase Vídeň - Frankfurt - Soul - Auckland.

Strávil jsem ve vzduchu celkem 26 velmi nudných hodin a pobavilo mě snad jen vyplňování kuriózního imigračního a celního dotazníku. Největší nebezpečí pro novozélandské úřady nepředstavuje ani tak dovoz spotřebního zboží, jako spíš rostliny, zvířata, jídlo ba i semena. Nic nesmí překročit hranici letiště. Dokonce ani vaše špinavé boty či stan. Co kdyby se v blátě ukrývala nějaká plevelnatá rostlina, která je zdejší unikátní flóře naprosto cizí? Trochu legrační to sice je, ale jak to tu berou vážně, jsem se záhy přesvědčil.

Před opuštěním tranzitního prostoru aucklandského letiště jsem byl dotázán, co že vezu ve své velké tašce. Jakmile jsem řekl, že bicykl, okamžitě mě odveleli na kontrolní stanoviště. Ostřížím zrakem jej zkoumali ze všech stran, až jsem měl strach, že se mi tentokrát můj poměrně liberální přístup k péči o kolo nevyplatí. Nakonec mne ale zachránilo to, že jsem měl zcela nové pláště, které se do té chvíle ani jednou nedotkly našich středoevropských silnic. A tak jsem byl vpuštěn.

NA DALEKÉM SEVERU

Auckland je jediné opravdové velkoměsto Nového Zélandu. Jeho ruch je srovnatelný třeba s australským Sydney. Rušné ulice, velký přístav, mrakodrapy a nejvyšší televizní věž na jižní polokouli.

V hotelu, který mi laskavě zajistilo NZTB, na mne čekaly další podrobné informace a ponaučení od Graema.

„Na sever pojedeš zítra ráno autobusem (jízdenka přiložena), vystoupíš v Kaitaie a tam se pokusíš sehnat někoho, kdo tě odveze na mys Cape Reinga. Je to ještě asi 116 kilometrů.“

Cape Reinga je nejsevernější bod Nového Zélandu, tam začíná moje cesta. Na konci dopisu stál dovětek: „Až pojedeš ze severu zpátky přes Auckland, nasedni na autobus a převez se přes město. Jízda na kole je zde velmi nebezpečná a přes Harbour Bridge není možná vůbec. Neriskuj zdraví a policajty!“

Z Nového Zélandu je daleko kamkoliv Jede se z kopce do kopce a k tomu průběžně prší.

Již následující den při přesunu na sever zjišťuji, že na Graemově varování něco je. Například Harbour Bridge, který vysoko nad přístavem spojuje severní a jižní část města, je jedna velká magistrála, po níž se ženou mraky aut oběma směry. Po nějakém pomalém pruhu ani památky. Je to legální motorway. Ještěže na Novém Zélandu mají jen dvě krátké mnohaproudové supersilnice! Tady v Aucklandu a ve Wellingtonu.

O tom, jaké je to tady s počasím, se dovídám dále. Včera bylo krásně slunečno, dnes lije a lije. Z okna autobusu sleduju cyklistu promočeného na kost a zkouším se vžít do jeho situace. Pozítří tudy totiž pojedu. Přestože prší a silnice je plná zatáček, stoupání a klesání, řidiči jezdí na můj vkus velmi rychle a rádi se předjíždějí. K tomu je všude kolem mírný opar (ten mě bude provázet velmi často) a není úplně ideální viditelnost. Takže první dopravní nehoda na sebe nenechává dlouho čekat. Auto obrácené v příkopu. Zdá se, že tentokrát se nic vážného nestalo.

V Kaitaie jsem se ubytoval v kempu Main Street Bacpackers a pustil jsem se do skládání kola. Jak já tuto práci nesnáším! Poté mě čekal další úkol. Zajistit si převoz na Cape Reinga. Tento mys je neobydlený a jezdí tam jen pár turistických autobusů denně. Bohužel v cestovních kancelářích pro mě neměli dobrou zprávu. Místo pro mne by zajisté bylo, pro kolo však nikoliv, neboť na Reingu se jezdí pouze na jednodenní výlety bez zavazadel. V nouzi mi pomohla majitelka kempu, která obtelefonovala několik svých známých, až nakonec objevila toho nejpovolanějšího - Petera.

Peter, pracovník národního parku, mě v sedm hodin ráno naložil i s kolem do svého vozu a vydal se mysu vstříc. Cestu na mys Reinga a z mysu zpět mohu s klidným svědomím považovat za jeden ze svých nejkrásnějších zážitků z Nového Zélandu. Tato část se nazývá Far North a je tvořena velmi úzkým poloostrovem, oblévaným z jedné strany Tasmanovým mořem a ze strany druhé Tichým oceánem. Téměř po celé levé straně pobřeží se táhne devadesátikilometrová písečná pláž, která se kuriózně nazývá Ninety Mile Beach. Když nastane odliv, písek ztvrdne na kámen a vznikne neuvěřitelná přírodní dálnice. Není žádný problém jet po ní autem nebo autobusem. Moře opodál bouří a vy si to kalíte zcela free - tak rychle, jak se vám chce. Po této plošině se prochází stádo divokých koní, nad ním krouží několik albatrosů. Zde vidím i svou první velrybu - respektive její zetlelý „kousek“. Mám sto chutí svoji úvodní etapu projet právě tudy, avšak na jízdu po pláži mám přece jen poněkud úzké pláště.

Na mysu jsem se rozloučil s Peterem, zhotovil několik památečních snímků a přesně v 9 hodin 50 minut místního času začal svoji cyklistickou pouť.

Do Kaitaie se vracím po silnici vedoucí středem poloostrova. Prvních 20 kilometrů je „unsealed“, tedy nezpevněných, dále již pokračuji po velmi kvalitní cestě pustinou. To, že Nový Zéland je kopcovitou zemí, poznávám již na začátku. Není zde ani kousek rovné země a navíc trošku cítím po těle, že jsem toho v říjnu a listopadu na kole moc nenajezdil.

Jinak si však není na co stěžovat - těch prvních 120 novozélandských kilometrů bylo docela fajn, a tak jsem večer usínal vcelku spokojen.

 ZE SEVERU
K POLOOSTROVU COROMANDEL

V  následujících třech dnech jsem kopíroval silnice číslo jedna a částečně i dvě. Tyto hlavní spojnice procházejí celým severním ostrovem a jsou považovány za dálnice. Ve skutečnosti nejsou širší, než běžné silnice u nás. Jsou vždy a všude ve vynikajícím stavu, takže kolo netrpí a cyklista také ne. Nepříjemné však je, že se zde odehrává veškerý provoz - osobní i nákladní. Zvláště na severu je možno potkat množství cisteren, které převážejí nikoliv benzin či naftu, nýbrž mléko. Zdejší kraj je vyhlášeným centrem mléčné výroby.

Dým se valí ze země u jezera Rotorua Domorodí Maoři chodí ve svěm kroji jen vyjímečně.


Truckeři si při jízdě neberou servítky, a tak bývá někdy na cestě opravdu husto. Ani průběžně oblačně mrholivé počasí bezpečnosti právě neprospívá a kraje silnice jsou lemovány bílými kříži se jmény obětí. Rychlost jízdy a nepřiměřené riskování v nepřehledných zatáčkách je zde velkým problémem, a proto ve všech médiích neustále probíhá velká bezpečnostní kampaň, na můj vkus trošku moc brutální a naturalistická. Ale asi je to tak opravdu potřeba. Já sám jsem byl v těchto místech svědkem jedné velmi vážné nehody. Ale nechci strašit: k cyklistům se zde všichni chovají mnohem ohleduplněji než u nás.

Z Kaitaie mě můj plán vede do Whangarei, odtud do Waiwery. Do Whangarei to mám těžkých 157 kilometrů - kopce, kopce, kopce. A z Whangarei do Orewy je to asi 130 kilometrů, možná i víc. Občas silně prší a můj tachometr chvílemi odmítá počítat. Všude jsou pastviny a krásně zelená tráva. Zemský ráj to napohled. Miliony ovcí a krav mě po svém zdraví a já, protože mi z jejich množství už jde trochu hlava kolem, jim odpovídám:

„Ahoj, ovce, ahoj, krávy!“

Zajímavé (a trochu zvláštní) je názvosloví obcí a měst zde na Novém Zélandu. Přestože téměř jediným široce používaným jazykem je angličtina, právě obce, města a místa mají drtivou většinou tradiční maorská jména. A tak je někdy problém si je zapamatovat. Zkuste třeba: Waipapakauri, Ohaewai, Hikurangi nebo Whangaparaoa. Domorodí Maoři žijí především právě tady na severním ostrově a zejména ve městech tvoří velkou část obyvatelstva.

Maorský název má i Orewa, rekreační středisko na předměstí Aucklandu, odkud vyrážím k další etapě k městečku Thames na prahu poloostrova Coromandel. Cesta vede napříč Aucklandem, který mi Graeme tak rozmlouval. Opodstatněnost jeho varování jsem si ověřoval u několika na sobě nezávislých   místních občanů a všichni mi řekli totéž:

„Byl bys blázen a hazardér, kdybys jel přes Auckland na kole.“

Takže jsem učinil výjimku a pomocí dvou příměstských autobusů jsem se přesunul na jižní předměstí. Ušetřil jsem si tím možná pár nepříjemných zážitků.

 K HORKÝM JEZERŮM

Můj jízdní program, jak již bylo řečeno, byl dost nabitý, jedno odbočení z trasy jsem však přece jen učinil. Vyhověl jsem Graemovu přátelskému doporučení a zamířil k severovýchodu na poloostrov Coromandel. Coromandel je malebný kout země s ještě malebnějším pobřežím a zátokami.

Ovce, krávy, kopce, zeleň, zeleň, zeleň .. na poloostrově Coromandel Internetová chýše v Coromandel Town


Z výchozího zlatokopeckého městečka Thames jsem se odpočinkově projel po příjemné silnici do Coromandel Town. Bylo konečně hezky teploučko a těch pouhých 54 kilometrů mi připadalo po předchozích čtyřech těžších dnech jako mírně trapné flákání.

Přestože je Coromandel Town pouze malou vískou, podařilo se mi i zde objevit spojení s domovem. V malé chatrči, připomínající spíše zahradní domek, bydlela se svým partnerem novozélandská spisovatelka erotických románů (jméno jsem, bohužel, zapomněl), která si na živobytí celkem slušně přivydělávala pronájmem dvou počítačů s internetovým připojením, čehož hojně využívají především mladí turisté, do těchto končin zavítavší.

Zpátky jsem jel znovu přes Thames a pak dále kolem Paeroa do Waihi. Počasí mi opět vyšlo, a tak mi bylo dopřáno všemi smysly vnímat pitoreskní přírodu úzkého údolí Karangahake Gorge - prostředí jako stvořeného pro fotografování. Tuto příležitost si však musím nechat ujít - není tu prostor pro vybalování techniky, zvláště při průjezdu větších vozů.

Celá oblast prodělala před sto padesáti lety velkou zlatou horečku a i dnes je tu možno najít mnoho opuštěných dolů, hornická muzea či původní zlatokopeckou železnici. U jednoho muzea se setkávám s německým cykloturistou „aus Münster“. Kroutí hlavou, když slyší, že mám na Nový Zéland pouhé čtyři týdny. To on tady bude tři měsíce a nikam nespěchá. Jako cyklista vypadá trochu excentricky - na svém „horáči“ má přivázán neforemný bágl, je oblečen do kožených kraťasů, na nohách černé ponožky a černé polobotky. Ale, proč ne.

Z Waihi mě kola vedou dále k jezeru Rotorua. Aha, vidíte, to je také jeden z konkrétních pojmů, které jsem v souvislosti s Novým Zélandem znal už dříve. Rotorua je význačným turistickým a lázeňským střediskem. Leží na březích stejnojmenného jezera, v oblasti s velkou vulkanickou aktivitou. Silný sirovodíkový odér se nese celým městem, na mnoha místech (a to i ve městě!) bublají horká bahnitá jezírka, tryskají gejzíry či pára. Opravdu pozoruhodné. V motelu Regent (vybral jsem si jej podle mé oblíbené značky piva) mají bazén, do nějž trubkami vedou horkou vodu přímo ze země. Neodolal jsem a podstoupil jsem léčebnou koupel. Voda byla opravdu plná minerálů a mé nové, původně šedé plavky za chvíli zežloutly.

Pouhých osmdesát pět kilometrů od jezera Rotorua leží další jezero - Taupo, největší na Novém Zélandu. Jeho plocha činí 606 kilometrů čtverečních. I v okolí Taupa to vře a rachotí. Geotermální elektrárna v blízkém Wairakei dokonce kryje až 8 % spotřeby elektrické energie na Novém Zélandu!

V době mého příjezdu to v Taupu vře i jinak. Právě zde probíhá obří cyklistická akce „The Great Lake Bicycle Challenge“, jíž se každoročně účastní přibližně 5000 cyklistů. Všichni se snaží co nejrychleji urazit 160 kilometrů dlouhou trasu, vedenou převážně kolem jezera, a vyhrát osobní vůz Holden, který je hlavní cenou. Úplně se v tom mraveništi ztrácím. Večer před závodem je možno najít cyklisty všude - cyklisty trénující, cyklisty opravující, pojídající i pivo popíjející. Mladé, staré, muže i ženy. Z Čech jsem tam jediný.

 DO WELLINGTONU VE VĚTRU, DEŠTI

Ráno v Taupu bylo ještě úchvatnější. Celá pětitisícová tlupa závodníků se v jednom směru valila kolem jezera. Jedině já jsem šlapal ve směru opačném. Přestože v tom jejich závodě šlo o mnoho, většina z nich si našla chvilku pro to, aby zvedla ruku na pozdrav. Abych tedy slušnost zachoval, zdravil jsem taky. To znamená, že jsem asi šedesát kilometrů držel svoji pravici nad hlavou. Okolo stojící fanoušci mě vtipně nabádali ke změně směru - jako, že jsem blbej a nepoznám, kudy se jede závod.

Jakmile se mi podařilo opustit rušné břehy jezera Taupo, opět jsem osaměl. Ovšem ne nadlouho. Krátce po vjezdu do oblasti národního parku Tongariro zastavilo u cesty auto, v němž cestovali dva Češi - Jiří Kolbaba a Monika Vasková z Brna, kteří zahlédli povědomou vlajku na mých zádech. Oba jsou profesionální světoběžníci, kteří křižují svět a zásobují naše tisková i jiná média zajímavými reportážemi a články ze všech koutů světa. Tady je vidět, jak je naše zeměkoule malá. Potkáme se neplánovaně kdesi v pustině, dlouhé tisíce kilometrů od domova, a navíc zjišťujeme, že máme několik společných známých. Dobrou hodinku jsme poklábosili - je to příjemné si takto na Novém Zélandu česky pokecat - a slíbili jsme si, že o sobě v našich článcích navzájem napíšeme. Tímto jsem svůj závazek splnil.

Ale dál. Cesta přes NP Tongariro do cílového Waiouru se jmenuje „Desert road“, čili pouštní. Bývá často v zimě kvůli sněhu uzavřená, teď však ne. Projíždím kolem vyso-
kých zasněžených hor, z nichž Mt. Ruapehu je nejvyšší horou Severního ostrova. Ruapehu i další kopečky jsou vulkány, které občas „pokropí“ blízká lyžařská střediska. Naposled v roce 1996. Jedu po náhorní plošině, což je na mé cestě výjimka, a opravdu to trochu připomíná poušť nebo texaské pláně.

Spal jsem všude: v kempech, motelech, ale i na zámku Highden Country Estate blízko Palmerston North Wellington - hlavní město Nového Zélandu, bylo pro mě též hlavním městem větru


Kdykoliv si vzpomenu na Waiouru, vždy mě první napadne: tak tady mi na několik dní skončilo pohodové počasí. Odpoledne jsem tam přijel ještě v horku, ráno   však již   beznadějně pršelo. I v televizi říkali, že to hned tak nepřejde. Před odjezdem jsem pro jistotu balil vše do dvojitých  igelitových tašek, abych do Palmerstonu přivezl vůbec něco suchého. Nevím, co bych o této části cesty řekl podrobněji, moc jsem toho přes orosené brýle neviděl. Polykal jsem statečně kilometr po kilometru (celkem 160 jich bylo) a těšil se na suchý textil. Každá trampota však má svou mez, jak zpíval kdysi Jirka Korn, a i nepříjemný den může mít zajímavé vyústění. A tak tomu skutečně bylo. Ubytování jsem měl tentokrát díky NZTB dopředu zajištěno poblíž města Palmerston North v místě zvaném „Highden Country Estate“. Ten název dával tušit, že by mohlo jít nejspíš o nějakou zemědělskou usedlost či statek. Když však jsem tam v podvečer dorazil, byl jsem šoku. To nebyl statek, ale luxusně vybavený zámek s obrovskou zahradou a mnoha komnatami!!! Do jedné z nich mě ubytovali a pozvali na opulentní večeři, čítající několik chodů, včetně švédského stolu s vybranými novozélandskými specialitami. Tento zámek jeho majitelé využívají k pořádání honosných firemních večírků či školení. Já jsem večeřel se členy nějakého baseballového klubu, kteří se na konci roku sešli, aby zhodnotili sezonu a trochu se pobavili. Jako u nás.

V zámku se mi spalo úplně královsky a ráno jsem byl připraven znovu se bít s nepřízní počasí. Celou noc intenzivně pršelo až se vypršelo. Řeky v okolí se naplnily po svůj okraj, div, že nepřetekly. Čím víc jsem se blížil k Wellingtonu, získával převahu vítr. Protivítr. Nejsem bábovka, vím, co vítr dokáže cyklistovi natropit, ale toto jsem nezažil. Můj rychlostní průměr klesal nepřímou úměrou se zvyšujícími se větrnými údery. Několikrát jsem musel na rovných úsecích dokonce z kola sestoupit a jít kus pěšky, neboť nešlo udržet rovnováhu. Při jednom extrémním poryvu mi přilba dokonce sklouzla dozadu, až za krk, což mě trochu přiškrtilo. Sluneční stínítko mi uletělo v dál. Nevydržely ani mnohé mobilní dopravní značky v okolí.

Takto zdevastován a vysušen jsem s několikahodinovým zpožděním přijel do hlavního města Nového Zélandu - Wellingtonu, kde skončila první část mé velké novozélandské cyklistické tour.

Pokračování - II. část jižní ostrov